Harry Potter a princ dvojí krve

Kapitola dvacátá třetí
Viteály

Když se Harry tiše kradl zpět do hradu, cítil, jak felix felicis přestává působit. Hlavní brána zůstala naštěstí pro něj odemčená, ve druhém patře ale narazil na Protivu a jen o vlásek unikl odhalení díky tomu, že se mu podařilo včas uskočit a proběhnout jednou z osvědčených zkratek. Když se konečně ocitl před portrétem a svlékl neviditelný plášť, nijak ho nepřekvapilo, že Buclatou dámu zastihl v nanejvýš neochotné náladě.

„Víte vůbec, kolik je hodin?“

„Hrozně se omlouvám – musel jsem venku vyřídit jednu důležitou záležitost…“

„No prosím, jenže heslo se o půlnoci změnilo, takže se nejspíš budete muset vyspat na chodbě, co vy na to?“

„To nemyslíte vážně!“ vyjekl Harry. „Jak to, že se změnilo zrovna o půlnoci?“

„Tak to chodí,“ ušklíbla se Buclatá dáma. „Jestli se vám to nelíbí, běžte si to vyřídit s ředitelem, bezpečnostní opatření se zpřísnila na jeho příkaz.“

„To je úžasné,“ postěžoval si trpce Harry a pohlédl na tvrdou podlahu. „Vážně skvělé. Jo, moc rád bych si to šel s Brumbálem vyřídit, kdyby tady byl, protože zrovna on po mně chtěl, abych…“

„Vždyť tady je,“ ozval se za Harrym čísi hlas. „Profesor Brumbál se do školy vrátil před hodinou.“

K Harrymu připlouval vzduchem Skoro bezhlavý Nick a hlava se mu na okruží jako obvykle nebezpečně kymácela.

„Dozvěděl jsem se to od Krvavého barona, který ho viděl přicházet,“ oznámil. „Podle toho, co baron říkal, se vrátil s dobrou náladou, i když samozřejmě trochu unavený.“

„Kde je?“ vyhrkl Harry a srdce mu poskočilo.

„Právě sténá a dělá randál nahoře v astronomické věži, je to jeho oblíbená zábava…“

„Nemyslím Krvavého barona, ale Brumbála!“

„Ach tak – ten je ve své pracovně,“ odpověděl Nick. „Pokud jsem Baronovi správně rozuměl, má ještě před spaním nějakou práci…“

„Jo, to tedy má,“ přikývl Harry a celý se vzrušením roztřásl, když si představil, jak Brumbálovi sděluje, že se mu podařilo vzpomínku získat. Prudce se otočil, znovu se dal do běhu a zcela ignoroval volání Buclaté dámy.

„Vraťte se! No dobrá, lhala jsem! Byla jsem naštvaná, že jste mě probudil! Heslo je pořád Tasemnice.“

Harry už se ale hnal chodbou pryč. Když za několik minut vyštěkl Karamelové dortíčky, Brumbálův chrlič uskočil a uvolnil mu cestu na točité schodiště.

„Dále,“ ozval se na zaklepání Brumbál. Znělo to vyčerpaně.

Harry strčil do dveří a otevřel je. Brumbálova pracovna vypadala stejně jako vždy, jen za okny zářila hvězdnatá obloha.

„Dobrý bože, Harry!“ pohlédl na něj překvapeně Brumbál. „Čemu vděčím za tvou milou, ale pozdní návštěvu?“

„Pane profesore – mám ji! Získal jsem od Křiklana tu vzpomínku!“

Harry vytáhl skleněnou lahvičku a ukázal ji Brumbálovi. Na kratičký okamžik se ředitel zatvářil ohromeně. Pak se mu tvář roztáhla širokým úsměvem.

„To je úžasné, Harry! Opravdu skvělá práce! Věděl jsem, že to dokážeš!“

V tu ránu zjevně zapomněl, jak je pozdě, spěšně oběhl stůl, nezraněnou rukou uchopil lahvičku s Křiklanovou vzpomínkou a dlouhými kroky zamířil ke skříňce, v níž schovával myslánku.

„A nyní,“ řekl, když položil kamennou nádobu na stůl a vyprázdnil do ní obsah lahvičky, „nyní se na to konečně podíváme. Pospěš si, Harry!“

Harry se poslušně sklonil k myslánce a cítil, jak se mu nohy odlepují od podlahy pracovny… Opět se propadal prázdnou temnotou, z níž se vynořil v kabinetu Horacia Křiklana, ovšem před mnoha lety.

Mnohem mladší Horacio Křiklan s hustými a lesklými slámově světlými vlasy a světle rezavým knírem tam seděl v pohodlném ušáku s nohama položenýma na sametově čalouněném taburetu, v jedné ruce držel malou sklenku vína a druhou se prohraboval v krabici s ananasovými lupínky. A kolem Křiklana seděl půltucet přibližně patnáctiletých chlapců, v jejichž středu se vyjímal Tom Raddle s Rojvolovým blyštivým zlatočerným prstenem na ruce.

Brumbál přistál vedle Harryho v okamžiku, kdy se Raddle ptal: „Je to pravda, že profesorka Merrythoughtová odchází na odpočinek, pane?“

„No tak, Tome, to bych vám přece nemohl prozradit, ani kdybych to věděl,“ pohrozil mu Křiklan prstem, současně na něj ale spiklenecky mrkl. „Musím říct, že bych vážně rád věděl, kam na ty informace chodíte, chlapče, jste lépe informovaný než polovina učitelského sboru.“

Raddle se usmál, ostatní se zasmáli nahlas a vrhali po něm obdivné pohledy.

„Ta vaše ďábelská schopnost dozvídat se o věcech, o kterých byste nic vědět neměl, a uvážlivé lichocení lidem na důležitých místech – mimochodem, děkuji za ty ananasy, správně jste vystihl, že je to moje nejoblíbenější pochoutka…“

Několik chlapců se znovu pobaveně zasmálo.

„…jsem skálopevně přesvědčen, že do dvaceti se z vás stane ministr kouzel. Do patnácti, budete-li mi dál posílat ananasy. Mám na ministerstvu vynikající známosti.“

Tom Raddle se pouze usmál, zatímco ostatní se rozesmáli nahlas. Harry si všiml, že Tom ani zdaleka není mezi shromážděnými chlapci nejstarší, přesto k němu zjevně všichni vzhlíželi jako k vůdci.

„Trochu pochybuji, že bych našel uplatnění právě v politice, pane profesore,“ ozval se, když smích kolem něj utichl. „Už proto, že nemám to správné rodinné zázemí.“

Někteří chlapci kolem něj se po sobě podívali s potutelným úsměvem. Harry si byl jistý, že mají z něčeho legrací: všichni nepochybně věděli nebo alespoň tušili, jakého slavného předka má jejich vůdce.

„Nesmysl,“ odbyl přezíravě Raddleovu námitku Křiklan. „Je přece nad slunce jasnější, že člověk se schopnostmi, jaké máte vy, musí pocházet z dobrého kouzelnického rodu. Kdepak, vy to dotáhnete daleko, Tome, ještě nikdy jsem se v žádném studentovi nemýlil.“

Malé zlaté hodiny na Křiklanově stole odbily jedenáct a profesor se po nich ohlédl.

„Můj ty bože, to už je tak pozdě? Raději byste už měli jít, hoši, jinak budeme mít všichni problémy. Lestrangei, zítra chci to vaše písemné pojednání, jinak vás čeká školní trest. A totéž platí i pro vás, Avery.“

Chlapci jeden po druhém opouštěli kabinet. Křiklan se pracně zvedl z křesla a odnesl prázdnou sklenici na svůj stůl. Jakýsi pohyb za ním upoutal jeho pozorn…