Šarlatová lest

2. KAPITOLA

Fedderman nás požádal, abychom přijeli po čtvrt na šest, až budou jeho dvě spolupracovnice pryč. Zaparkoval jsem svou Miss Agnes, malého stejšna rolls-roys, na parkoviště dva bloky od obchodu. Nacházel se v Miami, třicet bloků od zátoky Biscayne, a byl to třetí vchod od rohu Jihovýchodní Jedenácté ulice.

Obchod měl zaprášený výklad s ocelovými mřížemi. Ze zlaté desky na skle odpadával ozdobný nápis „Společnost Fedderman, známky a mince“. Pod tím bylo vytištěno „Vzácné!“.

Meyer vzal za kliku, ale dveře byly zamčené. Zaklepal a mžoural do tmavé místnosti.

„Už jde,“ řekl.

Slyšel jsem zvuk zámku a rachot řetězu, pak se otevřely dveře a na nás se usmíval Fedderman. Byl drobné postavy, pohyblivý a usměvavý. Řadu bílých vlasů lemovala pleš, obličej měl snědý a vrásčitý. Na sobě měl novotou vonící bílou košili a lososově růžové kalhoty.

Meyer nás představil. Fedderman se usmíval a potřásl nám pravicí oběma rukama. Zavřel dveře, zamknul a vedl nás podél matných vitrínek do malé kanceláře vzadu. Tam i v úzkém skladu za kanceláří byl fluoreskující jas.

Fedderman se posadil za stůl, usmál se a vzdychl.

„Jak se mám cítit,“ zeptal se, „když nevím, jestli se dá něco dělat? Celá ta záležitost je neskutečná, věřte mi. Nemělo se to stát, ale stalo se to. Od okamžiku, kdy jsem to zjistil, nejím, nespím a nevydržím sedět ani stát. Pane McGee, ať už to dopadne jakkoli, jsem rád, že vás Meyer přivedl, abyste si vyslechl tu bláznivou historku.“

Přerušil jsem ho. „Pane Feddermane, mou profesí je znovu získávat hodnotné předměty, které se ztratily a nedají se žádným jiným způsobem najít. Pokud se vám rozhodnu pomoci, budu riskovat svůj čas a výlohy. Jestli se mi podaří najít zpět všechno nebo část toho, co jste ztratil, odečteme moje výdaje a zbytek si rozdělíme napůl.“

Přikývl a vypadal zamyšleně. „Asi to není úplně vhodné, protože to, co se ztratilo, mi nepatří. Ale rozumím. Rád bych vám to teď vyprávěl.“

„Postupujte, prosím, hezky pomalu, protože o známkách a mincích vůbec nic nevím.“

Usmál se. „Připravím vám léčbu šokem.“

Sundal z police projektor se zabudovanou promítací stěnou, položil ho na stůl a zapojil do sítě. Otevřel zásuvku u stolu, vytáhl kovovou skříňku s diapozitivy a zasunul do projektoru. Zhasl světlo a promítl první diapozitiv na matové sklo prosvětlovací plochy velikosti třicet krát čtyřicet centimetrů.

Promítací plochu zaplnil blok čtyř známek. Byly tmavomodré a zobrazovaly starý portrét Georga Washingtona. Hodnota byla devadesát centů.

„Známky byly vytištěny v roce 1875,“ řekl Fedderman. „Je možné, že je to nejdokonalejší blok čtyř známek a jeden z mála známých. Perfektní stav, jasná tmavá sytá barva, plné původní lepidlo. V katalogu se uvádí hodnota přes dvanáct tisíc dolarů, ale v dražbě by byla cena o několik tisíc vyšší.“

Cvaknutí. Další diapozitiv byla dvojice známek pod sebou. Čtyřcentová. Modrá. Zobrazovala tři staré lodě pod plachtovím a byla opatřena nápisem „Kolumbova flotila“.

„Jediný známý exemplář obdélníkové dvojice na výšku s vadou v barvě. Jenom jeden aršík byl vytištěn modře místo ultramarínově. V ultramarínové by měla dvojice hodnotu… pětadvacet dolarů. Tuto dvojici uvádí katalog v ceně devět tisíc tři sta dolarů a prodej v dražbě by přinesl patnáct tisíc dolarů. Horní snímek má jeden poškozený zoubek a mírně porušené lepidlo. Spodní známka nebyla nikdy připevněna růžkem. Jsou jedinečné. Bez nejmenšího kazu.“

Cvak. Cvak. Cvak. Dvojice neuměle nakreslených medvědů s emblémem, nahoře je vytištěno „Saint Louis“ a na spodní části známky „pošta“. Blok šesti hnědých, nedotaženě vypadajících pěticentových známek zobrazuje Bena Franklina. Chyběla řada malých dírek. Další čtyřiadvaceti centová známka červené a modré barvy znázorňovala staré letadlo, dvojplošník. A tucet dalších, u kterých Fedderman hovořil o vysokých sumách.

Dokončil promítání a znovu rozsvítil jasné stropní světlo. A sjel do rozpadajícího se otočného křesla.

„To byl rychlokurs, pane McGee. Ukázal jsem vám devatenáct kusů známek. Kupoval jsem je pro klienta během posledních patnácti let. Mám nakoupit za dalších dvacet tisíc dolarů. Hledám ten správný exemplář. Klasiku. Něco prvotřídního.“

„Proč je chce?“ zeptal jsem se.

Feddermanův úsměv byl nepatrný a smutný. „Kolik do nich vložil za těch patnáct let? Sto osmdesát pět tisíc dolarů. Plus můj honorář. Kolik si účtuji za čas, rady, znalosti, zkušenosti a kontakty? Deset procent. Tak můžeme říci, že má 203 500 dolarů v legračních malých papírcích. Kdybych uskutečnil dva telefonní hovory, možná by stačil jenom jeden, mohl bych mu dát tři sta padesát tisíc. Nebo kdybych trávil rok likvidací a uváděním na správné aukce, vyjednáváním procenta z aukcí, mohl bych si přijít na půl milionu.“

Meyer řekl: „Když se naruší kupní síla oběživa, Travisi, veškeré jedinečné známky v omezeném počtu jdou s cenou nahoru. Pozemky na nábřeží. Vzácné knihy a obrazy. Cenné kusy stříbra. Vzácné poštovní známky.“

„Klasické poštovní známky,“ řekl Fedderman, „mají nepochybně výhodu před ostatními věcmi. Přenosnost. Jedna malá obálka s výstuží, která zabrání ohybu, s prokládacími archy z pergamenu pro nepoužité známky, a můžete přenášet půl milionu dolarů. Klasické známky můžete prodat za hotovost ve všech hlavních městech na světě bez dotazů. No, nějaké otázky se vyskytnou, protože všichni ti veteráni jako já známe historii, v jakých sbírkách se kdy známky nacházely – Hines, West, Brookman, Weil. Víme, kdy měnily majitele a za kolik. Pro každou známku můžete získat atest spolku filatelistů. Nevýhodou je křehkost. Musí být perfektní. Malé škrábnutí, zmačkání, rýha, záhyb – a puká vám srdce, o kolik se hodnota sníží. Nesmí se na ně sáhnout holými prsty. Používají se pinzety. Uschovávají se v bezpečnostní schránce.“

Meyer vybídl Hirshe, aby mi vyprávěl, jak pracuje. Bylo to fascinující, velmi zajímavé a jednoduché. On a kterýkoliv klient si vyzvednou uzamykatelnou skříňku proti podpisu obou, vyžadující tedy přítomnost obou stran před otevřením. Používal …