Smrtelný pozdrav

2

Druhý den ráno si vyzvedl aktovku ze sejfu a odjel do Pentagonu. Sdělil jim, že přijímá. Proč, neřekl. Neřekl, že probděl celou noc, než se rozhodl. Neřekl jim, že by v opačném případě žil v jakémsi vakuu a nevěděl, kdo vlastně je. Že by mu nevyhovovala ani jeho stará identita, ale ani ta nově nabytá. Snad to byl pokus najít sebe sama.

Když prohlásil, že si složku nevezme s sebou, podrobili ho křížovému výslechu, než se ubezpečili, že si všechny podstatné informace vštípil do paměti. „A co povíte lidem? Čím jste se zabýval před svým návratem, pane Doyle?“

„Vymyslel jsem si takovou obyčejnou a zároveň pravděpodobnou historku, pane. Znám dost dobře Jižní Ameriku. A taky se vyznám ve velkých stavebních strojích. Při svém posledním úkolu jsem pracoval pod širým nebem. A myslím, si, že je to na mně vidět. Řada svobodných chlapů se dá najímat na stavební práce v zahraničí za dobrý plat a vracejí se pak domů. Kdybych měl příslušný pas a papíry, že jsem byl poslední tři roky ve Venezuele…“

„Připadá mi to dobré. Jerry, postarejte se, prosím, o to. A důvod, proč se vracíte do Ramony, pane Doyle?“

„Už mám dost toho trmácení se v cizině. Ušetřil jsem si a chci se poohlídnout po nějakém malém obchodě. Pokud se toho v Ramoně moc nezměnilo, pronajmu si srub u pláže. Tak se dostanu blíž k plukovníku M’Gannovi. Postarám se, aby se o mých záměrech dozvědělo co nejvíc lidí. Přijmu nějakou dočasnou práci, abych se dostal snáz k plukovníkovi. Odletím do Tampy, nakoupím si tam správné oblečení a také nějaké ojeté auto. Myslím, že moji krajané si o mně nemyslí, že jsem zbohatl. Nezklamu je a budu mít u sebe jen nezbytnou sumu, abych měl z čeho žít.“

„Říkáte to s hořkostí, pane Doyle.“

„Asi ano. Máte pravdu. Budu však méně nápadný, než kdybych přijel v sedanu z půjčovny a měl na sobě tyhle šaty.“

„Máte úplně pravdu, pane Doyle. Schvaluji váš plán. Není vyumělkovaný a nezapříčiní zbytečně šťouravé dotazy. Jsem si jist, že to sehrajete důvěryhodně. Kdy může mít pan Doyle své papíry, Jerry?“

„Zítra v poledne, pane plukovníku.“

„Dáme vám na to tolik času, pane Doyle, kolik budete chtít. Myslím, že tři tisíce dolarů vám postačí, co říkáte?“

„Bohatě.“

„Jak je chcete? V cestovních šecích?“

„Alex Doyle, který se dává najímat na stavební práce, nosí peníze v taštičce na těle. Musí mít hotové peníze, žádné šeky.“

Presser se souhlasně zasmál. „Přijďte zítra krátce před polednem.“

V pondělí navečer si v Tampě koupil za tři stovky dodge. Třináctého dubna. Nechtěl dojet do Ramony za tmy. Zastavil se proto v druhořadém motelu na jižním okraji Sarasoty, poblíž Tamiami Trail. Od okamžiku, kdy odjel z Washingtonu, se snažil vžívat do své role.

Než ulehl, pozoroval v zrcadle svou novou podobu. Pískově žluté vlasy měl ostříhány na ježka a šeď na spáncích téměř zmizela. Oči bledě šedomodré. Podlouhlý obličej, v němž se zračila melancholie minulých úkolů, na které byl vždy sám. Velký nos a vzdorná brada. Pokožka, která se snadno opaluje a opálení si udržuje. U levéh…