Kočka na kolejích

Třetí situace

Z pozadí přichází CHLAPEC, oči upřené do země. Zpozoruje ÉVI, teprve když se k ní přiblíží.

CHLAPEC (tiše, zkroušeným hlasem): To jsem já.

ÉVI (jako by oslovovala VÉNU): Co ti mám ještě říct?

CHLAPEC: Šíleně mi na tom záleží! Prosím vás –!

ÉVI (všimne si teprve CHLAPCE, rozmrzele): Že si nedáte pokoj. Že vás to baví!

CHLAPEC: Můžu já za to? Nemůžu.

ÉVI: Tak jdi domů. Měj rozum.

CHLAPEC: Až to najdu.

ÉVI: Ach jo.

CHLAPEC (se obrací k VÉNOVI): Vy jste ji náhodou nenašli?

VÉNA (lhostejně): Ne.

CHLAPEC: Myslel jsem, jestli neleží tady –

ÉVI: Co vlastně?

CHLAPEC: Náprsní taška!

VÉNA (zavrtí hlavou): Viď, kočko?

CHLAPEC: To je ale hrozný!

VÉNA: Jdou po tobě. Jestli ti můžu radit –

CHLAPEC: Aby ji tak sebrali!

VÉNA: A tos před nima pořád jen utíkal?

CHLAPEC: Můžu já se prát s jejím bráchou? My se tak dlouho neznáme. Dneska mi přinesla tu fotku. Je v tý náprsní tašce.

ÉVI: Tak se po ní kouknem, ne?

Dívají se okolo boudy.

VÉNA: A že je na tebe takovej, když je brácha?

CHLAPEC: Už ji slíbil, tomu druhýmu –

VÉNA (se zastaví): To se taky může?

CHLAPEC: Moh se vzteknout, když viděl, že pořád tancuje se mnou. Odved ji domů a pak šel na mě – já se zblázním, jestli ji nenajdu!

VÉNA: No jo, prachy!

CHLAPEC: Ty mi můžou bejt ukradený!

VÉNA: No tak, obrázek ti dá jinej.

CHLAPEC: Nemůžu jí říct, že jsem ho ztratil!

VÉNA: Kamaráde, je mi tě líto.

CHLAPEC: Já se vrátím. Třeba seženu sirky.

VÉNA: Seřežou tě. Namelou ti.

CHLAPEC mávne rukou, jde.

VÉNA: Pro jedno kvítí –

CHLAPEC (se otočí, podívá se na oba): Vám se to mluví! (Odejde.)

VÉNA (se dívá za ním): Ňákej smolař.

ÉVI: Ani bych neřekla.

VÉNA: Není tak dlouho na světě.

ÉVI: Aha, stáří!

VÉNA: Kočko, nechrne to plavat.

ÉVI: A co?

Ticho.

VÉNA: To jsme milenci! Vypráskaný! (Jde do boudy.)

ÉVI: Kamarádi. Až moc kamarádi.

VÉNA (z boudy): To bude tím, že jsme jeden ke druhýmu až moc chodili pro útěchu – kamaráde, dej mi čouda!

ÉVI: Zevšednělo nám to.

VÉNA (vynáší z boudy batoh, utahuje řemínky): Jeden pro druhýho jsme minulost. Sami sebe si připomínáme.

ÉVI: A to ti jde na nervy.

VÉNA: Ty mi jdeš na nervy. A žádný to. To už mám za sebou. Ale tebe mám na krku. Tebe se nemůžu zbavit.

ÉVI: Kdybys ty vydržel mluvit chvilinku vážné!

VÉNA: Asi to přestává působit! – Mluvím vážně.

ÉVI: Tak mluvíš pořád.

VÉNA: Aby ti to konečně došlo.

ÉVI: Chtěla bych jednou slyšet upřímný slovo. Za to snad stojím, ne?

VÉNA: Vždyť ty ho nechceš slyšet.

ÉVI: Ale až já se utrhnu a řeknu jednoduše sbohem, pane!

VÉNA: To by od tebe bylo milý, kočko. Jenže to ty neuděláš.

ÉVI: Udělám.

VÉNA: Neuděláš.

ÉVI (škrtá zápalkami): Udělám.

VÉNA: Neuděláš.

ÉVI: Stejně to udělám.

VÉNA: Tak to udělej. Hned.

ÉVI (jedna ze zápalek se vznítí): A já to just neudělám. Just, abys věděl. (Hraje si s hořící zápalkou.)

VÉNA: Ty to neuděláš, to je fakt.

ÉVI: Koho bych ještě hledala. Ty mi stačíš.

VÉNA (se po ni podívá, všimne si hořící zápalky): Co děláš? Vždyť to hoří –!

ÉVI: Hoří.