Harry Potter a princ dvojí krve

Kapitola devatenáctá
Skřítčí špehové

„Jojo, tyhle Ronovy narozeniny se tedy zrovna moc nevydařily, co?“ poznamenal Fred. Byl už večer, na ošetřovně panoval klid, závěsy na oknech byly zatažené a lampy rozsvícené. Kromě Rona tu žádný pacient neležel. Harry, Hermiona a Ginny seděli v půlkruhu kolem něj; celý den strávili čekáním před dvojitými dveřmi a pokoušeli se nakouknout dovnitř pokaždé, když někdo vcházel nebo vycházel. Madame Pomfreyová je k Ronovi pustila teprve v osm hodin. Fred s Georgem dorazili deset minut po osmé.

„Takhle jsme si tedy předání svého prezentu nepředstavovali,“ zabručel zamračeně George, položil na Ronův noční stolek velkou krabici zabalenou v dárkovém papíru a posadil se vedle Ginny.

„Jo, když jsme si ho představovali, jak se zatváří, byl ještě normálně při vědomí,“ přidal se Fred.

„Dřepěli jsme klidně v Prasinkách a malovali si, jak ho překvapíme…“ pokračoval George.

„Vy jste byli v Prasinkách?“ vzhlédla udiveně Ginny.

„Uvažovali jsme o tom, že bychom koupili Taškářův krámek,“ vysvětloval pochmurně Fred. „Že bychom si v Prasinkách zřídili pobočku, chápete? Akorát nevím, co bychom si s ní počali, jestli vás už nebudou o víkendech pouštět ven, abyste u nás mohli nakupovat… No ale to je teď vedlejší.“

Přitáhl si židli k Harrymu a zadíval se na Ronův pobledlý obličej.

„Jak k tomu vlastně došlo, Harry?“

Přestože měl Harry pocit, že to snad bude už posté, znovu vypověděl všechno, co už vyprávěl Brumbálovi, McGonagallové, madame Pomfreyové, Hermioně i Ginny.

„…a když jsem ho pak přinutil ten bezoár spolknout, začal trochu volněji dýchat a Křiklan se rozběhl pro pomoc. Potom se objevila McGonagallová s madame Pomfreyovou a přenesly Rona sem. Počítají, že se z toho dostane. Madame Pomfreyová říká, že tady bude muset asi týden zůstat… musí užívat výtažek z routy…“

„Ty blaho, to byla tedy klika, že sis vzpomněl na ten bezoár,“ vydechl tiše George.

„Klika byla, že tam v kabinetu nějaký byl,“ řekl Harry, kterému stále ještě přejížděl mráz po zádech, když si představil, co by se stalo, kdyby se mu ten drobný kamínek nepodařilo najít.

Hermiona téměř neslyšně popotáhla. Celý den byla nezvykle zakřiknutá. Poté, co se bílá jako křída přiřítila k Harrymu, který čekal před ošetřovnou, a překotně se vyptávala, co se stalo, už se prakticky nezúčastnila zapáleného debatování Harryho a Ginny, jak k tomu vlastně došlo, že byl Ron otráven. Postávala jen vedle nich se zaťatými zuby a tvářila se vyděšeně, dokud jim nedovolili vejít.

„Vědí o tom mamka s taťkou?“ zeptal se Fred Ginny.

„Už ho viděli, dorazili před hodinou. Teď jsou u Brumbála v pracovně, ale brzy se sem vrátí…“

Následovala chvíle mlčení, během níž všichni sledovali, jak Ron něco mumlá ze spaní.

„Takže jed byl v té medovině?“ zeptal se tiše Fred.

„Ano,“ odpověděl bez váhání Harry; žádná jiná možnost ho nenapadala a byl rád, že teď měl příležitost znovu všechno začít rozebírat. „Křiklan každému nalil…“

„Myslíš, že mohl Ronovi hodit něco do sklenice tak, abys to neviděl?“

„Nejspíš ano,“ přikývl Harry, „proč by ale chtěl Rona otrávit?“

„Nemám ponětí,“ zamračil se Fred. „Nemyslíš, že třeba spletl sklenice a jed mu dal omylem? Myslím, jestli jako nechtěl otrávit tebe?“

„A proč by měl Křiklan chtít otrávit Harryho?“ vložila se do hovoru Ginny.

„To já nevím,“ pokrčil rameny Fred. „Určitě ale existuje spousta lidí, co by Harryho rádi otrávili, nemyslíš? Je přece vyvolený.“

„To jako myslíš, že je Křiklan Smrtijed?“ zeptala se Ginny.

„Možné je všechno,“ zavrčel ponuře Fred.

„Taky by mohl být pod vlivem kletby Imperius,“ poznamenal George.

„Nebo je taky nevinný,“ namítla Ginny. „Je možné, že jed už byl v láhvi, a v tom případě byl zamýšlenou obětí pravděpodobně sám Křiklan.“

„Proč by někdo zabíjel Křiklana?“

„Brumbál si myslí, že chtěl Voldemort získat Křiklana na svoji stranu,“ vysvětloval Harry. „Než Křiklan nastoupil do Bradavic, celý rok se ukrýval. A navíc…“ rozpomněl se na vzpomínku, kterou se Brumbálovi dosud nepodařilo z Křiklana vytáhnout, „navíc by se ho Voldemort možná rád zbavil, protože si myslí, že by mohl být Brumbálovi v něčem užitečný.“

„Říkal jsi ale, že měl Křiklan původně v úmyslu dát tu láhev Brumbálovi k Vánocům,“ připomněla mu Ginny. „Takže je docela dobře možné, že travič měl ve skutečnosti políčeno na Brumbála.“

„V tom případě ovšem Křiklana moc dobře neznal,“ ozvala se Hermiona. Bylo to poprvé, co po několika hodinách promluvila, a znělo to, jako by měla ošklivou zastydlou rýmu. „Každý, kdo Křiklana zná, musí vědět, že u něj hrozí dost velké riziko, že si takovou dobrotu nechá pro sebe.“

„Er-mi-oo,“ zachrčel náhle do jejich hovoru Ron.

Všichni ztichli a sledovali ho úzkostlivými pohledy, Ron však jen ještě chviličku něco nesrozumitelně huhlal a poté začal hlasitě chrápat.

Najednou se dveře ošetřovny rozlétly tak prudce, až sebou všichni poplašeně škubli, a dovnitř rázným krokem vpadl Hagrid. Vlasy měl zmáčené deštěm a kožich z medvědí kůže za ním vlál, v jedné ruce nesl kuši a na podlaze za sebou zanechával obrovité blátivé šlápoty.

„Celej den jsem se zdržel v lese,“ vysvětloval zadýchaně. „Aragogovi se přitížilo, tak jsem mu byl předčítat z knížky… teprvá teď jsem se dostal na večeři a u jídla mi profesorka Prýtová pověděla, jakej měl Ron malér. Jak je na tom?“

„Není to nejhorší,“ oznámil Harry. „Říkají, že se z toho dostane.“

„Víc jak šest návštěvníků není povoleno!“ spěchala k nim z kanceláře madame Pomfreyová.

„Ale nás je šest – i s Hagridem,“ upozornil ji George.

„Aha… ano…“ přikývla zmateně madame Pomfreyová, kterou zřejmě popletla Hagridova obrovitá postava a počítala ho hned za několik lidí. Aby zakryla rozpaky, vytáhla honem hůlku a dala se do uklízení našlapaného bláta.

„To je neuvěřitelný,“ zachraplal Hagrid a zavrtěl velkou vlasatou hlavou, když pohlédl na spícího Rona. „Zkrátka neuvěřitelný… jen podívejte, jak tady leží… kdo mohl chtít takovýmu klukovi ublížit?“

„Zrovna jsme se o tom bavili,“ ozval se Harry. „Nevíme, kdo to mohl udělat.“

„Že by měl…