Spartakus 1: Před námi boj

Jarmila Loukotková

129 

Elektronická kniha: Jarmila Loukotková – Spartakus 1: Před námi boj (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: loukotkova19 Kategorie:

Popis

Jarmila Loukotková: Spartakus 1: Před námi boj

Anotace

Město přepychu a světské slávy Kapua na konci prvního století před naším letopočtem je místem, kde začíná slavný román Jarmily Loukotkové Spartakus. Dva mocní muži tehdejší římské říše, majitel nejlepší gladiátorské školy Lentulus z Kapuy a římský boháč Krassus, tu prostřednictvím svých gladiátorů bojují o prestiž nejvýznamnějšího muže.

Jarmila Loukotková - životopis, dílo, citáty, knihy ke stažení

Jarmila Loukotková – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Spartakus 1: Před námi boj“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5/ V PASTI

 

Černé a zlaté je dnes moře za soumraku, tříštivé, pěnivé moře, obléhající chmurné útesy nejjižnější špičky Itálie nad Rhegiem proti Sicílii; černé je hloubkou a zlaté je posledním zážehem slunce.

Vane ostrý vítr prosycený prvním mrazem a dere chatrný purpurový plášť, Spartakus se do něho marně snaží zahalit.

Zbývá poslední: prchnout. Jinak jsme ztraceni. Nebýt s ním v jedné zemi, jak řekla Aréna. Naše myšlenka je poražena. Couvali jsme před Krassem, jak nejdéle a nejdále jsme mohli. Teď už nemáme kam. Nejsme již vojsko vítězné, jsme vojsko ztracené a mrtvé a on se táhne a krouží za námi jako lačný sup, žádostivý zdechliny. Uzavřel nám cestu zpátky. Zaskočil nás tady hůř než kdysi Glaber na Vesuvu. Zbývá nám moře jako jediná záchrana. Arenin nápad z podzimních mlh: přeplavit se na Sicílii. K tomu nám může dopomoci jediné: dát se tam převézt na lodích kilikijských námořních lupičů. Je to směšné a trapné a ubohé a nesmyslné: lupiči budou pomáhat bojovníkům za svobodu. A nejen to, bojovníci za svobodu museli prosit, žadonit, škemrat, aby je lupiči zachránili.

„To jsi ty, Spartaku?“ promluví náhle řecký hlas.

Spartakus se po hlase obrátí a spatří zavalitého, osmahlého muže v bílém hávu a se světle zavinutou hlavou. Opírá se o skálu.

„Jak jste se rozhodli?“ ptá se Spartakus úzkostlivě. „Vezmete nás?“

„Podle toho, jak jste se rozhodli vy. My vás přeplavíme, ale vy nám musíte zaplatit.“

„To už jsi mi řekl, když jsme spolu jednali posledně.“

„Jednali. Bylo to zajímavé a neobyčejné jednání, přiznám se, že jsem tě očekával s rozechvěním. Jednat se samotným Spartakem. Pověst jde před tebou i za tebou a halí tě do slávy. A ty jsi skutečně velký muž, Spartaku.“

Pirát mluví tak, že nelze rozeznat obdiv od výsměchu. Spartakus si to musí nechat líbit.

„Já taky jsem nikdy neviděl žádné piráty,“ řekne.

„A co tvoji vojáci – jsou ochotni zaplatit?“ Snědý muž má velký nos a silné zuby. Usmívá se.

„Dáme všecko, co máme.“

„Žertuješ, Spartaku. Nevěříme ti. Tvoji vojáci byli takovými otroky, že si nesměli nikde nic vzít. To o tobě každý ví. Nic nemáte, čím chcete zaplatit?“

„Jedna věc je loupež a jiná věc je válečná kořist. A té máme za dva roky dost. Každý poražený římský velitel měl zavazadla –“

„Nezajímají nás imperátorské chocholy.“

„– a taky pokladnici s penězi.“

„Vy ty peníze máte?“ rychle vpadne pirát.

„Máme. Stačí vám to?“

„Postačí to, ale… Chceme zaplatit předem.“ Zuby se pořád usmívají plným, lišáckým úsměvem.

„Nevěříte?“

„Nevěříme. My to známe, jak to chodí, lup je i naše řemeslo. My loupíme a vraždíme na moři, vy na pevnině. Jinak mezi námi není rozdíl.“

Spartakus musí skousnout všecko, chceš-li svým lidem zachránit aspoň holý život.

„Dám vám peníze přinést sem ještě dnes v noci.“

„Souhlasím. Na toto místo.“

„Kdy vyplujeme?“

„Ode dneška za dvacet dní.“

„Proč tak pozdě?“

„Musíme svolat celé loďstvo, je vás pár desítek tisíc. Jsme domluveni, pojď se mnou a napijeme se na zdar.“ Těžko odhadnout, co se víc blýská, zda jeho oči nebo úsměv.

Takhle tedy skončí naše cesta za vzdálenými hvězdami.

Spartakus ho následuje do nedaleké zátoky; tam kotví část pirátského loďstva.

Dvacet bachratých dvojveslic se pohupuje po vlnách. Vypadají vznešeně a bezúhonně, jak se lehce kolébají nad černou hloubkou, protkanou zlatým vzorem.

Spartakus zapomněl na urážku; při pohledu na lodi ho zachvátí pocit radosti a jásavé naděje. Lodi voní dálkou a cizinou, volným větrem, splněnými touhami, bezpečím a kýženou záchranou.

Vstupuje na palubu jedné z nich, pije silné, voňavé víno v kruhu tmavě bronzových chlapíků, všichni mají oslnivé zuby a kočičí oči, jejich řečtina plyne drsně a neomaleně. Spartakus vidí jen zlatě černou poušť vln a pod nohama cítí kývání lodi a kolem uší fičení větru.

Už abychom byli odtud; pryč z té neblahé země, plné slunce, kde žijí lidé plní stínu.

Do tábora se vrátil s lehkou hlavou a těžkýma nohama. Ihned vypravil do zátoky muže s truhlicemi peněz, darů a kořisti. Všechen svůj majetek dají lupičům za záchranu; nepatrný základ, s kterým chtěli jednou začít nový život.

Potom rozdělil svoje vojska na oddíly a stanovil, jak se budou přeplavovat. Přál si, aby Aréna byla mezi prvními. Odmítla.

„Chci být s tebou, Spartaku, pořád s tebou, v záchraně i v záhubě, v životě i smrti, v radosti i v neštěstí,“ šeptala vášnivě a křečovitě se tiskla k jeho paži.

„Nemluv o smrti, plujeme do života, Aréno. Čeho se bojíš? Co je ti?“

„Nic, Spartaku, nic. Neposílej mě napřed, chci být s tebou, nemohu být už ani na chvíli bez tebe.“

Vojsko zachvátila radost a nadšení. Spartakus prochází mezi nimi, a protože má v hlavě loupežnické víno, mluví nerozmyslně a otevřeně.

„To je spěchu s balením, co? Najednou se vám v Itálii nelíbí, horempádem chcete pryč. Mohli jste mít peníze, kořist a slavnou pověst nepřemožitelnosti. Teď nebudete mít nic, leda ostudu. Jste sběř, neukázněná, a já vás už nemám ani trochu rád.“

Poslouchají ho se smíchem, co na tom, že přijdeme o kořist, jen když se zachráníme a unikneme Krassovi. Těší se na plavbu a nemohou se dočkat.

Ve smluvený den ráno se vypravil první oddíl. Spartakus ho vyprovází do zátoky.

„Abys věděl, Spartaku,“ povídá Diomedes, „na ty slepice jsem se optal jednoho Gala z Phaonovy jízdy, on prý dřív dělal na statku, a ten povídal, že kohouta nepotřebujou, aby nesly. Tak to jsi tentokrát s rozumem vedle. Vojevůdce jsi byl, to tedy jsi byl, ale v pěstování drůbeže bys to daleko nepřivedl.“

Galba: „Dej teď pokoj s drůbeží, já bych jen rád věděl, jestli nás lupiči po cestě neoddělají.“

Massinissa: „Možná že oni jsou zas podělaný, jestli my neodděláme je.“

Spartakus vzpomíná na Xerxa a Oinomaa, co by to bylo narážek a průpovídek, takoví dobří chlapi, poctiví a jadrní – a zůstala z nich jen vzpomínka, hřejivá, dojímavá, ale jen vzpomínka.

Ještě malý úsek cesty, ještě zbývá obejít jedno skalisko a jsme na místě.

Obešli skalisko a stanou na břehu.

Zátoka se vlní, blyští a šumí v ranním slunci, příliv nechal v písku nové krábky a…