Půlnoční vítr

PRVNÍ DĚJSTVÍ

1. obraz

Sídlo luckého knížete VLASTISLAVA. Vysoká, ze dřeva sroubená místnost s kamenným stolem, ohništěm a dlouhým oknem v zadní stěně. Je ráno. Přichází BÁBA s velkou nádobou. U stolu na zemi spatří podřimující DÍVKY. Udýchaně postaví nádobu na kamenný stůl, přistoupí ke stěně a zabuší silně do štítu.

BÁBA:

To zas je spoušt po Slunovratu! —
Hle, sotva nohy vlekou, celou noc
když prokřepčily u ohňů. A přece
ani já se kdysi nevyhýbala
těm nočním rejům v divoplodné noci,
leč to mi nebránilo ráno být jako šíp.
A na vás stydno podívat — podobny mátohám
tu na mne civíte a to vám nestrpím.
Tím vinen je zas on, on, Vlastislav!
Sehnal sem muže zdaleka i zblízka
a ti teď ze zahálky,
když kromě neřestí už nevědí co počít,
mi brzy způsobí, že pouhé stíny
se budou ploužit domem místo těch,
jimiž tu vždycky zvučelo jak v úle.
Krásná je slavnost vítající slunce,
však vaše zbrklost neumí ji slavit
tak, jak se sluší, s rozvahou a s mírou.
Každá teď za svou prací běž
a střež se mi tu někde vyspávat!

DÍVKY se rozejdou.

Vy, bozi, víte nejlépe, co starostí
na bedrech hospodyně leží.
Ať vaše přízeň střeží tento dům
a zabloudil-li jaký běs pod jeho krov,
ať neškodí, neboť i jeho chcem
si usmířiti vhodnou obětí.

DURYNK (náhle vystoupí):

To platí mně?

BÁBA:

Co ty tu chceš?

DURYNK:

Hledám a nevím co… Snad příležitost.

BÁBA:

Pak přišels marně.

DURYNK:

Myslíš?
A přece vím: kdo hledá, najde…
Ale já nejsem běs,
pokud to mohu svým rozumem soudit.
Co myslíš, stará, kdopak trpí víc?
Člověk či bůh?

BÁBA:

Jsi blázen, Durynku.

DURYNK:

I hleďme…

BÁBA:

Štěstí všech, že neškodný.

DURYNK:

Tak?

BÁBA:

Často myslím, co jsi za člověka.
Nikdo, ač žiješ tu už drahně let
a kníže přízní poctil tě jak málokoho,
tu otázku si nezná zodpovědět.
Proč ty sis ženu nesehnal?

DURYNK:

Bylo by dojemné
mě vidět jako manžela a otce…

BÁBA:

Tak žiješ jako pláně. To, co v tobě zraje —

DURYNK:

— To bývá zakyslé a trpké, že?

BÁBA:

Rozumné slovo z tebe nedostane.
Nemám čas poslouchat tvé třesky plesky.

DURYNK:

Nu, tak už leť! A ani neřeknu: buď zdráva.
Máš stejně kořínek!…

(Sám.)

A opět nový den
se vyloup’ z mlh. Ten můj
však ještě nepřišel — co dělat?
Čekat a věřit, že mi neujde. Ó, ne!…
Hle, tam jde Vlastislav a září.
Vždyť jeho vítězství je na dosah…
Jaký pak div, že svědí dlaně,
když zbývá už jen uchopit!

(Ustoupí.)

VLASTISLAV (má v rukou misku s kvasem. Přistoupí k oknu, hltavě vtáhne do sebe ranní vzduch a lačně se napije. Vychutnává lahodu nápoje):

Kdo v tomhle kvasu opojném ret smočí,
bozi, jak neměl by být rozdychtěn
po všem, co nabízí mu zem!…

DURYNK (vystoupí):

Hned spolu s jitřním pozdravem, můj pane,
spěchám ti oznámit, že žreci,
kterým jsi přikázal,
by postoj bohů zjistili k tvé věci —

VLASTISLAV (rychle):

Už přišli?

DURYNK:

Ano, čekají.

VLASTISLAV:

Dnes už se musí rozhodnout! Ať přijdou!

(Sám.)

Už jenom souhlas váš mi, bozi, chybí
a pak už nic mi nebude stát v cestě.
Nesmí …