4
Zařadit, ubrat plyn. Dáma letí v sedadle dozadu, když jaguár vystřelí a my projíždíme kolem parkoviště. Tady ještě musím dávat pozor, tady je fůra policajtů. Dívám se do zpětnýho zrcátka a říkám: „Váš přítel mává.“
Žádná odpověď.
Nemohl jsem rozumět, co jí naposledy šeptal do ucha, ale nezdá se, že by z toho měla velkou radost. Sedí tady, jako by vsedě umřela, právě když se kousala do spodního rtu. Ale do jakýho rtu!
Myslím, že jsem pěknější ženskou ještě neviděl. Ještě nikdy. Říkám ženskou. Neříkám holku.
Úmyslně.
Myslím, že musím něco vysvětlit, protože nevím, jestli to víte. S námi hochy a děvčaty, se všemi teens a twens, se to má podivně.
Pro holky jsou kluci moc hloupý, a pro kluky zase holky. Především holky trpěj mezi stejně starými. (Právem.) Proto si hledaj starší. Tak kolem pětatřiceti, ti mají v dnešní době zlatý časy. Ti prostě nevědí, co se všemi těmi šestnáctkami! To vůbec nemůžou zvládnout. Nikdy. Jak se to k jednomu má! Jasný, to chápu. Ti chlapi maj prachy. Dávaj si bacha. Taková holka je u nich v bezpečí. Já si ještě dobře vzpomínám, jakej jsem byl, když mi bylo osmnáct. Boy, o boy, to si mohly dát líbit jen tyhle vykulený patnáctky, co já jsem tehdy svedl. Jako neohrabanej medvěd. Přiučil jsem se teprve u zmíněné už jednačtyřicítky.
Vidíte, na tohle maj dnešní holky čuch zřejmě už od narození: se stejně starým je to jen mučírna. Proto si chválej starší pány. Ti vědí, kde to sedí. They know how. Jsou konečně taky lidi, ta naše děvčátka chtějí z toho taky něco mít. A když se přesto někdy něco stane – dospělý má vždycky styky, není-liž pravda? Takovej kluk se začne modlit nebo se běží k mamince vyzpovídat.
No, a u lidí v mým věku, u těch v přechodu, je to stejný. Většina holek, který jsem potkal byla nejen příliš hloupá, než abych se s nima mohl bavit, ale byla i příliš hloupá na to. I ask you: kdo má dnes čas, aby je zaučoval? Ne, ne, děkuju! Pro mě třicítku, pane vrchní. Můžou bejt i trochu starší.
Teď asi taky chápete mou nervozitu. Jsem totiž nervózní, za volantem, zatímco najíždíme na frankfurtskou křižovatku dálnic. Chci říct: ne že by mi právě stál pot na čele. Ale nervózní jsem, to přiznávám. Vinu na tom má paní Verena. Musím se na ni pořád dívat.
Kouknu se do zpětnýho zrcátka.
Italský beau se dívá za námi, pokrčí rameny a pak jde k letištní budově.
„Teď to vzdal,“ říkám. Opět žádná odpověď.
Ze strany vidím alespoň kousíček jejích očí, přes ty proklatý brejle. Myslím, že má černý oči. Chřípí nosu se jí chvěje. Ruce se jí třesou. Vidím, že se jí rozepjal uzávěr náramku, taková malá platinová svorka. Ale já jí to nemůžu říct. Já na ni musím jen civět.
Nádherná. Nádherná! Je tak nádherná. Všechno na ní. Tělo. Její držení. Její vlasy. Myslím, že když jimi projede hřebenem, musí praskat. A kdyby se v nich projelo rukou…
Iííííí!!!!
Sakra, to bylo těsný. Přehlídl jsem stopku při vjezdu na dálnici. Málem jsem už byl na návštěvě v cadillacu. Kdyby ten šofér nestrhl volant…
Takhle to nepůjde. Když to teď mám srubnout, musím koukat dopředu a ne pořád vedle na ni. Řeknu: „Je mi líto.“
Tím svým zastřeným hlasem se zeptá: „Co?“
„Ale nic zvláštního. O vlásek, a pouze bychom byli mrtví.“
Myslíte, že dáma na to něco odpoví? Ani slůvko, ani jediné slůvko.
Na naší straně dálnice, která vede na sever do Taunusu, je malý provoz. Naproti, ve směru Kassel-Frankfurt, jedou vozy vedle sebe a maj čumáky u výfuku. Jasně. Neděle odpol…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.