Spartakus 2: Smrtí boj nekončí

II/ KOŘENY OBRŮSTAJÍ

Myslím, jestliže se vyskytne muž náležitě od přírody nadaný, ten všecko toto setřese, prorazí a unikne ven, pošlape všechny ty naše zápisy, kejkle, zaříkadla a nepřirozené zákony, povstane a náhle se objeví ten otrok naším pánem, a tu jako plamen vyšlehne právo přírody.

- PLATÓN

1/ PRVNÍ NOC V SYRAKUSÁCH

Sluší se, aby šťastní vždy dávali najevo, že se o nešťastných radí co nejlépe.

- DÉMOSTHENES

Nikomedes se zařídil tak, že Syrakus dostihl za tmy, aby ho nepoznal někdo z posádek lodí, na kterých vesloval. Jak mu byl Gavius doporučil, vyhledal ulici V rybářích, úzkou, smrdutou uličku za přístavem, křiklavě odlišnou od nádhery sídel kolem přístaviště.

Nevzhledné nájemné domy o několika poschodích se tu mačkají a navzájem odstrkují vedle zakřiknutých shrbených chatrčí se střechami z usušených a zdusaných chaluh. U studně se usídlila rodina, která neměla ani na bídnou chajdu: vykopali si jámu, vystlali a obložili ji slámou a na noc nebo za deště nad sebe rozpínají starou, donekonečna záplatovanou lodní plachtu. Jízdní dráha zde nevede, poněvadž tudy nikdo nejezdí, zato tu žbluňkají peřeje splašek a vrší se tu hromady popela a odpadků; v nich se hrabou kočky, psi, slepice, krysy a nahé děti. Bzučí tu roje vypasených much. Od okna k oknu se pohupují šňůry darebně vypraného prádla. Na kolících vbitých do země uprostřed cesty se suší vyspravované rybářské sítě. Za dne sedávají před domky schýlení starci a pletou sítě nové, uvnitř se lopotí utahané ženy; čekají na muže, až se vrátí z rybolovu nebo z přístavu, kde skládají zboží, či z loděnice, kde budují koráby pro bohaté kupce.

Nyní za tmy vypadá ulička V rybářích tajemně a o to přívětivěji než ve dne, že není vidět špínu a že v chladnu tolik nedotírá zápach.

Nikomedes osloví ženu, která nabírá vodu z kašny; ptá se jí, kde zůstává přístavní nosič Volkus. Žena latinsky nerozumí, ale pochytila Volkovo jméno: ukazuje kamsi do tmy a řecky vysvětluje, kde to je. Nikomedes jí poděkuje, rozumí jí, poněvadž i v jeho rodné Thrákii se běžně mluví řecky.

Po chvíli stane před vysokým domem. Vejde. V chodbě ho udeří do nosu pach zamřelých ryb a plesniviny. Odkudsi hýká prudký, naříkavý kašel. Nikomedes stoupá po hlemýždích, vrzavých, sešlapaných a krkolomných schodech. Tápe v temnotách před sebou. V prvním poschodí slyší z kterýchsi dveří lítou manželskou hádku. Šplhá se dále. Hádka mizí v hloubi a z výše proniká křik nemluvněte. Otevřou se dveře, na chodbu se vyvalí pruh ěervenavého světla a hořký dým připálených jáhel. Rozcuchaná žena šlehne příchozího nevraživým a zvědavým pohledem, nabere vodu ze štoudve za dveřmi, ještě jednou si pozdního návštěvníka přeměří a zmizí ve světnici i s pruhem světla, zůstane po ní jen čpavý kouř. Otrok stoupá ještě výš. Nemluvně přestalo ječet, jako když utne: pravděpodobně dostalo jáhlovou kaši. Z třetího patra se sype rozdováděný ženský smích; podle hloubky hlasu a výčepního zabarvení lze soudit, jaká to je žena.

Nikomedes okamžik váhá, pak zaklepá na dveře vedle příbytku nevěstky. Je slyšet šátravé kroky. Otevře téměř slepá stařena.

„Kde bydlí Volkus?“

„Vedle,“ ukáže babka a zavře.

Zaklepe tedy opět o dveře dál.

„Kdo je?“ ozve se hlas muže, zřejmě vytrženého ze spánku.

„Od Gavia,“ hlesne Nikomedes.

Zavrže lůžko. Rychlé kroky. Dveře se otevřou. Širokoramenný muž pokyne návštěvníku dovnitř. Chvatně zavře. Zasune závoru.

V prostorné světnici mžourá kahan. Na zemi v rohu leží tři děti přikryté šatstvem; třetí je teprve nedávno narozené. Na stole zlátne talíř pečených rybek. V nohách lože pochrupuje kočka.

„Zdraví tě Titus Gavius,“ řekne Nikomedes. „Dostal se do Itálie.“

„Už toho nechal?“

„Kdepak. Proto jsem tady.“

„Tady? Pořád se to ne a ne roztočit.“

„Proto jsem tady.“

„Myslíš, že nikdo neuhodne, že pod tvou čerstvou jizvou na čele bylo znamení zběha?“

„Musím se ukazovat?“

Volkus neodpoví. Po chvíli se zeptá:

„Máš hlad?“

Nikomedes přikývne.

Volkus mu mlčky pokyne k umývadlu s čistou vodou. Z přístěnku vytáhne nevelký hluboký košík s chlebem a postaví ho na stůl k rybám.

„Žena odskočila vedle,“ vysvětluje, „chodí mazat tělo jedné tanečnici, každý měďák je dobrý. Tanečnice si taky sotva vydělá, na pořádnou lazebnici nemá. Táta se jí utopil na rybolovu a máma nosila dříví tak dlouho, až se ztrhla. A co tedy Gavius?“

Nikomedes jí a vypravuje, vypravuje tak, až se ztratí z mísy všechny ryby a z košíku polovina chleba. Když do otrokova jícnu vklouzla poslední ploutev, Volkus beze slova vytáhne z přístěnku kolo sýra a nůž. Tu se teprve Nikomedes vzpamatuje.

„Jen jez dál. A mluv.“

Nikomedes dokončil svůj příběh. Ve světnici je ticho. Volkus stojí u okna, hledí do smrduté tmy a za zády si pohrává s prsty.

Nikomedes neví, jak dál.

„A proč jsi vlastně přišel?“

„Kde je místodržitel?“

„Teď právě tady v Syrakusách. Pozítří prý se chce plavit do Messany.“

„Vida,“ pochválí Nikomedes.

„A co dál?“

„Galejníci z místodržitelské lodě – pořád dělají v lomu?“

„Pořád.“

„To je dobře.“

Volkus nechápe, kam otrok míří.

„Bylo by to odvážné, ale… zkusit by se to mělo,“ pokračuje Nikomedes. „O šedesát pořádných chlapů víc nebo míň, to není jen tak.“

Volkus v úžasu pochopí. „Jenomže tam hlídají čtyři vojáci. Na každém rohu jeden.“

„Je to na samotě za městem.“

„A co řetězy?“

„Jsou na zámek. Klíč má vrchní dozorce.“

Volkus jen pokyvuje hlavou.

„Museli bychom být aspoň čtyři,“ poznamená Nikomedes a tázavě na hostitele pohlédne.

„Budeme čtyři,“ prostě řekne Volkus.

„Kdo ještě?“

„Dojdu pro Tertia a Rufa, je na ně spolehnutí. Počkej tady. Kdyby se vrátila žena, nic jí neříkej, měla by strach.“

Volkus se vytratil. Je slyšet, jak pod jeho kroky sténají staré schody.

Po chvíli zaskřípají na schodišti nové kroky. Ve dveřích stane tmavě snědá žena ploského nosu a smělých podmračených očí. Krátce se zarazí. Přeměří si Nikomeda hbitým pohledem a zeptá se stroze:

„Už jsi s ním mluvil?“

Zavře za sebou a jde rovnou k dětem. Přihrne jim přikrývky. Pak se dívá na stůl. Pozná, …