O čem básník ví

Bylo to někdy v březnu…

Žádného Amora! To strašidlo
natřeným lukem vyrobeným z kůlu,
jak Tatar pouští hrůzu na dámy!
(Merkucio)

Bylo to někdy v březnu roku 1960, když mě Otomar Krejča vybídl k překladu Romea a Julie. Přál si, aby to přeložil „někdo mladý“, protože to představení mělo, podle jeho představ, být mladé. Nikdy jsem vlastně nemyslel na to, že bych překládal. Taky se mi zdálo, že k tomu nejsem povolaný (četl jsem jednou někde, že dobrý autor nemůže být dobrým překladatelem, a chtěl jsem, pochopitelně, být radši dobrým autorem). Neměl jsem skoro představu o tom, co mě čeká, když jsem – na ukázku – začal překládat první obraz. Ale ono se to hned při prvních stránkách spojilo s něčím vzrušujícím a pro mne neocenitelným: jako bych si teprve objevoval Shakespeara, řádek od řádku, scénu po scéně. Čítankový autor: a mně to připomínalo plavbu v neznámém oceánu a břeh byl v nedohlednu. Tak jsem se nachytal.

Popravdě řečeno, do té doby nebyl Romeo a Julie to, co jsem ze Shakespeara nejvíc miloval. Ale je to hra opředená tradicí, hra-mýtus, neméně proslulá než biblická Píseň písní. Z popularity jejích hrdinů těží i současnost: píší se nové a nové varianty na staré téma, o veronských milencích se skládají písničky, po Romeovi se jmenuje italská automobilka, a nejmladší chuligánská generace nosí dokonce Romeovo jméno na svých texaskách (podobně jako jiného ze svých „svatých“, jméno tragicky zahynuvšího Jamese Deana). To všecko vás spíš skličuje než povznáší, když stojíte před úkolem nově tuto hru přeložit. Chodil jsem s ní potom víc než dva roky a provázela mě všude. U Černého moře, protože jsem měl zatím jen vyčtené představy o jihu – jsem si mohl prvně vyvolat představu „balkónové scény“, jedno babí léto na Sázavě mi suplovalo při Merkuciově vyprávění o paní Mab, dobříšské sanatorium mi přiblížilo Romea v Mantově. Nemá to co dělat s lyrickou inspirací, ale posloužilo to při odemykání některých situací ve hře.

Na začátku byla otázka: jak překládat, jakým jazykem. Ale vlastně to ani otázka nebyla. Zdálo se mi, že nemám na vybranou. Protože vím jenom o jednom jazyku. O tom živém. Jako autor se neptám po jiném. Proč bych měl jako překladatel dělat výjimku?

Divadlo celou svou podstatou je totální přítomnost. Nezná jiného času než přítomného. Tady divák má to dobré povědomí: nechodí zpravidla do divadla, aby se dověděl, jak se žilo za dávných časů, není archeolog. Ve své většině se nestará o vykopávky, na to je až moc živý a přítomností zaměstnaný. Nebude tomu jinak ani s režisérem a s herci. Je to závazné i pro překladatele. V tomto případě je na něm, aby zpřítomnil minulé. Lépe řečeno: aby zachoval dnešku tu naléhavou, živoucí přítomnost, jakou měla hra v době svého vzniku. To je, myslím, jeho první a základní povinnost k autorovi. To už napovídá, že tu nepůjde jen o mechanický převod. Tato doba se setkává s alžbětinskou, čeština s angličtinou, jedno podnebí a kultura s druhou.

Tady se dostáváme k jazyku překladu, k tlumočení metafory, k volbě slov. Zdálo se mi přirozené, že nebudu znásilňovat povahu a obrazivost jednoho jazyka druhým, že – jaksi – nebudu na anglické uzdě držet češtinu a připravovat ji tak o její vlastní nádhernou svobodu. Je třeba dlouho chodit se Shakespearovými verši a trpělivě hledat jejich skutečný ekvivalent: neboť nejde jen o zachování jejich básnické „výbavy“, nejde jen o to vměstnat na šňůrku blankversu všechny jejich šperky. Snad ještě důležitější je zachování jejich vnitřního organismu, jejich přirozeného pulsu, jejich urozené lehkosti, té odhmotněné hry souzvuků a rytmu (protože co je tu platna krása, když, místo aby tančila, půjde o berlách).

A snad ještě jednoho je třeba: neříkat nic, co bych nedokázal říci za sebe sama. Slovo musí obsáhnout naši zkušenost, aby byla schopna vyvolat pohnutí v naší mysli, mají to být světelné signály, které nám důvěrně rozsvěcují svůj obsah. Je těžké uvěřit milencům, kteří si vyznávají lásku slovy pro nás nepochopitelnými. Musíte do toho vlézt, musíte se do toho oblíct a podlehnout autorovi, aby vás – i když jen v podvědomí – zasvětil do svého tajemství, svého neopakovatelného vidění světa.

Je jasné, že takový přístup bude osobní. A já si v jiný ani netroufám věřit. Snad je pak překladateli útěchou: nepřekládal pouze, ale usiloval celou bytostí podepřít životnost hry, jaksi ji znovu zaručit, být za ni zodpovědný. Doufá, že slova nedopadnou hluše, že budou asociativní, že nebudou proud hry zakrývat pro diváka mlžnou clonou, ale že – naopak – uskuteční „krátké spojení“ s ním, že diváka opravdu zasvětí, aby všecko, co vidí, bral jako naléhavě přítomné a jeho vlastního života se dotýkající.

Té skryté síly, která pramení
z bylin a rostlin, dříme v kameni!
(Lorenzo)

Patří k dobrému tónu obdivovat se jeho géniu a jmenovat ho mezi čtyřmi, pěti největšími z evropské kultury. Brzy mu bude čtyři sta let, jeho sláva na jevišti neumdlévá, knižní vydání jeho her jsou ještě dnes bestsellery. Takže jsem ho nerad jmenovával, když se mě …