Půlnoční vítr

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

9. obraz

V ležení Vlastislavově před bitvou. Slabé svítání. Bojovníci obklopují VLASTISLAVA a DURYNKA.

ŠPEH (k VLASTISLAVOVI):

Připlížil jsem se k nim, můj pane,
až co by chlapec lukem dostřelil.

VLASTISLAV:

Já jako chlapec špatně nestřílel!
— Kolik jich je, tos nespočítal?

ŠPEH:

Dost k tomu, myslím, aby soupeřem
nám byli vážným v této bitvě.
Podivný klid tam vládne ležením.

VLASTISLAV:

Náš statný nepřítel už strachy nedutá.

ŠPEH:

A pak jsem viděl starce tam,
jak houfcům mladých něco vykládali.
Slovům jsem nerozuměl, ale hádám,
že učili je vládnout zbraněmi.

VLASTISLAV:

Ó, je to bída, země mírem zkolébána
když nahonem se učí teprv válčit.
Jeden můj muž, jsem jist, že na dva z nich
si stačí. Jdi a sleduj dál
ostřížím zrakem každé jejich hnutí.
Co je to tamhle?

DURYNK:

Tam?
Dva mladí kohouti se muchlují!

VLASTISLAV:

Snad není to můj syn!

DURYNK:

Tak zdá se!

VLASTISLAV:

Namoutě! Jak se rozlítil ten chlapec!
A jak už taky hrbí šíj, i hleďme,
ruce tře o boky jak starý rváč!
Jdi pro něj, což se tohle sluší?

(Sám.)

Jak se mi podobá v té chvíli!
A k čemupak by bylo jeho mládí,
kdyby se o vše nedovedlo bít a prát
a kdyby nikým nedalo si uloupit
ni brvu z obočí?

DURYNK (přivádí ČESTMÍRA):

Tvůj syn!

VLASTISLAV (k ČESTMÍROVI):

Mám chuť ti jednu plesknout přede všemi!
Teď, před bitvou, a takhle silou plýtvat!
Ajaj! Ten škrábanec, což tak se postavit
chceš nepříteli tváří v tvář?
Budou ti říkat podrápaný běs
a smát se budou, že tě matka
přivedla na svět v trní, fuj!

ČESTMÍR:

Kdybys ty, otče, prve byl v mé kůži —

VLASTISLAV:

Ó, snad si tvrdit netroufal
tvůj lítý sok, že jeho chmýří
mu vypučelo o den dřív? Tím
kdyby provinil se, už je hoden pomsty.

ČESTMÍR:

Ty se mi, otče, vysmíváš!

VLASTISLAV:

Můj synu,
není čas prát se s posměváčky.
Konečně nadešel náš den: tam za tím
pahorkem je dlouho čekaný náš nepřítel.
Věřím, že za pomoci bohů, u nichž jsem
všechny své škraloupky si smyl
hojnými obětmi — jak doufám —
ta bitva skončí vítězně. Vy dva
budete se stem mužů — to těch nejlepších —
čekati na příhodnou chvíli. Nepřítel,
jsem jist, že neprohlédne lest
a jako herka prašivá se rozjaří a vrhne
do boje. My bez milosti, v zápalu
se budem bít, jak vlci zakousnem
se v tělo protivníka z několika stran.
Až schopni nebudou společně útočit
a každý bít se bude na svou pěst,
až ztratí jistotu, vytrhneš, Durynku,
a s tebou tu můj syn mi na pomoc.
Svým lidem vysvětli můj záměr.
Ty, synu, poslouchej teď ve všem Durynka,
a všechnu mužnost, co jí v sobě máš,
dnes vyburcuj. Nikoho nešetři a věř,
že dnešek ti dá víc než kopy kázání
a moudrých průpovídek.

ČESTMÍR:

Ano, otče…

VLASTISLAV:

Nepotrpím si na něžnosti, ale tentokrát…

(Obejme syna a políbí ho, ale je na něm vidět, co ho stála ta něžnost námahy.)

Osud je někdy starý břidil!… To snad stačí! —

Zatím, se bojovníci shromáždili. VLASTISLAV vystoupí na vyvýšené místo, za ním jsou DURYNK a ČESTMÍR.

VLASTISLAV (si vyn…