Slavík k večeři

Scéna se pomalu rozsvěcí. Za dlouhými záclonami je široké okno do zahrady, vpravo schody do hořejšího patra, v popředí vysoká lenoška, vlevo stůl, na kterém se večeřelo, na stole mezi nádobím kufříkový gramofon a desky. MATKA tanči se SLAVÍKEM při hudbě z gramofonu, ale jehla začala obíhat na jednom místě. OTEC, SYN a DCERA sedí okolo a přihlížejí.

MATKA (bujaře): A oni to nezastaví! Utancují nás k smrti! (SLAVÍKOVI) Vám to nedělá nic?

SLAVÍK: Zastavil bych to, kdybyste dovolila.

MATKA (nepustí ho): To tak, jste host! Oni by mohli vědět, co se sluší a patří. Ze mě teče potůčkem.

OTEC (seděl na schodech, povstane): Tak to zastavte, někdo!

SYN (leží na zemi s podepřenou bradou a pozoruje tančící MATKU): Kdo se má na to dívat?

DCERA (sedí v lenošce, ruce na uších): Chudák maminka!

MATKA: Mně to utrhne srdce!

OTEC: Aspoň kdyby to ztlumili! (Kývá na SYNA.)

SYN: Já tě neslyším.

DCERA: Je to stejně jen komedie.

MATKA se SLAVÍKEM v tanci drcnou do stolu, jehla poskočí, deska vzápětí dohraje.

OTEC (sedá si znovu na schod): To bylo křiku, a je to.

SLAVÍK (provinile vezme kytici, MATCE i DCEŘI): Měl jsem přinést i pro vás. Nechtěl jsem je už dělit. Nerad dělám z jednoho dvě.

OTEC (natočil si SLAVÍKA k sobě, bere ho kolem ramen): Pěkná látka. Umíte si na sebe vydělat. A ta vázanka k tomu!

SYN: Tu si nechám!

OTEC (otočí se zlostně na SYNA): Cos to řek?

SLAVÍK (uvolňuje si vázanku): Jestli se vám opravdu líbí –

SYN: Dost času. Jen si ji užijte. (Utáhne SLAVÍKOVI vázanku.)

SLAVÍK (málem přiškrcený, znovu ji povoluje): Je mi tu horko.

OTEC: Abyste se nám neupek. (Přiměje SLAVÍKA, že si svlékne sako, zkouší si je, zklamaně.) Jako ulité.

SYN: Na štíhlou postavu.

MATKA (odstrčí SYNA, otáčí si OTCE): Tady se vsadí klín, a tady, a tady –

DCERA (ťukne se do čela): A tady.

MATKA: Snad to nevyhodíme?!

OTEC (pověsí sako na ramínko): Bude prozatím tady.

MATKA (opakuje bezděky DCEŘINU intonaci): Pane Slavík! Musím si na vás sáhnout, nejste přelud, to je nádhera mít vás k večeři! (Vzala ze stolu talířek s pudinkem a podává jej SLAVÍKOVI. Ostatní si také vezmou.)

SLAVÍK (jí pudink): Je to dobré.

OTEC: Až moc.

MATKA: Dala jsem si tentokrát záležet.

SLAVÍK: To je vidět.

MATKA: Že to říkáte jen tak? Vy, při svém mládí, jste musel mít už jinačí pudinky!

SLAVÍK (MATCE): Můžu na tom ústa nechat.

MATKA: Za nás se říkalo oči.

OTEC: On myslí na pudinku. Šmakuje mu.

MATKA: Ústa nechat! (Pohladí SLAVÍKA.) To je opravdu štěstí mít vás k večeři. To se hned jinak jí. Člověk zapomene, že jí. Pořád by vám jen naslouchal. Může na vás uši nechat!

Smích.

MATKA: Jste s námi chvíli a už říkáme neobyčejné věci. Což teprv kdybyste s námi byl dýl.

OTEC: Dej pokoj.

MATKA: Vy byste nám rozvázal jazyk!

DCERA: To mu nelichotíš.

MATKA: Vůbec mu nechci lichotit. Říkám to, jak mi to přijde.

DCERA: Když ptáčka lapají –

MATKA (rychle): Ještě pivo? (Zvedne oběma rukama velký džbán.)

SLAVÍK: To je ukrutný džbán.

OTEC: Ba, s tím dostat po hlavě.

MATKA (kára…