Chata v Jezerní kotlině

17. LUDVA MLUVÍ O ČERNÝCH VĚCECH

Ale tma odešla, po hrůzném večeru a neklidné noci přišel zase slunný den, plný bezpečí, pohody a klidu. Sluneční svit a sběh všedního dne zaplašily všechny chmury. Pavlovi se zdálo, že i Ludva je už zase jako jindy. Nedovedl si už ani představit, jak vlastně Ludva včera vypadal, když mluvil o tom tajemném, co stálo a čekalo za chatrnými dvířky jeho půdní skrýše.

Toho zlatého slunného dne se oba hoši vydali opět do Jezerní kotliny. Byla to jejich asi čtvrtá nebo pátá společná výprava do toho zapomenutého koutku kraje. Pavel si musil připustit, že je to přece jen zábavnější, než když tam chodil sám.

Byli již dosti daleko od Spálených Mlýnů. Došli k velikým bílým balvanům, vystupujícím z travnaté půdy jedné z křivolakých roklí. Balvany byly hladké, kdysi zde jistě tekla voda. Tady Pavel na Ludvíka uhodil.

"Ludvo –" začal trochu ostře. "Dnes je slunečno!"

"A co tím chceš říci?"

"Že můžeme mluvit o černých věcech!"

"Ano – rozumím ti," řekl Ludva tiše a lehký stín přelétl jeho tvář. "Asi ses včera divil, když jsem ti řekl, že se bojím o svůj život."

"Ano, překvapilo mě to, až jsem se lekl," doznal Pavel. "Ale v té chvíli tam na té půdě jsem bral tvá slova opravdu vážně. Bylo to tam tak hrozné…"

"Je to skutečně tak, jak jsem řekl…," pokračoval Ludva. "Bojím se o svůj život. Něco se kolem mne děje, víš, čemu nerozumím a co je mně nepřátelské. Sám ani už nevím, kdy to začalo. Mám pořád dojem, že mě něco pronásleduje, že mě někdo pozoruje!"

"A jak jsi na to přišel?"

"Už několikrát večer, když jsem byl ve své skrýši, slyšel jsem ty kroky zvenčí – a jednou – jednou to tam dokonce už bylo, když jsem na půdu vkročil!"

"A viděl jsi to? Co to bylo?" vydechl Pavel a zastavil se. Ani Ludva nešel dále. Vyhoupli se na sluncem rozpálené balvany a Ludva pokračoval v řeči, trhaje a lámaje zamyšleně stéblo trávy.

"Bylo to strašné, nikdy na ten večer nezapomenu! Pršelo, v ulicích byla mlha a kouř. Vyšplhal jsem se opatrně na půdu po schůdcích. Nikdy ostatně jsem se tam nepohyboval nějak hlučně, nechtěl jsem, aby kdokoliv zvěděl, že tam jsem, nebo že tam mám dokonce svou skrýš.

Vsunul jsem se zvolna z posledního schůdku dovnitř a hned jsem měl pocit, že tam nejsem sám, třebaže byla úplná tma."

"Tomu dobře nerozumím," pravil odmítavě Pavel. "Nic jsi neviděl, nic neslyšel, a přece jsi věděl, že tam nejsi sám! To přece není možné!"

"Je to možné!" trval Ludva na svém. "Je na světě hodně věcí, které se vymykají obyčejnému chápání. Snad o tom nevíš, ale jsou lidé s citlivější nervovou soustavou, kteří vnímají víc a jinými cestami než normální lidé!"

"Ano, slyšel jsem o tom," prohlásil Pavel trochu zahanbeně a vzpomněl si zase na ty haldy výstřižků, brožurek a knížek, z nichž Ludvík čerpal svoje vědomosti. Pozoroval ho, nataženého na šikmé ploše balvanu, viděl jeho modré žilky na spáncích, s údivem zíral ze strany do jeho světlých očí, které teď, prosvíceny sluncem, zase svítily. Ano, Ludva byl zvláštní chlapík!

"Byl to ošklivý pocit. Neviděl jsem nic, a přesto jsem cítil, že se na mne něco dívá, že tu na mne číhá něco záludného, nebezpečného. Plížil jsem se skoro až ke své skrýši a pořád jsem čekal, že mne cosi uchopí za krk, nebo že na něco narazím."

"Huu -" otřásl se Pavel. "Nechtěl bych být na tvém místě. Myslím, že bych se obrátil a utekl!"

"Taky jse…