Kašpárek v pekle

(10)

Cože se to děje na královském hradě? Že by tam drželi smutek? Už je to tak – z hradní věže vlaje černý praporec, i král je celý v černém. Dvořané mluví šeptem, žádný křik a smích, ani králův šašek si netroufá na své kejkle. Pan král se chmuří a není divu. Princezna Majdalenka, chuděra, úpí v pekle – a po udatném rytíři Kašpárkovi ani vidu ani slechu. A když má král žal na duši, co si má kdejaký hejhula co zpívat?! Kdepak by krále napadlo, že si to zpívá Kašpárek s Honzou. „Co to? Kdo to? No toto! Já mu dám co proto!“ rozhněval se král. „Kdo se to opovažuje zpívat, sapristi, když celá naše říše drží smutek?!“

Ale než král stačil poručit zbrojnošům, aby ty drzé zpěváky strčili do hladomorny, Kašpárek s Honzou už jsou tu.

„Zdravíčko, pantáto králi,“ švadronil Kašpárek. „U všech všady, už jsme tady, radujme se dohromady! My vám totiž neseme vzácný poklad!“

„Jak se mám radovat,“ hudroval král, „když vidím, že nikde nevidím svou nejmilejší, nejhodnější, nejkrásnější a nejmilovanější dceru, Majdalenku? Tu mně žádný poklad nenahradí…“

„Však to taky není žádný obyčejný poklad,“ pravil důležitě Kašpárek. „Jen se račte přesvědčit! Honzo, rozvaž pytel!“

My to víme, koho má Honza v pytli, ale pan král se pořád ještě kaboní. Že by v tom smutku našel zalíbení? I ba ne… A jejdanečky a propáníčka, to je překvapení!

Z pytle vyskočila princezna Majdalenka a rovnou králi kolem krku: „Tatínku…“

„Děvenko moje nešťastná,“ zvolal král, který najednou nevěděl, čí je. „Já se snad samou radostí pominu!

Udatný Kašpárku, pojď na mou hruď!“

Objal Kašpárka tak silně, že ho div neumačkal. Vtom si všiml Honzy, který přešlapoval stranou:

„A kdopak je tenhle řimbaba?“

„To je Honzíček, tati,“ pípla Majdalenka.

„Pantáto králi,“ brumlal Honza, „já jsem kovář Honza…“

„Slouží králi, láme skály, zkrátka chlapík hodný chvály!“ skočil mu do řeči Kašpárek. „My jsme totiž na ty čerchmanty byli dva. Nejdřív jsme je napálili, potom jsme je dopálili a nakonec jsme jim napráskali!“

„Sapristi a mondié, ale co teď?“ upadl král do rozpaků.

„Komu já teď dám slíbenou královskou korunu a Majdalenku za ženu? Království se dá rozpůlit, ale přece nechcete, abych dal rozpůlit Majdalenku? Kdybych měl aspoň dvě dcery! Jak já vás jen podělím, stateční hrdinové?“

To je ale patálie, drbe se král za uchem. A teď, babo, raď!

Ale Kašpárek jen mávl rukou: „Jaképak dělení, pantáto králi! Já jsem světoběžník, všude mě brzo svrbí paty, se mnou by žádná štěstí neužila a na kralování už vůbec nemám kdy. Kdopak by za mě hubil draky, prášil čertům kožichy a zachraňoval princezny? Tak vidíte! Dejte Majdalenku Honzovi, ona je do něj beztak zakoukaná, Honza je dobrák od kosti a kralovat bude spravedlivě. Dejte na mě a nebudete litovat!“

Už to tak vypadá, že se králi náramně ulevilo.

„Co říkáš, dceruško,“ obrátil se na Majdalenku, „uděláme to tak, jak říká Kašpárek?“

„Uděláme, tati!“ zatleskala Majda…