Písečné sbohem

13. KAPITOLA

Procházeli jsme se po pláži ve zlatooranžovém světle tropického západu slunce. Příliv ustupoval a udusaný písek byl pod našima nohama vlhký a pevný. Slunce bylo za našimi zády a zapadalo do moře právě za Long Point. Daleko vpředu, za skalami, označujícími konec pláže Grand Anse, a za přístavem St. George se rozkládalo večerní město, roztroušené po zelených svazích.

Prošli jsme kolem hotelů Grand Anse, Grenada Beach a Holiday Inn. Přijížděla auta a zaparkovávala pod mangovníky a mandlovníky.

Lidé se ještě koupali v poměrném chladnu soumraku nebo se procházeli po pláži. Motorový člun táhnul pružnou černošku na vodních lyžích mezi zakotvenými plachetnicemi. Naše stíny před námi byly v šikmém světle velmi dlouhé.

„Předpokládám, že jsi mi chtěla něco vykládat?“

„Ano, ano.“ Přišla blíž, vzala mě pod paždí, přitiskla se ke mně a podívala se na mne. „Asi musím. Víte, jak se v životě mohou stát různé věci, které se jaksi do toho života ani nehodí? Potom nic není skutečné. Když na to zapomenete, všechno kolem vás je opět reálné, ale to, co se stalo, se zdá, že se nikdy stát nemohlo. Rozumíte mi, co myslím?“

„Ještě ne, děvče. Ještě ne.“

„Myslím si, že svým způsobem jsem byla stejně naivní jako Harry. Zdá se to být už nejméně deset let pryč.“

„Nemyslíš, že to bylo pěkně pitomé od Paula zabít Mary Brollovou? Neřekla jsi mu to?“

Musela počkat, až jsme předešli skupinu pomalejších lidí. Ukázala na betonové molo na samém konci pozemku Holiday Inn. Sahalo pouze k čáře příboje a nezdálo se mít jiný účel, než jako jakýsi vlnolam zadržovat písek. Vyšli jsem po pláži nahoru, vystoupili na molo a šli se posadit na jeho samý konec, zády k zapadajícímu slunci.

Propletla své prsty s mými, natáhla mou ruku a dlaní nahoru ji položila na své kulaté hnědé stehno. Zamračeným pohledem se dívala směrem k městu.

„Mockrát jsem o tom přemýšlela, Gavine. Myslím, že Paulovi bylo příliš jasné, že aféra se mnou nebyla dostatečnou pákou na Harryho. Harry a jeho žena by se jen tak snadno nerozešli. Dalo by se říct, že nebylo nic skutečně důležitého k odhalení. Tak proč ten tip Mary Brollové, aby mě mohla nachytat s Harrym? Proč si musel být tak jist tím, že nás nachytá? Proč mi přikázal ječet na paní Brollovou a udělat z toho velkou scénu? Jaký měl pro to motiv?“

Věc byla skutečně dobře promyšlená. Mary by se jistě se svými problémy někomu svěřila. Scéna v bytě přilákala tolik pozornosti, že o ni uslyšela později i Jeannie Dolanová. Poslední dobou Harry pobíhal kolem, strašil lidi a snažil se najít svou mrtvou ženu.

Kdyby policie dostala hlášku, překopala zahradu a Mary našla, i ten nejneschopnější státní zástupce by dokázal dát dohromady případ, který by neobhájil ani ten nejlepší obhájce.

„Takže, Liso, myslíš, že Paul se rozhodl Mary zabít, když jí telefonoval? Dává to smysl? V té době nevěděl, že je rozhodnuta odjet. Také nevěděl, jak to zařídila s půjčkou. Mohla odjet bez sebemenší výstrahy. Musel by být kouzelník, vidět do budoucna.“

„Já vím. Myslívám na to tolik, až mě z toho bolí hlava, a nakonec to stejně vždycky vzdám.“

„Myslíš si, že už někdy někoho zabil?“

„Přece nechodíte po světě a nepřemýšlíte, zda lidé, které znáte, dokáží zabít jiné lidi, nebo ano? Vím, že byl sprostý. Vím dobře, jak odporný dovedl být. Vím, že v něm bylo něco zvráceného, něco ve způsobu, že se mnou spal a pak mě nutil spát s těmi starými pány. Muselo to mít něco společného s tím, že se nikdy neoženil. Jsme si podobní, jako bratr a sestra. Má stejné oči, stejně tmavé jako já, a dlouhé černé řasy – vidíte – levé oko je rovné a pravé trochu šikmé. Jeho ústa jsou jako má, přirozeně červené rty, malá ústa, těžký dolní ret. Vypadáme oba mladší, než skutečně jsme, to máme v rodině. Přesto v něm není naprosto nic ženského. Ani mé oči a ústa nevypadají na Paulovi žensky. Jen když spí. To je divné, že? Pozorovala jsem ho ve spánku a to jeho oči a rty vypadaly úplně jako mé, až jsem z toho měla podivný pocit. A jak je velký! Je téměř tak vysoký jako vy. Ale pohybuje se mnohem rychleji než vy. Myslím normálně. Nikdo není rychlejší, než jste byl vy s Karlem. Bože! Vypadal jste tupě a ospale, jako kdybyste ani nemohl věřit, že vám chce nařezat. Potom jste se změnil.“

„Chtěl bych se dozvědět o Paulovi trochu víc. Kolik je mu let?“

„Bude mu sedmatřicet, myslím, že v červenci. Ano. Pár společností se pokoušelo přetáhnout ho od pana Waterburyho. Takže si myslím, že je dobrým účetním. Celý rok je v úžasné formě. V zimě závodí ve slalomu, v létě hraje tenis. Jeho nohy jsou obdivuhodně silné, jako fantastické pružiny.“

„Blázen do cvičení?“

„S činkami, péry, kladkami a tak. A horské slunce, které se samo pohybuje z jednoho vašeho konce na druhý a samo se vypíná. Je na své nohy opravdu hrdý. Jedna věc je na něm legrační. Je tmavý jako já a musí se holit dvakrát denně, když chce jít večer ven, ale na těle, kromě míst, kde všichni mají chlupy, nemá žádné. Jeho nohy mají skutečně nádherný tvar, ale není na nich jediný chloupek, stejně tak jako na pažích nebo na prsou. Svaly má dlouhé a hladké, ne boulovité hrboly. Když je napne, má nohy jako z mramoru.“

„Říkalas, že je zvrácený.“

Zamračila se a chvíli přemýšlela. Viděl jsem, jak si špičkou jazyka olízla dolní ret. „Ne. To není to správné slovo. Celý sex pro něj nic moc neznamená. Myslím tím, když je, tak je. Je to něco, co se od nás čeká. Víte, když se nemohl uvolnit a usnout, zavolal mi, abych přišla do jeho bytu ve městě. Bydleli jsme pět bloků od sebe. Měla jsem pocit… nevím… že jsem jedním z těch jeho strojů, něco s motorem a závažím a s pružinou, něco, co si potom může zapsat do svých tréninkových záznamů. Deset minut na veslovací mašině, osm minut na Lisině mašině.“

„Nějak si nedokáži vás dva představit.“

„Co vás trápí, drahoušku?“

„Přestěhuješ se do Quebecu a změníš zaměstnání, protože ti to přikáže. Přijdeš za ním, kdykoliv tě zavolá. Řekne ti, abys svedla pana X a pana Y, a poradí ti, jak z nich dostat prachy, z nichž si většinu ponechá sám. Řekne ti, abys svedla H…