Spartakus 1: Před námi boj

4/ DESET STŘÍBRNÝCH MINCÍ

Život se mnou zatočil a smýkl mnou pod kopyta zdivočelé jízdy. Přivázal mě k podivné drkotavé kolesce, táhnou ji jankovití mezci, a mě to vleče s sebou. Jsem vlečen – a zatím jsem chtěl řídit.

Nač si vlastně stěžuji. Stalo se jen to, co jsem si tak horoucně přál.

Věděl jsem to předem: stačí, aby se jediná jiskřička rozhořela jasnějším plamenem, a vznítí všechny bašty, jsme nebezpečná hořlavina, střežte se té nepatrné jiskérky, ona už vyšlehla, v mém srdci vzplála, a všichni mně podobní půjdou za jejím světlem. Půjdou, půjdou, všichni za ní půjdou…

A šli.

Kapujští chudí, římští gladiátoři, ostijští přístavní dělníci, apulští pastevci a misenští galejníci a tarentští veslaři, pompejští kočí a lucerští zemědělci se spojili a sjednotili proti svým Makronům a Fulviům a Batiatům a Krassům, tkalci, lazebníci, kuchaři, tesaři, zahradníci, zedníci, všechny včely italského úlu se spojily proti svým trubcům, všichni chudí se spojili v jedno obrovské vojsko Spravedlnosti a Svobody, vyrvali důtky svým utlačovatelům a obrátili je proti nim a bili a bili.

Tak jsem si to přál.

A přece se Itálie nezměnila v pohřebiště starých, zpohodlnělých rodů, nerozkvétají na ní nové, zdravou krví červené výhonky svobodných, pracovitých lidí.

Vysoko vyšlehl náš plamen. Zapomněl jsem, že po plameni zůstává spáleniště.

Musím dokončit, co jsem začal. Nesmím se bát také prohrát a nesmím zradit ty, kteří za mnou v důvěře přišli a svěřili mi svoje životy. Musím se pokusit tyto životy zachránit stůj co stůj. Zašli příliš daleko. Věděl jsem, že se Římané pozvednou, Římané se nedají. Je mi úzko. Najde-li se u nich velitel, který bude mít dost síly a mohutného vlivu, aby jim ukázal stav věcí v pravém světle, vrhnou se na nás ze všech stran a vybijí nás do posledního muže. Kolo osudu se otáčí. U Mutiny jsme byli na vrcholu my. Ale teď, teď už můžeme jen klesat.

Oni to už vědí také.

Pochopili to před branami Říma. Rozběhli se k svému šelmímu skoku, ale před cílem se zalekli a neskočili. Celou cestu od Mutiny až k Městu se na to krvežíznivě těšili. A potom jim Město leželo u nohou a oni neskočili. Zalekli se. Při pohledu na Řím u svých nohou, při pohledu na jeho rozlohu, velikost, bohorovnou mohutnost a svébytný klid pochopili, že toho města nikdy nemohou dobýt. Krvežíznivá chuť se změnila nejdřív v zaražené ticho, pak v nejistotu, posléze v strach a nakonec v děs a zmatek. Zakrývali si dlaněmi tváře, padali na kolena, dávali se na útěk a prosili, aby se na město nezaútočilo, že je to moloch, který je požere, že je to aréna se lvy a gepardy a že v ní pomřou. Ti, kdo u Mutiny nejhlasitěji křičeli Na Řím!, ti u Říma nejúpěnlivěji prosili, aby se od záměru upustilo, a holohlavý Kastus se v prachu plazil o odpuštění.

A přece bychom byli Říma pravděpodobně dobyli.

Největší chybou nebyl návrat z Galie do Itálie a tažení na Řím. Největší chyba byla, že v té jediné možné a rozhodné chvíli zaváhali a neskočili.

V Městě umírali hrůzou před námi. A my jsme odtáhli.

Odtáhli jsme a oni pochopili, že je s námi konec.

Černý a rezavý kůň se boří do mlhy. Mlha je hustá, až mazlavá, lepí se na tělo, prosakuje šat, je bílá jako mléko, mokrá jako pára a studená jako dotek čepele meče, je možno ji rozhrnovat jako větve záhadných křovin v nějakém tísnivém snu, vniká do úst, ulpívá ve vlasech, je jako neproniknutelná stěna, která neustále couvá a marně by ji chtěl člověk dohnat a zbořit, obklopuje ho a zavinuje do stesku a tísně a člověk jí prochází jako podsvětními stíny. Koně se co chvíli vzepnou, vniká jim do chřípí a oni se jí bojí, trhají šíjemi a odfrkují chuchvalce vlhké mlhy.

Černý kůň se zastavil.

„Teď nás čeká nejhorší,“ řekne jezdec a v mlze kolem něho se zavlní purpurový plášť.

I ryzák se zastavil a houbovitý prostor mlhy do sebe vsákl měkký ženský hlas: „Nenávidím ho.“

Koně jdou krokem dál, tepot kopyt jako by se vrstvami chuchvalcovité mlhy tlumil.

Po chvíli řekne nachový jezdec: „Proč ho vlastně tolik nenávidíš?“

Mlha odpoví: „Protože se ho bojím.“

„Nikdy ses ho nebála.“

„Neznala jsem tebe.“

Toporné podkovy tepají pozvolným dusotem půdu.

Ryzák se pojednou vzepjal, předními kopyty hrabe bělavým prostorem. Z hornaté jihoitalské Lukánie jim nepronikne k mlhou zalepeným očím docela nic.

Ryzák se podruhé vzepjal, hrabe kopyty do vzduchu a hlavou pohodil nazad, až se za ním bujná hříva rozevlála. Zařehtal, spustil nohy k zemi, znovu se vzepjal a znovu zaržál.

„Asi se už blížíme k Thuriím,“ poznamená Aréna a povoluje uzdu.

„Obávám se, že nás tam co nejdřív napadne,“ řekne Spartakus. „Usadil se v Picenu, aby před námi chránil Kampánii. Myslím, že nás v jižní Itálii zavřel.“

„Nemohli bychom se přeplavit na Sicílii?“ otáže se Aréna, ale hned vzápětí svých slov lituje.

„Přeplavit se na Sicílii? A proč?“

„Abychom s ním nebyli v jedné zemi.“

„Byli jsme s ním v jedné zemi od začátku.“

„Jenže teď má vrchní velení.“

„Ty si myslíš, že proti němu nemůžeme vyhrát?“

Aréna mlčí a tím jasně odpovídá.

„Snad se mýlíš, Aréno. Snad ho vidíš ve špatném světle, představuješ si ho pořád jako neomezeného pána domu v domácích sandálech, jak práská bičem nad bezbrannými otroky. Zbav se té představy, nemyslím, že by byl tak výjimečný vojevůdce. Proč právě on?“

„A proč ne on? Je výjimečný počtář, Spartaku, ctižádostivec a ukrutník. On není pán v domácích sandálech. Nedovedeš si vůbec představit, jak je ukrutný.“

„Děláš to horší, než to může být, Aréno.“

„Jednou mu na stavbě dvacet otroků zvedalo mramorový sloup a vzepřeli se, že ho nezvednou, že je jich na to málo. Krassus postavil polovinu z nich stranou a zbývajícím nařídil, aby sloup zvedli sami, jinak že těch druhých deset dá pobít. Deset otroků sloup schváceně zvedlo a Krassus dal pobít všech dvacet, že mu lhali, pro výstrahu ostatním tisícům otroků. To je Krassus, Spartaku.“

Mlha začíná zlátnout slunečními paprsky. Rychle se otepluje. Bílé stěny v několika okamžicích řidnou a země se pokrývá tisíci drobounkými kapičkami.

Za ohybem cesty s…