Stěhování duší

(V prostoru stojí bytelné křeslo, křehký stolek, několik kufrů a krabic, všelijak poskládaných.

Někdo přichází odzadu dopředu. Zavrávorá. Je vidět, že se v prostoru orientuje spíš instinktem než zrakem. Ozvou se rány na buben. Zprvu chabé a pomalé, přitom zesílí a naléhavě se zrychlí. Postava tomu chvíli naslouchá se vztyčenou hlavou. Znovu jde dopředu.

Je to stárnoucí žena, rozcuchaná, neupravená. Má na sobě vetchý župan, do kterého se teprve dooblékává, pod ním dlouhou noční košili, poněkud staromódní, z hebkého materiálu, snad hedvábí s krajkami. Je naboso, na jedné noze má rozšmaťchanou bačkoru.

Došla dopředu, rukou nahmatá křeslo a ponoří se do něho.

Buben se odmlčel.

Po krátké pauze nevzrušeně.)

Hlavou mi jdou myšlenky, máš to marné. Můžeš bušit, jak chceš, zvláště po ránu.

Zrovna jsem si na moment sedla a něco mě jen tak nezvedne. Muselo by hořet. Ale s dohasínající ženskou, jako jsi ty, nic nehoří. Doufám, že tvé nájezdy na mou zeď tě natolik zmohly, že si dáchneš.

(Osamělá rána na buben.)

Pak že umíráš. To je pátků, co máš smrt na jazyku. Dneska děláš, že do zítra vystydneš, a zítra jsi žhavá nedočkavostí. Mlátíš do zdi jako divá, na to je tě až dost.

(Zvolna se vztyčí v křesle.)

Hergot! Kdybych neříkala, že čekám poštu.

(Chvíli vyčkává, je ticho.)

Došlo ti to?

(Znovu si zvolna sedá.)

Teď než dojdu od postele k fotelu. Nežli uvážím, kam šlápnu. Co si počít s načatým dnem. To nejde v běhu ani na povel.

(Další rána. Ještě nedosedla a znovu se zvedá, vzdorovitě poodešla.)

Chvíli si sednu. Uvelebím se. Zvlášť když se vrtím celou noc, z boku na bok, z myšlenky do myšlenky. Teď než si povím co a jak, než to v té hlavě přemelu. To ty nevíš, co je. Zvláště po ránu. Protože nepřemýšlíš. Nad vším se zamyslíš až k večeru, když už je pozdě.

(Sedá si, ale sedla si vedle, na podlahu.)

V klidu si posedím a posnídám.

Nejsem hrdinka, abych se hrnula do života. Nebo jako tvůj syn, oklepat se a hurá na guláš nebo na panáka. Snídám jako vrabec, ale chvíli trvá, než do sebe vpravím svůj kofein a pozřu sušenku. Mám snad nárok na ten svůj skrovný ranní obřad. Divila bych se, kdybys mi to právo měla upírat, ty, taková lidová, a demokratka. Od jisté doby jsem se zapškla, že jsou věci, na kterých budu trvat. Z kterých slevovat nebudu. Kvůli tobě už vůbec.

(Namáhavě se zvedla, někam se rozešla, uvázla v prostoru.)

Kam bych přišla?

Odvykni si, že přiběhnu na zavolání. Nejsem tvůj pes.

Jednak by nám to zevšednělo. Přistoupit na to, nemám v tomhle zvlčilém domě pomalu ždibec soukromí. Dohadují se i národy, o nevměšování, jen to sleduj. Co teprve dvě ženské, když řízením osudu obývají jeden suterén a dělí je jenom vlhká zeď.

Mysli si, že jsem fatalistka, ale osud je osud, nevybereš si.

Ostatně jaké řízení osudu. Čirou náhodou jsem tvoje sousedka a žádná milosrdná sestra. To jsme si dávno ujasnily. Kromě záchodu na chodbě společného nemáme nic.

(Znovu nahmátla křeslo, posadí se.)

Kdy my si řeknem dobrý den, abysme si ho přály? Tedy n…