Nevhodný návrh

13. kapitola

V naší rubrice jsme již psali, že naše autorka předpovídala sňatek mezi slečnou Rosamund Reilingovou a panem Phillipem Cavenderem. Naše autorka teď může s klidným svědomím oznámit, že k tomu pravděpodobně nedojde. Lady Penwoodová (matka slečny Reilingové) se nechala slyšet, že se nespokojí s pouhým panem, přestože ani otec slečny Reilingové, dozajista z dobré rodiny, nepatřil mezi šlechtu. Nemluvě o tom, že pan Cavender začal projevovat výrazný zájem o slečnu Cressidu Cowperovou.

SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 9. KVĚTNA 1817

Ve chvíli, kdy kočár vyrazil od Mojí chaty, se udělalo Sophii nevolno. V hostinci v Oxfordshiru, kde se zastavili na noc, se jí zvedal žaludek. A na okraji Londýna už byla přesvědčená, že se pozvrací. Přestože se jí nakonec podařilo udržet obsah žaludku tam, kam patřil, byla v kočáru proplétajícím se spletitými londýnskými uličkami naplněna napětím a obavami. Ne obavami. Pocitem zatracení. Byl květen, takže sezona byla v plném proudu. A Araminta v londýnském sídle. Což znamenalo, že Sophiin příjezd je špatný nápad.

„Velmi špatný,“ zamumlala.

Benedict vzhlédl. „Říkalas něco?“

Vzdorně zkřížila paže. „Jen že jste velmi špatný člověk.“

Uchechtl se. Věděla, že to udělá, a přesto ji to popudilo. Odtáhl záclonky z okénka a vykoukl ven. „Už tam budeme.“

Tvrdil, že ji odveze rovnou do matčina sídla. Sophie si vybavila velkolepou budovu na Grosvenorském náměstí, jako by tam byla včera. Taneční sál byl prostorný, se stovkami svícnů na stěnách, a v každém z nich trůnila svíčka z včelího vosku. Menší místnosti byly zařízeny v klasicistním stylu, se znamenitě štukovanými stropy a světlými stěnami.

Byl to Sophiin vysněný dům, a to doslova. Představila si ho pokaždé, když snila o Benedictovi a jejich společné budoucnosti. Věděla, že je to hloupé, protože jako druhý syn by ho nezdědil, nicméně to byl ten nejkrásnější domov, jaký kdy viděla, a sny stejně nemají být skutečné. Kdyby se Sophie rozhodla snít, že se provdá přímo do Kensingtonského paláce, měla by na to právo.

Samozřejmě, pomyslela si se zahořklým úsměvem, není pravděpodobné, že bych ho kdy viděla zevnitř.

„Čemu se usmíváš?“ zeptal se Benedict.

Neobtěžovala se vzhlédnout. „Kuju pikle, jak vás sprovodit ze světa.“

Zakřenil se – ne že by se na něj podívala, ale vycítila ten úsměv z jeho dechu.

Nenáviděla skutečnost, že tak citlivě reaguje na každou odlišnost jeho chování. Zvlášť proto, že měla mlhavé podezření, že on k ní cítí totéž.

„Aspoň to zní zábavně,“ poznamenal.

„Co?“ zeptala se a konečně odtrhla oči od spodního lemu záclonky, na který upírala pohled tak dlouho, že jí to připadalo jako hodiny.

„Můj skon,“ upřesnil a opět zvlnil rty. „Jestli mě hodláš sprovodit ze světa, měla by sis to vychutnat, protože já už bych to nestihl.“

Její čelist poklesla o dobré tři centimetry. „Jste blázen,“ utrousila.

„Nejspíš.“ Nenucené pokrčil rameny, opřel se zády o opěradlo a položil si nohu na sedadlo naproti sobě. „Málem jsem tě unesl, ne? Myslím, že je to ta nejšílenější věc, kterou jsem kdy udělal.“

„Ještě mě můžete pustit,“ nadhodila, přestože věděla, že by to neudělal.

„Tady v Londýně? Kde by tě každou chvíli mohli přepadnout lapkové? To by ode mě bylo dost bezohledné, nemyslíš?“

„Stěží se to vyrovná tomu, že jste mě unesl proti mé vůli!“

„Neunesl jsem tě,“ ohradil se a nepřítomně si prohlížel nehty na rukou. „Vydíral jsem tě. To je něco jiného.“

Od nutnosti odpovědět ušetřilo Sophii hrknutí kočáru a následné zastavení.

Benedict naposledy odhrnul záclonku a pak ji opět pustil. „Jsme tady.“

Sophie počkala, až vystoupil, a pak přistoupila ke dveřím. Krátce zauvažovala nad tím, že bude ignorovat jeho napřaženou ruku a seskočí sama, ale kočár byl velmi vysoko od země a ona si opravdu nepřála udělat ze sebe hlupáka tím, že zakopne a skončí ve škarpě. Bylo by sice pěkné ho urazit, ale vymknutý kotník by za to nestál. S povzdechem přijala jeho ruku.

„Velmi chytré,“ zamumlal Benedict.

Sophie na něj ostře pohlédla. Jak mohl vědět, co se jí honí hlavou?

„Skoro vždycky poznám, na co myslíš,“ ubezpečil ji.

Klopýtla.

„Pozor!“ vykřikl a zkušeně ji chytil dřív, než dopadla na zem.

Držel ji o chvíli déle, než bylo nezbytně nutné, a pak ji postavil na chodník. Sophie by něco poznamenala, nebýt toho, že měla zuby zaťaté příliš těsně, aby mezi nimi procedila jediné slovo.

„Ničí tě ta ironie?“ zeptal se Benedict s nestydatým úsměvem.

Otevřela ústa. „Ne, ale může velmi dobře zničit vás.“

Zasmál se. „Pojď. Představím tě matce. Určitě ti tu najde nějakou práci.“

„Možná nebude mít žádné volné místo,“ upozornila ho Sophie.

Pokrčil rameny. „Miluje mě. Nějaké najde.“

Sophie zůstala stát. Odmítala udělat jediný krok, dokud mu znovu neobjasní svůj postoj. „Nebudu vaší milenkou.“

Tvářil se pozoruhodně bezvýrazně. „Ano, to už jsi říkala mnohokrát.“

„Ne, chci tím říct, že váš plán nevyjde.“

Tvářil se jako nevinnost sama. „Copak nějaký mám?“

„Ale no tak,“ ušklíbla se. „Hodláte mě unavit v naději, že to nakonec vzdám.“

„To by mě ani ve snu nenapadlo.“

Jsem si jistá, že jste ve snech zašel mnohem dál,“ zamumlala.

Určitě ji slyšel, protože se uchechtl. Sophie vzdorně zkřížila paže, aniž si uvědomila, že v této nedůstojně vyhlížející pozici stojí na chodníku každému na očích. Stejně by jí nikdo nevěnoval pozornost, když byla oblečená v hrubých vlněných šatech služebné. Domnívala se, že by měla nasadit veselejší výraz a přistupovat k novému postavení mnohem optimističtěji, ale čert to vem, chtěla být nevrlá.

Upřímně si myslela, že si to zaslouží. Pokud má někdo právo být mrzutý a rozladěný, je to právě ona.

„Takhle bychom tu mohli stát celý den,“ poznamenal Benedict hlasem mírně podbarveným sarkasmem.

Chystala se vrhnout po něm zlostný pohled, ale pak si všimla, kde vlastně stojí. Nebyli na Grosvenorském náměstí. Vůbec netušila, kde vlastně jsou. V budově před nimi rozhodně žádný maškarní ples nenavštívila.

„Tohle je dům Bridgertonových?“ zeptala se.

Nadzvedl obočí. „Jak můžeš vědět,…