O čem básník ví

Jen pravda je krásná

Na jaře příštího roku mu bude třicet let. Překládá Čechova a Shakespeara a napsal tři hry: Půlnoční vítr, Jejich den a Konec masopustu. Tato hluboká a krásná balada o zápase, který prožíváme, je jedním z největších zisků naší nové dramatiky vůbec. Její olomoucká, hradecká a pardubická inscenace byly v minulé sezóně nejvýš oceněny v soutěži k dvacátému výročí republiky. V minulých dnech jsme se také dočkali premiéry v Národním divadle, kde Konec masopustu režíruje Otomar Krejča.

Vím, jak máš rád domov, Poříčí. Čím bylo pro tebe dětství, které má takový význam v našem životě, a v životě umělce obzvlášť?

Kdybych se narodil jinde, mám podezření, že by ten vztah byl stejně intenzivní. To naší zásluhou se z jistého místa stane domov. Děti mají podle všeho hluboké vlohy, které se nám s odstupem let jeví div ne jako iracionální, sotva definovatelné – vždyť i v terezínské pevnosti si hrály a kreslily sluníčko, stromy a ptáky. Ale v něčem mi jistě Poříčí samo vyšlo vstříc: jsou tam pole a louky na kopcích, nezapomenutelné obzory – na ty jsem dodnes háklivý – opuštěné lomy, ve kterých pracovali ještě mí dědové, podivně teskné podzimky v mlze a dešti (každý rok se tam čeká na jaro), dva románské kostely, a potom tisíc a jedna věc, o kterých jednou vím a zase nevím, a kterými se můžu donekonečna probírat. Ale o tom by se dalo povídat dlouho, a stejně by se nic neřeklo – domov a dětství jsou naše tajemství.

Cos měl jako dítě nejraději? Myslím četbu, obrázky, hry, snění…

Tehdy mě toho bavilo moc, moc najednou, až jsem se později bál, že si nevyberu. I dneska mě trochu mrzí, že jsem si musel vybrat. A taky mi bylo líto, že ať dělám co dělám, vždycky jsem to jen já – snad i proto jsem pak začal psát divadlo, abych si tohle vynahradil. To nemá co dělat s převleky, ani s převtělováním duší. A tak jsem ve stodole provozoval loutkové divadlo, a že jsem neměl loutky, hrály mi většinou věci – od puklého hrníčku až po lesklou brož z maminčiných bálových šatů. Kromě toho jsem byl vyslovený fanatik na pořádání her – od honiček a schovávaných až po improvizované války. A když jsem byl na pastvě sám, vymejšlel jsem si dialogy s „imaginárními bytostmi“. Bylo to většinou na břehu řeky a vyděsil jsem se, když mě někdo nahoře poslouchal.

Odkdy se datuje tvá láska k divadlu?

Já vlastně už ani nemám „lásku k divadlu“, není mi to dneska totéž, co psaní her. To se ví, taky jsem ochotničil, jako každý, taky mi to popletlo hlavu, ale k tomu, abych psal hry, mě vlastně přivedlo něco jiného: divadlo je jedna z mála her, kterou si mohou dovolit i dospělí, hrozně mě baví si vymejšlet a líbí se mi psát „přímé řeči“. I na románech mě zajímalo to, co je v „uvozovkách“. Proto také jediná empirie, kterou jsem se vážně zabýval, byly hovory lidí, to rád poslouchám. Dám jaksi na to, že „fyzické slovo“, pronesené slovo, je obrazem duše. Ale to říkám hodně stručně… V zánik divadla se mi nechce věřit. Bylo by to velice špatné vysvědčení pro všechny.

Byl jsi zprvu nějakou dobu u E. F. Buriana. Co jsi u něho získal? Měl vliv na tvou budoucí tvorbu?

Burianovi jsem vděčný za mnoho. Tak i za to, že když mi v osmnácti všechno selhalo (komu to v těch letech neselže?…), dal mi ve svém divadle zaměstnání (zprvu jsem tam byl jako knihovník). A protože přisuzoval mladým lidem nejrůznější sklony, řek’ mi hned napoprvé, jestli něco sepíšu, abych mu to ukázal. Což se za nějaký čas stalo a Burian to pak inscenoval jako Půlnoční vítr. A to byl pro mne otřes a žádný „zdroj radosti“, protože jsem si nad tím uvědomil, že tady přestává hra a začíná práce, a že se tedy mám rozhodnout, že si mám vybrat. Zhrozil jsem se toho, jak málo umím a – při pohledu na jeviště – jak romanticky se šklebím. Pak jsem zažil jednu reprízu, na které bylo spartakiádní obecenstvo – upřímně se otravovalo a smálo se takřka všemu. Po té repríze jsem se šel utopit do Vltavy. Jenomže v Revoluční třídě jsem vrazil do jednoho známého a skončilo to v hospodě.

Co tě přivedlo na myšlenku napsat Půlnoční vítr? A co ti dal ten první pokus?

To už ani nevím, to jsem byl nejspíš nešťastně zamilovaný a oblék’ jsem…