Nevhodný návrh

17. kapitola

Naše autorka má z nejlepších zdrojů, že když před dvěma dny pila lady Penwoodová u Gunterů čaj, trefil ji do hlavy letící vdolek. Nemůžeme sice přesně určit, kdo ho hodil, ale veškerá podezření směřují k nejmladším pravidelným zákaznicím slečně Felicity Featheringtonové a slečně Hyacinth Bridgertonové.

SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 21. KVĚTNA 1817

Sophie už byla políbena – konkrétně Benedictem –, přesto na tohle nebyla připravená.

To nebyl polibek. To bylo nebe.

Líbal ji se zanícením, které mohla jen stěží pochopit, jeho rty ji dráždily, hladily, laskaly. Zažehl v ní oheň, touhu být milována, potřebu milovat. A přála si mu něžnosti oplácet.

Slyšela, jak mumlá její jméno, ale přes bušení v uších ho téměř neslyšela. Byla to vášeň. Byla to touha. Jak si mohla pošetile myslet, že tomu dokáže odolat? Bylo do-mýšlivé domnívat se, že bude silnější než vášeň.

„Sophie, Sophie,“ šeptal znovu a znovu, se rty na jejích tvářích, hrdle, uchu. Opakoval její jméno tolikrát, že měla pocit, jako by se jí vsáklo do pokožky.

Cítila jeho ruce na knoflíčcích šatů, vnímala, jak se látka uvolňuje, když jeden po druhém proklouzl dírkou. Odjakživa přísahala, že tohle neudělá, a přesto, když jí živůtek sklouzl k pasu a nestoudně ji odhalil, zasténala Benedictovo jméno a zaklonila hlavu, jako by mu nabízela vzácný druh zakázaného ovoce.

Při pohledu na ni zatajil Benedict dech. V duchu si tento okamžik představoval mnohokrát – každou noc, kdy ležel v posteli, a v každém snu, kdy opravdu spal. Ale skutečnost byla mnohem rozkošnější než sen, daleko smyslnější.

Rukou, kterou ji hladil po zádech, pomalu sklouzl k její hrudi. „Jsi nádherná,“ zašeptal, přestože věděl, že jsou to naprosto nedostačující výrazy. Jako by snad pouhá slova mohla popsat jeho pocity! A pak, když roztřesenými prsty dokončil svou pouť a uchopil do dlaně její ňadro, chraplavě zasténal. Teď byla slova nemožná. Nesmírná, primitivní touha ho připravila o schopnost mluvit. Hrome, stěží dokázal myslet.

Nevěděl, jak došlo k tomu, že pro něj tato žena tolik znamená. Připadalo mu, že jeden den byla cizí a nazítří mu chyběla jako vzduch. A přesto se to nestalo v jediném okamžiku. Byl to pomalý, plíživý proces, jenž pozvolna podbarvoval jeho city, dokud nepochopil, že bez ní ztrácí jeho život smysl.

Dotkl se její brady, donutil ji zvednout hlavu a pohlédl jí do očí. Leskly se slzami. I rty se jí třásly a on věděl, že je to pro ni stejně působivá chvíle jako pro něj.

Předklonil se… pomalu, pomaličku. Chtěl jí dát šanci říci ne. Zdrtilo by ho, kdyby odmítla, ale mnohem horší by bylo poslouchat ráno její výčitky.

Ale nepromluvila a když byl jen pár centimetrů od ní, zavřela oči a nachýlila hlavu mírně na stranu, čímž ho mlčky vyzvala, aby ji políbil.

Bylo to neuvěřitelné, ale při každém polibku mu její rty připadaly sladší a její vůně lákavější. I jeho touha rostla. Krev se mu řítila žilami a musel vynaložit veškeré zbytky zdrženlivosti, aby ji nepovalil na pohovku a nestrhal jí šaty z těla.

To přijde později, usmál se v duchu. Ale její první milostný zážitek bude pomalý a něžný, aby splnil všechno, o čem mladá dívka sní.

Možná mnohem víc, napadlo ho. Jeho úsměv se prohloubil. O polovině věcí, které s ní hodlal dělat, se jí ani nesnilo.

„Čemu se usmíváš?“ zeptala se.

Odtáhl se o několik centimetrů a vzal její obličej do dlaní. „Jak víš, že se usmívám?“

„Cítím to na svých rtech.“

Dotkl se prstem jejích smyslných úst, přejel po nich a pak sklouzl konečkem ukazováčku po linii její čelisti. „Můžeš za to ty,“ zašeptal. „Když mě právě nenutíš křičet, nutíš mě k úsměvu.“

Vzal ji za ruku, přenesl ji k ústům a přejel si prstem přes své rty stejně, jak to udělal s jejími. Když si všiml, jak rozevřela oči, vzal její ukazováček do úst a jemně sál.

Zalapala po dechu. Byl to půvabný a zároveň vzrušující zvuk.

Benedict se jí chtěl zeptat na tisíc věcí, ale měl strach, že kdyby jí dal šanci znovu začít myslet, změnila by názor. A tak ji místo otázek poséval polibky a vracel své rty k jejím v pátravém, stěží ovládaném tanci touhy.

Za tichého šeptání jejího jména ji položil nahými zády na čalounění pohovky. „Chci tě,“ zasténal. „Nedokážu jasně myslet.“

Její jedinou odpovědí byl tichý kňouravý zvuk, vycházející z hloubi hrdla. Fungoval jako olej přilitý do ohně jeho vášně a on ji sevřel ještě pevněji, zaryl jí prsty do kůže, a přitom klouzal rty dolů po jejím hrdle.

Nechával za sebou horkou stopu a zastavil se jen krátce na zaoblené křivce jejího ňadra. Teď byla zcela v jeho moci, oči jí plály touhou a předčilo to všechny jeho sny. A jak o ní snil!

Lačně vzal do úst její bradavku. Při jejím tichém zasténání spokojeně zabručel. „Pšš, nech mě –“

„Ale –“

Přitiskl jí prst před rty, pravděpodobně trochu hrubě, ale bylo pro něj stále těžší ovládat své pohyby. „Nemysli. Jen si lehni a dovol mi, ať tě potěším.“

Tvářila se pochybovačně, ale když přesunul ústa k jejímu druhému ňadru a zopakoval smyslný útok, oči se jí zastřely, rty pootevřely a hlava volně spočinula na polštáři.

„Líbí se ti to?“ zašeptal, zatímco jazykem dráždil vrcholek jejího ňadra.

Sophii se nepodařilo otevřít oči, ale přikývla.

„A tohle?“ Sklouzl jazykem do prohlubně pod jejími ňadry a zuby dráždil citlivou pokožku nad žebry.

Se zrychleným, mělkým dechem opět přikývla.

„Co tohle?“ Stáhl jí šaty ještě o kousek a vydal se po její kůži až k plochému břichu.

Tentokrát se jí ani nepodařilo přikývnout. Ležela před ním skoro nahá a dokázala jen sténat, vzdychat a žádat víc.

„Chci tě,“ zašeptala.

„Já vím,“ zamumlal do měkké prohlubně jejího břicha.

Zazmítala se pod ním. Narůstalo v ní cosi velmi zvláštního, horkého a neklidného. Jako by po dvaadvaceti letech života konečně začala žít.

V zoufalé touze po dotyku jeho nahého těla uchopila jeho lněnou košili, zmuchlala ji v dlaních a vytáhla mu ji z kalhot. Hladila ho po zádech a s potěšením postřehla, jak se jeho svaly pod jejími prsty zachvěly.

„Ach, Sophie,“ zasténal.

Jeho reakce ji povzbudila, a tak…