16
Když jsem se nasnídal, bylo teprv asi poledne a se Sallynou jsem se měl sejít až ve dvě, pročež jsem se vydal na dlouhou procházku. Pořád jsem musel myslet na ty dvě jeptišky. V jednom kuse jsem myslel na ten starej, odřenej proutěnej košíček, se kterým choděj vybírat peníze, když neučí ve škole. V jednom kuse jsem se snažil představit svou maminku nebo někoho, nebo svou tetu nebo tu potrhlou Hayesku, matku Sallyny Hayesový, jak stojí před nějakým obchodním domem a vybírá do starýho, odřenýho košíčku prachy na chudý. Nedoved jsem si to dost dobře představit. Moji maminku ještě, ale ty druhý dvě ne. Moje teta je hrozně dobročinná a dělá hodně pro Červenej kříž a podobně – ale chodí moc dobře oblíkaná, a když vyrazí za nějakým dobročinným účelem, je vždycky nastrojená a má namalovanou pusu a podobný legrace. Nedovedu si představit, že by provozovala dobročinnost, aby přitom na sobě musela mít černý šaty a aby nebyla namalovaná. A máma Syllyny Hayesový!
Kristepane! Ta by chodila vybírat prachy s košíčkem jedině v tom případě kdyby před ní všichni, kdo jí dají příspěvek, padali obdivem na zadek.
Kdyby ty peníze do košíčku jen tak hodili a pak odešli a nic neřekli a jí si nevšimli, tak by toho maximálně za hodinu nechala. To by ji nudilo.
Odevzdala by košíček, načež by šla na oběd do nějakýho hogo fogo podniku. A právě to se mi na těch jeptiškách líbilo. Ty určitě do žádnýho hogo fogo podniku na oběd nejdou, to bylo vidět. Bylo mi z toho děsně smutno, když jsem si pomyslel, že nikdy v životě nejdou do žádnýho hogo fogo podniku na oběd. Já věděl, že na tom nějak moc nezáleží, ale přes to prese všechno mi z toho bylo smutno.
Dal jsem se směrem k Brodwayi, jen tak z recese, poněvadž jsem tam už nebyl věčnost. Kromě toho jsem chtěl najít nějakej obchod s deskama, kde mají v neděli otevříno. Chtěl jsem koupit Phoebe jednu desku, která se jmenuje „Malá Shirley Beansová“. Ta deska byla hrozně těžko k sehnání.
Byla o jedny malý holce, která nechce chodit ven, protože jí scházej dva přední zuby a ona se za to stydí. Slyšel jsem ji v Pencey. Jeden kluk, co bydlel o poschodí níž, ji měl a já se pokoušel ji od něj odkoupit, poněvadž jsem věděl, že Phoebulka bude z tý desky úplně vedle, ale on mi ji nechtěl prodat. Byla to senzační deska – hrozně stará – nazpívala ji černošská zpěvačka Estelle Fletcherová už tak před dvaceti lety. Zpívá to hrozně dixielandově a bordelově a nezní to vůbec jako doják. Kdyby to zpívala běloška, udělala by z toho pěknej slaďák dle Estelle Fletcherová v tom uměla chodit, a proto je to jedna z nejlepších desek, co jsem kdy slyšel.
Řek jsem si, že ji koupím v některým obchodě, kde mají v neděli otevříno, a že ji pak vezmu s sebou do parku. Byla neděle a Phoebe chodí v neděli dost často do parku na kolečkový brusle. Věděl jsem, ve kterejch místech se asi tak většinou potuluje.
Nebyla taková zima jako den předtím, ale slunce ještě nevylezlo a na procházku nebylo moc hezky. Ale jedno se mi na tý procházce líbilo.
Zrovna přede mnou šla jedna rodina, bylo vidět, že jdou právě z nějakýho kostela – tatínek, maminka a asi tak šestiletý skvrně. Vypadali dost chudě, tatínek měl takovej ten perlově šedej klobouk, jakej nosej hodně lidi, co nemají moc peněz a chtějí vypadat nóbl. On i jeho žena jen tak šli a povídali si a toho šprčka si moc nevšímali. Ten šprček byl prima. Šel po ulici místo po chodníku, ale těsně u okraje. Dělal, že jde po nějaký hrozně rovný čáře, [ak to děcka dělávají. A celou tu dobu si v jednom kuse zpíval a broukal. Sel jsem k němu blíž, abych slyšel, co to zpívá. Zpíval si písničku
„Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes“. A měl vám hezkej hlásek.
Zpíval si jen tak z recese, to bylo vidět. Kolem svištěly auta, brzdy skřípaly ostošest, ale rodiče si ho vůbec nevšímali a on vám šel v jednom kuse u okraje chodníku a zpíval si „Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes“.
Bylo mi z toho hned lip. Nebyl jsem už tak deprimovanej.
Na Brodwayi byly davy lidí a velká tlačenice. Byla neděle a teprv tak dvanáct hodin, ale přesto už tam byly davy lidí. Všichni byli na cestě do kina – do Paramountu nebo do Astoru nebo do Strandu nebo do Kapitolu nebo do nějakýho podobnýho slabomyslnýho podniku. Všichni byli vyfiknutý, poněvadž byla neděle, čímž to bylo ještě horší. Ale největší hrůza byla, že bylo vidět, že všichni chtějí jít do kina. Bylo to k nevydržení se na ně koukat. Já chápu, když někdo jde do kina, poněvadž nemá, co by dělal jinýho, ale když tam chce jít, a dokonce ještě spěchá, aby se tam dostal dřív, tak mě to pekelně deprimuje. Zvlášť když vidím miliony lidí stát v těch příšerně dlouhejch frontách kolem celýho bloku, jak čekají tak příšerně trpělivě na lístky. Páni, já se vám nemoh dočkat, až budu mít tu pitomou Broadway z krku. Měl jsem kliku. V prvním obchodě s deskama, do kterýho jsem vešel, tu desku „Malá Shirley Beansová“ měli. Napočítali mi za ni pět dolarů, poněvadž byla tak těžko k sehnání, ale mně to bylo jedno. Páni, já vám z toho byl najednou zničehonic tak šťastnej! Já se vám sotva moh dočkat, až budu v parku a podívám se, jestli je tam někde Phoebulka, abych jí tu desku moh dát.
Když jsem vyšel z toho obchodu s deskama, šel jsem kolem jednoho automatu a vešel jsem dovnitř. Řekl jsem si, že bych moh třeba brnknout Hance a zjistit, jestli už přijela domů na prázdniny. Pročež jsem vešel do telefonní budky a zavolal ji. Jedinej problém byl v tom, že k telefonu přišla její maminka, takže jsem musel zavěsit. …
Adam Trkal –
Tahle kniha se čte skvěle a hovorový jazyk a místy i hrubější výrazivo je tu zcela na místě. Svět dospívání, viděný očima nedospělého a nedovzdělaného floutka, střet vidění světa rodičů a dětí…
Řekl bych, že v oblasti literatury je stylem a pojetím tato Salingerova kniha dost výjimečná.
Karel Maláč –
Děj celkem prostý, ale napsané zajímavě. V době svého vzniku byla tahle kniha průlomová, dnes možná už trochu překonané jinými díly, ale do hlavního hrdiny jsem se dokázal vžít (i když už mi je přeci jen o pár let víc) docela dobře, i když někdy až lezl na nervy :). Ale rozhodně nelituju, že jsem se do týhle knihy pustil.