Malovaný dům

36

V roce 1944 byl můj otec v Itálii zraněn. Na místě se o něj postarali, pak ležel jako pacient na lodi, než ho poslali do Bostonu, kde strávil nějakou dobu na rehabilitačním cvičení. Když přijel na autobusové nádraží v Memphisu, držel v každé ruce jeden americký vlněný bágl s výstrojí, nacpaný oblečením a několika suvenýry. O dva měsíce později si vzal mou mámu. Za deset měsíců jsem přišel na svět já.

Ještě nikdy jsem americký vlněný bágl neviděl. Co jsem věděl, od války je nikdo nepoužíval. Když jsem ráno vešel do obývacího pokoje, stály tam oba zpola naplněné oblečením a máma k nim snášela další věci, které se musely zabalit. Na gauči byly připravené její šaty, deky a nějaké košile, které včera vyžehlila. Vyptával jsem se jí na ty vlněné bágly a ona mi odpověděla, že ležely osm let v kůlně, uložené na prknech pod střechou.

„A teď se honem nasnídej,“ popoháněla mě, zatímco skládala ručník.

Babička nám snesla a přichystala k poslední snídani všechno, co dům dal. Vajíčka, klobásy, šunku, kukuřičnou krupici, opečené brambory, pečená rajčata i vdolky. „Pojedete autobusem dlouho,“ upozorňovala nás.

„Jak dlouho?“ vyzvídal jsem. Seděl jsem u stolu a čekal na svůj první hrnek kávy. Muži se pohybovali někde venku.

„Tvůj otec říkal, že asi osmnáct hodin. Bůh ví, kdy se zase pořádně najíte.“ Opatrně přede mne postavila hrnek s kávou a políbila mě na čelo. Pro babičku bylo jediné pořádné jídlo jen to, které sama připravila, doma a ze surovin, jež pocházely výhradně z její farmy.

Muži už byli najedení. Babička se posadila vedle mne se svou kávou a dívala se, jak jsem se pustil do dobrot, které nám předestřela. Zase mi začala připomínat, co jsme si slíbili – abych jí psal, poslouchal rodiče, četl Bibli, modlil se, pilně se učil a dbal na svou řeč, kterou jsem si měl uchovat. Byla to vyloženě naučená litanie rozkazů. Žvýkal jsem svá sousta a v příhodných okamžicích souhlasně kýval.

Vysvětlovala mi, že moje máma bude potřebovat pomoct, až se narodí můj nový sourozenec. Jistě tam nahoře ve Flintu budou i jiní Arkansasané, dobré baptistické duše, na které se budeme moci spolehnout, ale měl jsem jí pomáhat s domácími pracemi.

„Jaké práce máš na mysli, babi?“ zajímal jsem se s plnou pusou. Měl jsem za to, že domácí práce se vážou jen k farmě. Myslel jsem si, že se jich tímhle odjezdem zbavím.

„Zkrátka všechny domácí práce,“ vyjádřila se najednou velmi všeobecně. Babička nikdy nestrávila ani jedinou noc ve městě. Neměla ani ponětí, kde budeme bydlet, i když my také ne. „Prostě buď jí ochotně k ruce, až se narodí to malé,“ dodala.

„A co když bude ječet jako to mimino Latcherových?“ optal jsem se.

„Ale nebude. Takhle uřvané dítě jsem ještě neviděla.“

Máma prošla kolem nás s hromádkou složeného oblečení. Nohy se jí jen kmitaly. O tomhle dnu snila celá léta. Pappy, babička a možná i můj otec si mysleli, že odjíždíme jen na dočasné období. Pro mou mámu znamenal odjezd naší rodiny životní zlom. Dneškem se měl změnit nejen její osud, ale především můj. Ujišťovala mě už od raného dětství, že ze mne nebude farmář, takže co se odjezdu týkalo, byli jsme spojenci.

Pappy zabrousil do kuchyně a nalil si další hrnek kávy. Sedl si na svou židli na konci stolu, vedle babičky, a pozoroval mě při jídle. Nepotrpěl si na pozdravy, natož aby zvládl loučení. Čím méně toho řekl, tím se cítil lépe.

Když jsem se nacpal až k prasknutí, vyšel jsem s Pappym na zápraží. Můj otec nakládal bágly do dodávky. Měl na sobě naškrobené khaki pracovní kalhoty a naškrobenou košili, žádné montérky. Máma si oblékla hezké nedělní šaty. Nechtěli jsme vypadat jako utečenci z arkansaských bavlníkových polí.

Pappy mě vedl po předním dvoře až tam, kde bývala druhá meta, tam jsme se otočili a podívali se na dům. V jasném ranním slunci celý svítil. „Dobrá práce, Luku,“ pochválil mě. „Vyznamenal ses.“

„Tolik jsem si přál, abychom to dokončili,“ opáčil jsem. Na vzdálenějším konci, na rohu, kde začal malovat Trot, zůstala nenatřená část. U posledních čtyř galonů jsme sice šetřili barvou, co jsme mohli, ale stejně nám na kousek zdi nezbyla.

„Myslím, že to chtělo půl galonu navíc,“ odhadl Pappy. „Ano, to máš pravdu.“

„Nechám to ještě tuhle zimu domalovat,“ slíbil. „Díky, dědo.“

„Až přijedeš domů, bude to hotové.“

„To by se mi líbilo.“

Ubírali jsme se všichni k dodávce a každý z, nás ještě naposledy objal babičku. Na okamžik jsem se lekl, že mi ještě jednou zopakuje seznam slibů, ale měla příliš sevřené hrdlo. Nastoupili jsme do vozu – Pappy si sedl za volant, já doprostřed, máma k oknu a táta dozadu se zavazadly – a vycouvali jsme na cestu.

Když jsme vyjeli ze dvora, sedla si babička na schody na zápraží a utírala si slzy. Táta mi řekl, abych nebrečel, ale já to nedokázal. Sevřel jsem mámě ruku a odvrátil tvář.

V Black Oak jsme zastavili. Můj otec se chtěl kvůli něčemu stavit v konzumu. A já jsem se chtěl rozloučit s Pearl. Máma měla u sebe Libbyin dopis Rickymu, který šla hodit na poštu. Dlouze jsme to spolu probírali, protože měla stejný názor jako já, že se do toho nemáme plést. Pokud Libby chtěla Rickymu napsat dopis a sdělit mu tu novinu o jejich novoroz…