Volný pád

11

Bylině do jachtařského přístavu nevplula dřív, než nadešlo dvacátého třetího, čtvrtek, dopoledne. Meyer s Aggií postávali na přídi? Pohyboval jsem se souběžně s jachtou a v běžném pochodovém tempu jsem s ní lehce držel krok. Ti dva vypadali o poznání opálenější a hlavně velmi spokojeně.

„Byl to fajn výlet,“ volala Aggie, „báječný.“

Pomohl jsem upevnit lana, a když osádka zajistila můstek, vydal jsem se nahoru k nim, abychom se přivítali. Vtiskl jsem přátelský polibek Aggii na tvář a ptal se, kam že se to vlastně až dostali.

„Poutě do Jupiter Inlet,“ odpověděl Meyer. „Tam jsme zakotvili v takové opuštěné zátoce a užívali jsme si. Když jsme uznali za vhodné, že toho bylo dost, obrátili jsme to.“

„Skládám svou poklonu protřelým mořským vlkům, kteří si to rozdávají s nástrahami modravých hlubin oceánů.“

„Jen žádné jízlivosti, miláčku,“ nechala se slyšet Aggie. „Nikdo nemá zájem o to, aby ho omlacovaly mořské vlny jenom z toho důvodu, že si chce užít plavby. Je to tak, miláčku Meyere?“

„Aggie, budu souhlasit se vším, co řekneš.“

„Neměl bys zájem trochu si zalenošit tam u nás nahoře?“ zeptala se. „Nevypadá to tam špatně, souhlasíš, Travisi?

Raul, tres marias piquantes, por favor.“

Pohodlně si lehla na lehátko na horní palubě, přehodila si jednu svou elegantní opálenou nohu přes druhou neméně elegantní opálenou nohu, obě zářivě krásné. Vypjala svůj velkolepě nádherný zadeček. Pohodila hlavou, aby dostala stranou hustou spleť svých vlasů, načež mě obdařila pomalým sardonickým pomrkáváním. Jako vyzvání to v žádném případě nemínila. Potvrdilo to pouze naše vzájemné vyjádření, ústící v uznání skutečnosti, že růžové bikiny jí zatraceně sluší. Pouze uprostřed mezi oběma díly měla malý kožní záhyb. Jinak působila jako velká a perfektní mašinka, jako velice inteligentní a zároveň tvrdá žena, která se s určitým časovým zpožděním vrátila do své podoby, a teď proto vychutnává do poslední mrtě každý okamžik.

„Namísto toho, abychom se plavili do Miami,“ řekl Meyer, „odlétá Aggie v jednu hodinu letadlem.“

„Zpozdila jsem se o jeden den. Ale stačily dva telefonáty a vím toho dost: jednomu z mocných tiskových magnátů se sbíhají sliny. Rád by pohltil můj novinový řetězec. Touží přidusit nás, jak to jen půjde. Angažují se všechny jejich magazíny, televizní stanice, velkodopravci ř podniky na výrobu dámských vložek. Navrhují mi mastný konzultační kontrakt.“ ‚

Meyer rozpřáhl paže a řekl:

„Aggie, rozhodující je to, co chceš ty sama. Vezmeš-li peníze na dřevo, pak zaplatíš daň z kapitálového zisku a dáš to na nezdanitelné položky, budeš mít ročně víc než půl melounu, navíc s nizoučkým daňovým odvodem. Mohla bys pak strávit tady na palubě času mnohem víc.“

„Muži drahý, to, co chci já, je provozovat činnost ve své sféře líp, než to doposud dělal kdokoliv jiný, či než to kdokoliv jiný dělat míní. Jsem podnikatelský typ, který touží podnikat od rána do večera.“

„Potom to neprodávej.“

„Můj podnik na prodej nebude,“ vmísil jsem se. Upřeně se na mě zahleděli. Aggie Sloanová řekla: „Tak ty podnikáš… Zajímavé! Do čeho ses pustil, drahý chlapče?“

Néž jsem upil ze sklenice, kterou před každého z nás postavili, obrátil jsem se na Meyera: „Poslouchals, jak jsem ti vyprávěl o Tedu Blaylockovi?“

„Jistěže to byl ten zmrzačený poručík, že?“

„Ten. V pondělí večer zemřel.“

„Lituji…“

„Advokát Daviss Grudd – dvě es, dvě dé – mí ohledně toho volal v úterý odpoledne. Celý ten podnik, Ted Blaylock’s Oasis, Inc., byla Velice semknutá společnost, a taky hodně pevná. K máni je stovka akcií. Padesát z nich mi Ted přenechává, dalších padesát nechává takové malé suché poloviční seminolské míšence. Je to nějaká Milicent Waíerhawková, říká se jí tam Mits, je to taková ta pověstná sexy kočka, co patří k Fantasies. Ty zatracené akcie nemůžu prodat dřív, než bude uzavřený odhad z moci úřední. Sám bůh ovšem ví, jak dlouho to bude trvat. Ten Grudd tvrdí, že podnik musí být dál v provozu, jinak hodnota akcií půjde dolů. Ten Grudd taky říkal, že má u sebe prohlášení od Blaylocka, v němž je uvedeno, že to je jediný způsob, jakým mohl Ted uchránit zájmy Mits s jistotou, že ji nikdo neobere.“

Neovládl jsem se. Vyskočil jsem tak rychle, až jsem si něco pití vylil na hřbet ruky, a zvýšeným hlasem jsem pronesl:

„Mně se to všechno nelíbí. Proboha, všechno to nabralo takový směr, že se pomalu bez kreditkarty nedá najmout auto, ani přihlásit se v dobrém hotelu. Musel jsem to podepsat, musel jsem si založit bankovní konto, abych dostal kreditkartu. A dostávám se pořád víc a víc do pamětí počítačů. Lodní dokumenty, městské daně, bankovní záznamy, kredity; fiskus, armádní záznamy, sčítání lidu, účty od telefonní společnosti. Ať to všechno vezme čert! Zamotávám se do toho stále víc. Připadá mi to, jako bych šel dlouhou temnou chodbou a pořád musel trhat jednu pavučinu za druhou. Kvůli takové papírové vojně jsem to nepodepisoval! Nechci se stát zapráskaným akcionářem, majitelem, vedoucím a já nevím, čím ještě.

Mám toho všeho po krk!“

Oba na mne udiveně zírali.

„No tohle, no tohle,“ řekla pak Aggie. „Chudinko malá.“ Pak se obrátila k Meyerovi.

„Chudáček malej, myslím, že nechápe moderní způsob, jak si zaručit anonymitu a soukromí, že?“

„Vysvětli mu to, drahoušku…“ řekl Meyer s potměšilým výrazem.

„Tak dobrá, Travisi, začínáme. Éra počítačů se dusí svými vlastními daty, zahlcuje se. Nejen vláda, ale i průmysl a finanční instituce kupují a berou na leasing stále víc báječných počítačů, pořád nové generace, musí je něčím krmit. Mají spoustu a spoustu programů, spoustu softwaru, je třeba, aby se kapacita využila. Boduji, Meyere?“

„Ano, a to pěkně.“

„To mě naučil Meyer. Co by bylo pro tebe od nynějška nejlepší, Travisi, je to, že by sis měl zajistit tolik počítačů, kolik jenom zvládneš. A taky množství bankovních účtů, množství kreditních karet a spoustu členství všude, kde to jenom půjde. Přiměj svého právníka, aby založil nějaké spolky a malé společnosti a abyste dostali pro každou vlastní DICO. Pak začni obracet peníze dokola. Mi…