Sirény z Titanu

Kapitola 10 - Věk zázraků

"Ó Nejvyšší Pane, Stvořiteli kosmu, Roztočiteli galaxií, Duše elektromagnetických vln, Vdechovači a Vydechovači nepředstavitelných spoust vzduchoprázdna, Plivači ohně a kamení, Žertéři s tisíciletími - co bychom pro Tě mohli učiniti, co bys Ty sám neučinil pro sebe oktiliónkrát lépe? Nic. Co bychom mohli říci nebo učiniti, aby to Tebe zaujalo? Nic Ach, lidstvo, jásej nad apatií našeho Stvořitele, neboť nás konečně činí svobodnými a pravdomluvnými a důstojnými. Žádný bloud jako Malachi Constant již nemaže poukázat ke směšné souhře šťastné náhody a říci: ‚Někdo tam nahoře mě má rád.' A žádný tyran již nemůže říci: ,Bůh si přeje, aby se to či ono stalo, a každý, kdo nenapomáhá, aby se to či ono stalo, stojí proti Bohu. Ó Nejvyšší Pane, jak nádhernou zbraní jesti Tvá apatie, kteroužto jsme vytasili a mocně jí máchli a udeřili, a ajta: Všechna pompa, jež nás tak často zotročovala či přiváděla do blázince, u nohou nám leží sklána!"

REVEREND C. HORNER REDWINE

Bylo úterní odpoledne. Na severní polokouli Země bylo jaro.

Země byla zelená a zmáčená. Pozemský vzduch byl zdraví prospěšný a výživný jako smetana.

Nevinnost dešťů spadajících na Zemi bylo možno chutnat jazykem. Chuť nevinnosti byla lahodně ostrá.

Země byla teplá.

Povrch Země se vzdouval a kypěl plodným nepokojem. Země byla nejplodnější v končinách, kde se nejvíc dařilo smrti.

Lahodně ostrý déšť spadal na zelenou plochu, kde se velice dařilo smrti. Spadal na novosvětský vesnický hřbitov. Hřbitov se nacházel ve West Barnstable na mysu Tresky, Massachusetts, USA. Hřbitov byl plný, všechen prostor mezi zemřelými přirozenou smrtí těsně vycpán těly padlých v čestné válce. Marťané a Pozemšťané leželi bok po boku.

Na světě nebylo země, na jejíchž hřbitovech by bok po boku nebyli pohřbeni Pozemšťané s Marťany. Na světě nebylo země, kde by se nestrhla větší či menší bitva války veškeré Země proti útočníkům z Marsu.

Vše bylo odpuštěno.

Všichni živí si byli bratry a všichni mrtví ještě víc.

Kostel, který dřepěl mezi náhrobními kameny jako zmoklá slepice blbouna nejapného, byl v různých dobách presbyteriánský, kongregační, unitářský a univerzálně apokalyptický. Nyní byl chrámem církve Naprosto Lhostejného Boha.

Na hřbitově stál jakýsi od pohledu divý muž a kochal se smetanovým vzduchem, zelení a mokrem. Byl takřka nahý a jeho modročerný plnovous a vlasy byly zkroucené, dlouhé a protkané šedí. Jeho jediným šatem byla bederní rouška z francouzských klíčů a měděného drátu.

Rouška zakrývala jeho hanbu.

Po hrubých lících mu stékal déšť. Zaklonil hlavu, aby se napil. Spočinul rukou na náhrobním kameni, spíš aby jej pocítil pod rukou, než aby se o něj opřel. Byl zvyklý dotýkat se kamenů - drsných, suchých kamenů. Ale mokrých kamenů, kamenů porostlých mechem, kamenů otesaných a popsaných lidskou rukou - takových kamenů se už dlouho, předlouho nedotýkal.

Pro patria stálo na kameni, kterého se dotýkal.

Tím mužem byl Ujo.

Vrátil se z Marsu a z Merkuru domů. Jeho …