Spartakus 2: Smrtí boj nekončí

3/ ROZKOL

Ó, kéž každý svár jest vyhlazen z lidí i z bohů, jakož i hněv, jímž k prudkosti vzplá též rozvážný člověk,

hněv – jenž sladší než med, když člověku do hrdla stéká,

kvapem v mužově hrudi jak pára se do výše zvedá.

- HOMÉR

V Apulii neuposlechli Gaviovy rady, aby se znovu semkli v jeden tábor.

Hektor je hrdý na svůj úspěch v městě Auskulu, Lykaon se pyšní svým vítězstvím nad Caelií. Ani jeden z těch dvou nechtěl slevit a druhému předat velení nade všemi.

Quintus Caecilius, toho roku konzul, konečně dosáhl nachového pláště vojevůdcovského. Zevrubně prostudoval zprávy o stavu a poloze a rozsahu povstaleckých táborů a nabídl senátu, že vyhladí otroky v Apulii. Senát to svému konzulovi odhlasoval. Třebaže vojsko v nadcházející zimě do pole vytrhnout nemůže a výpravu lze uskutečnit až na jaře, Quintus si zajistil plnou moc senátu ještě letos, dokud je konzulem.

Pompeius s Krassem se vsadili, bude-li poražen na hlavu, což tvrdil Pompeius, nebo dá-li se na útěk a nezastaví se až v Římě, což předpokládal Krassus.

Zpráva o chystané výpravě získala Quintovi Caeciliovi v Římě vážnost ještě větší, než jaké požíval jako konzul, a lid ho uctivě a nadšeně zdravil, kdekoli se objevil: Buď zdráv, imperátore!

Košíkář Pinarius, kterého byl Gaviovi doporučil Řek Simonides z picenského tábora, aby se s ním domluvil a použil ho jako nové spojky s Římem, tento Pinarius, maličký, útlý človíček, pružný jako to proutí na jeho košíky, podal Gaviovi o připravované výpravě zprávu do Thurií.

Gavius ihned vypravil do Apulie posla. Rozhodl se však, že se v nejbližších dnech rozjede k apulským druhům sám, aby je přivedl k rozumu, dokud je čas.

V thurijských ulicích se válí sychravá tma. Stráže u bran založily ohně a hřejí se.

Brány sice zůstávají i za noci otevřené, ale daleko do kraje se rozptýlily hlídky, aby zavčas ohlásily, kdyby se blížilo nebezpečí. V kraji však je klid. Řím jako by o Thuriích nevěděl. S nastávající zimou se do války těžko pustí. Avšak otroci se na nic lehkomyslně nespoléhají: opevnili Thurie jako tvrz. To byla jejich první starost a práce, když město obsadili.

„Jižní valy by ještě potřebovaly vyztužit,“ míní Egypťan Herhor u západní brány. „Dělali je Punové s Massinissou, ten si dá záležet leda na… darmo mluvit…“

„Ty bys chtěl postavit opevnění jako ty vaše pyramidy, co o nich pořád vykládáš,“ směje se Žid Eliab.

„Bodejť,“ mávne rukou černoch Jogos. „Herhor má na Massinissu vztek, a víme proč.“

„Vztek – to ne,“ hájí se Egypťan, „ale někdy ho mám po krk.“

„To víš, Massinissa… Chlap má tělo, to se ženským líbí.“

„Tu Kalpurnii mu nezávidím, je dost jinačích po městě. Ale nemá pořád chlastat. To už dávno není ten Massinissa, co byl.“

„Však ho to přejde,“ míní Eliab. „Vždyť ho znáte. Vždycky byl jednou tak, za chvíli jinak. Teď ho zase drží chlast.“

„Člověk si musí nějak vyrazit,“ přizvukuje Jogos. „Tady se čas vleče, na člověka z toho padá nejistota… Uhni hlavou, Herhore, mně se zdá, že se mi tamhle něco hnulo.“

„Kočka,“ ušklíbne se Eliab.

„Hej! Kdo je tam? – Opravdu tam někdo je.“

Za bránou se v křovinách při cestě mihl plíživý stín, zmizel, opět se vynořil, znovu zapadl do temnot.

„Hej! Stůj! Kdo je tam?“

Eliab zažehne ve strážním ohni pochodeň a jde s ní za podezřelým stínem. Najde na kost vyzáblého muže, zbědovaného, páchnoucího hnilobou, z rozedraných cárů mu vyhlédá nahá kůže. Obavy o bezpečnost Thurií rázem padly, protože takováto lidská troska rozhodně není nepřátelským zvědem.

„Co tady chceš? Kam jdeš?“

Ubožák se zachytí Eliabovy paže a hledá v ní oporu.

„Pojď, člověče, pojď se ohřát… Jsi otrok?“

Zbědovaný muž malátně kývne hlavou.

Posadili ho k ohni. Zmítá jím zimnice, ale oči mu horečně planou. Jogos mu přehodil přes ramena své krzno.

„Dej mu napít, máš ještě víno, Herhore?“

Herhor se shýbne pro džbán, ale ubožák není s to, aby ho od něho vzal. Egypťan mu ho přikládá k ústům, a tu muže poznává: „Ale vždyť je to Dagon, ten Ybikův Syřan! Z Etrurie! Slyšíte? Z Etrurie…“

Stráže na sebe pohlédnou. Slova jsou zbytečná. Ybikův Syřan Dagon přišel zajisté proto, aby v Thuriích ohlásil výsledek etruské bitvy. Vypadá-Ii posel takto, jak mohla vypadat bitva.

„Pojď, zavedu tě do strážnice,“ řekne mu Herhor a pozvedá ho. „Trochu si odpočineš, vykoupám tě… V tomhle stavu tě nemůžeme ke Gaviovi přivést, ten by nám dal…“

Dagon nic neříká a ničemu se nebrání. Nechá se nakrmit kyselým mlékem, nechá se zout, nechá se svlékat.

„Co to… co to máš… to je hrůza!“

Na otrokově hrudi mokvá obrovský nádor hnisavého zranění. Odporně páchne. Jakmile se ho Herhor dotkl, Dagon zaúpěl, omdlel by, kdyby bolest ještě chvíli trvala.

„Hej – Eliabe! Vzbuď Theodora a hned ho přiveď. Řekni, aby si vzal nástroje.“

Té noci se Dagon ke Gaviovi nedostal, poněvadž pozbyl vědomí, jakmile se jeho rány dotkl Theodorův nůž. Za nánosem hnisu uvízl v prsním svalu hrot dýky. Když Theodoros druha ošetřil, Herhor ho umyl, vypral mu blátem slepené vlasy, oholil vousy. Potom ho třel olejem – rád vykonával nyní, co dělával dříve s odporem svému pánu – a uložil ho do měkkého lože.

„Co když nám do rána umře?“ obával se černoch. „Nic nám neřekl, nic nevíme – co řekneme Gaviovi?“

Theodoros je uklidnil. „Teď už neumře. Ale ne abyste ho ráno nacpali masem. Moučnou kaši musí dostat, řídkou. S medem. Je vyhladovělý. Těžké jídlo by zaplatil životem. A vstávat nebude. Gavius musí přijít za ním. Řeknu mu to sám.“

Když časně ráno ohlásili Gaviovi Theodora, zamračil se, protože hlášení ranhojiče nebývá nikdy příjemné.

„Co se komu stalo? Snad ne nějaký mor v táboře?“

„Pojď se mnou.“

„Kam? Ke komu?“

„Nechci o tom mluvit napřed. Pojď.“

Gavius nezná muže, k němuž ho Theodoros přivedl. Dívá se na jeho zsinalou bledost, na kalné oči, které na něm nejprve úpěnlivě utkvěly, ale pak se malátně sklopily, na rozchlípená ústa a kostlivčí ruce – a napadne ho, že ten člověk prošel takovými hrůzami, že jeho vlastní útěk z lomu byl proti tomu lázeňskou procházkou. Mám se zeptat na jeho jméno? Nic by mi neře…