Osamělý stříbrný déšť

15

Ve čtvrtek v půl sedmé ráno jsem pomalu opisoval osmičku v zálivu sluncem zalitých budov v Sailfish Lagoon. V deset jsem to vzdal a loudavým krokem se vrátil do přístavu. Stejné kotviště bylo ještě volné. V blízkém obchodě jsem koupil různé pomády a balzámy a masti a zbytek dne jsem strávil vyspravováním vnějšího vzhledu svého malého člunu. Zanechal jsem toho k večeru, sice s bolavýma rukama, ale čistějším svědomím. Jediné, co zbývalo dokončit, bylo objednat nové plachtoví a pak obrátit člun a podívat se na dno.

V pátek jsem byl u kotviště v šest a své osmičky jsem opisoval za východu slunce s dalekohledem při ruce. Dvacet minut po šesté jsem zahlédl, jak jsou najednou mezi mnoha stožáry na malý stěžeň vytahovány trojúhelníkové plachty. Brzy nato vyplul z laguny katamarán. Směřoval k zálivu a jeho plachty byly zelenobílé. Postava na palubě měla tmavě červenou joggingovou soupravu a bílou pletenou čepici. Zpočátku jsem si myslel, že to není Arturo, ale když se přiblížil a když jsem si zaostřil dalekohled, viděl jsem, že to je on. Vystartoval jsem dolů k zálivu a nasměroval loď na jih. Plul jsem slušnou rychlostí a z Jornalera jsem nespustil oko.

Vál svěží ranní vánek. Jornalero plul rychle. Když byl dost daleko od svého kotviště, otočil jsem a vysokou rychlostí jsem se vrátil mezi jeho katamarán a lagunu. Zřejmě mě nezpozoroval. Rozhodně mu unikl můj manévr. Když jsem se k němu přibližoval, teď už pomaleji, zrychlil. Plul na bočním větru a stáhl plachty do úhlu, kdy jeden ponton je nad vodou. Pro udržení rovnováhy se opíral hodně dozadu. Uháněl rychlostí dvaceti až pětadvaceti mil v hodině. Začalo to být komplikovanější, než jsem předpokládal.

Zvýšil jsem rychlost a dostal jsem se k němu z návětrné strany. Trhl hlavou, v ohromení na mě zíral a mávl mi, abych mizel. Katamarán vplul do větru a ponton spadl zpět na vodu. Prázdné plachty zapleskaly. Ječel jsem na něho: „To jsem já, McGee! Musím s vámi mluvit!“

„Ne!“ křičel zpět, vyrazil směrem, kde nebylo tolik větní, a směřoval zpět do laguny. Dohonil jsem ho, předjel ho, takže se musel otočit. Narazil jsem do pontonu a skoro ho vyhodil přes palubu. Za okamžik jsem ho kotvou zahákoval. Byl velmi nazlobený.

„Nemám vám co říct.“

„Nechci, abyste mluvil, pane Jornalero. Chci, abyste poslouchal. Jo? Pojďte na palubu. Potáhnu váš katamarán.“

Byl rozumný. Během půl minuty mu bylo jasné, že nemá na vybranou. Byli jsme dost daleko od břehu. Podal jsem mu ruku. Postavil se na obrubník člunu a lehce seskočil na palubu.

Posadil se na poklop a vybídl mě: „Tak mluvte.“ Vyplul jsem do širší části zálivu, táhl jsem katamarán a pak jsem vypnul motor Muňequity. Bylo tam hodně ticha, do kterého jsme mohli mluvit. Plachta na katamaránu zlověstně pleskala.

„To, co se vám chystám říct, neznamená a nebude znamenat nic, dokud si to neověříte. Znáte obchodníka ve velkém v Yucatánu na jih od Cancunu, dole pod Tulumem? Muže, kterému říkají Brujo?“

„Já poslouchám. Vy mluvíte.“

„Dobře. Předpokládám, že ho neznáte, ale že se můžete spojit s někým, kdo ho zná nebo o něm ví a je schopen si s ním domluvit schůzku. Měl by se ho zeptat na muže, který čtyřikrát letěl z Floridy na lehkém letadle do Tulumu, nakupoval u Braja a vozil zboží zpět na ranč. Dohled policie sílil, a tak si najal ty děti, co ukradly loď Billyho Ingrahama, aby připluly a odvezly zboží lodí. První nákup udělal sám, ale podruhé už poslal s penězi ty děti.“

Jeho výraz se změnil, sešpulil rty a díval se naprosto opovržlivě a nevěřícně. Slunce už bylo dost vysoko, ztratilo oranžovou barvu při východu a záliv se změnil z matně modrošedé barvy na modrou. Lodní provoz intenzívněl. Otočil jsem židli pilota, abych k němu seděl čelem.

„Trápí vás něco?“

„Vy mluvíte.“

„Našli způsob, jak zboží převézt lodí.“

„Ti, kteří lodě kontrolují, znají každou možnou stezku.“

„Tak mluvíme oba. Diskuse je přece lepší než monolog.“

„McGee, vůbec nemá smysl, abyste mi vyprávěl o transportu drog. Nemám s tím nic společného.“

„Od doby, kdy jste rekrutoval mezky v Kolumbii?“

To ho vyvedlo z míry. Měl zjevně sto chutí to popřít, ale upustil od toho. „Moc lidí o tom neví nebo si to už nepamatují. Vypracoval jsem se nahoru, a ven z toho. Vedu vlastní obchodní společnost. Naprosto legitimní byznys.“

Usmál jsem se na něho. „Dáte si pivo, Arturo?“

„Před snídaní? Proč ne.“

Otevřel jsem dvě piva z boxu a jedno jsem mu podal. Dlouze žíznivě upil a utřel si pusu do tmavočerveného rukávu.

Řekl jsem: „Našli způsob, jak to dovážet lodí.“ Vyprávěl jsem o kýlu a délce kabelu i přizpůsobitelných ploutvích na aluminiové krabici. Poslouchal pozorně.

„No a? Taková věc se roznese,“ řekl, „Vyzkouší to další. Někoho chytí a pak je s tím konce. Tahat mrtvého žraloka se zašitými vnitřnostmi, to už nefunguje. Vyplněné duté radiové antény už taky ne. Ponoření prášku do mělké vody s elektronickým dálkovým řízením také ne.“ Náhle se odmlčel, napil se a řekl: „Slyším o takových věcech, ale se mnou nemají nic společného. Tak k čemu mi to tu všechno povídáte?“

„Když se ty děti vrátily, aby samy nakoupily, musely na zboží počkat. Spojily se s Gigi Reyesovou a vzaly ji ochotně s sebou. Když odpluly, nechaly El Brujovi pětasedmdesát tisíc padělaných dolarů.“

„To měly štěstí, že nepřišly o život hned tam.“

„Byly příliš blbé, než aby si byly vědomy, jaké štěstí měly. Byly mazané. Když se vrátily na ostrovy, domluvily si schůzku s mužem, který si je najal a který vzdal létání přes Golfský proud a Karibské moře. Setkali se na ostrovech. Zboží a platné peníze, které děti nepoužily, schovaly. Pochlubily se mu, jak byly mazané, a ukázaly mu zbytek padělaných peněz.“

„A tak,“ řekl Jornalero a předstíral zívnutí, „je zabil, jakmile mu vypověděly, kam je schovaly. Tak mu odřízly zdroj. On ale netušil, co působil, když zabil i slečnu Reyesovou.“

„Ano. A ten nazlobeny mladý muž tady vložíme trochu napětí to byl. Ruffino Marino mladší,“ řekl jsem.

Často vidíme, jak lidé otvírají oči doširoka, ale ne tak často jim lezou z důlků. Musí to mít…