Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká

KAPITOLA 10.
S úsměvem idiota

Nevím, zdali zalichotím Janu Kačerovi, když jej nazvu duchovním otcem našeho Idiota (pokud tím mám na mysli náš první celovečerní program S úsměvem idiota). Byl to však právě ten jeho nápad, který dál žil vlastním životem a teď byl navíc dopován zdravým sebevědomím z nečekaného ohlasu v Savarinu. Poprvé jsme s Petrem začali uvažovat o tom, že bychom písničky interpretovali my sami, vlastně já za jeho doprovodu, protože on měl stále pocit, že nemá dost výrazný hlas na to, aby sólově zpíval. Předběžně jsem souhlasil, ale s podmínkou, že to s námi bude dělat ještě nějaký zajímavý host. Pavel Šrut navrhoval, abychom požádali o spolupráci Oldřicha Nového, já jsem zase myslel na Karla Kryla. Že bych sám zpíval a mezi tím mluvil celý večer, bylo pro mě nepředstavitelné, vhodné snad jedině s cílem uspat publikum po prvních dvaceti minutách. Nejsem žádný Hajaja, bránil jsem se, ale Petr už zatím domluvil s ředitelem Činoherního klubu Jaroslavem Vostrým předváděčku pro vedení divadla na 12. května. Za týden nato, v pondělí 19. května, měla být premiéra. Když jsem znovu nadhodil otázku hosta, překvapil mne Petr prohlášením, že on jako režisér budoucího programu S úsměvem idiota už jednoho má. Tedy né idiota, ale stálého hosta. Miloslav Štibich byl vlastně Petrův objev. V době vzniku Činoheráku tam udělal konkurs na herce, ale vzhledem k tomu, že se tehdejší pánská šatna přímo hemžila hvězdami, Míša se prakticky k pořádné roli nedostal, a tak se smířil se zákulisní rolí inspicienta.

Petr jako režisér rozhodl, že se bude po dobu celého našeho představení válet na rozlehlé posteli, která stála zrovna na jevišti z dekorace Hodinového hoteliéra, a občas se bude tvářit, jako že se právě probudil, a pak přečte některou z mých povídek. Míša se většinu svého života tváří tak, jako kdyby se právě probudil, a tak to pro něho nebyla zase tak těžká role. Celkově celá záležitost šla celkem hladce. Písničky už jsme měli dávno složené a nazkoušené. Hráli jsme bez kostýmů, v tom, co jsme měli právě na sobě, a v těch kulisách, které na scéně zůstaly po nedělním představení. S vedením divadla jsme byli domluveni, že zaplníme několik volných pondělků podle zájmu diváků. Byl to vlastně jen takový experiment, na který nám divadlo zapůjčili v jeho volný nehrající den. Na premiéru 19. května nám dokonce nacyklostylovali pozvánky, které jsme si sami roznesli po redakcích a kamarádech. Předpokládali jsme, že pozvaní příbuzní a známí přijdou na premiéru. Ti z přátel, kteří to nestihnou, přijdou možná na první reprízu, pak ještě pár náhodných chodců… a druhou, maximálně třetí reprízou, že to celé skončí.

Na poslední chvíli nás napadlo, že by bylo žádoucí, aby se v programu alespoň na okamžik mihla nějaká zajímavá dívčí tvář. Pro tuto roli byla vybrána žena našeho kamaráda Tomáše Pěkného Jitka. S ní a se mnou Petr secvičil swingový duet začínající slovy:

Pověz miláčku
To co chceš od života
S úsměvem idiota
Ti svoji lásku dát

Režisér Skoumal přemýšlel, jak by její příchod na scénu nějak ozvláštnil, a dostal nápad, že si sama přinese štokrle, sedne si na ně a začne zpívat. Po písni se ukloní a zase si štokrle odnese. Tento způsob režijního vidění uplatnil Petr ještě v jednom výrazném epizodním nápadu. Vzpomněl si, že náš kamarád z doby luxorních textappealů Vašek Bárta je mimo jiné znamenitým dudákem. Pozval jej proto na jedinou, a sice předposlední písničku programu, kde se v chodském rytmu zpívají refrény typu již citovaného E-e-e-eunucha:

My máme doma Emu
S ostrou vůní parfému
Ema má zas mumiji
Já ji Emě umyji

A pak zase též další takový dudavý:

Cha cha cha cha cha cha cha
To slyším smích Oistracha
Vypadly mu housličky
Z virtuózní ručičky

Vžijte se do diváka našeho programu. Už si zvykne na civilní neokázalou, totiž žádnou výpravu a kostýmy. Program vyplněný autorským zpěvem a Štibichovým předčítáním se chýlí ke konci nepatrně narušen jen v jednom případě příchodem, zpěvem a odchodem dívky se štokrletem. A najednou, když už v žádné překvapení nedoufá, tam na scénu přijde Bárta oblečený v kompletním dudáckém kroji, doprovodí písničku, ukloní se a zase odejde. To, že se musel převléci do kroje, aby si dvě minuty zadudal, dojímalo i ty nejdrsnější povahy. Na premiéře s námi diváci zpívali refrén písně o Maršálech, což jsme si vysvětlovali tím, že to byli převážně námi pozvaní kamarádi, ale i tak to bylo povzbuzující. Hráli jsme i další pondělí. Tehdy stál před začátkem představení v zákulisí hrající inspicient Míša Štibich, dírou v portálu se díval do hlediště, počítal diváky a hlásil nám, že je vyprodáno. Když nám to hlásil ještě koncem června před osmou reprízou, pochopili jsme, že to už nebudou jenom kamarádi a že jsme se asi do něčeho trefili. Po prázdninách jsme udělali poradu s tehdejším vedením Činoherního klubu Jardou Vostrým a Leošem Suchařípou. Z jednorázové soukromé produkce pro přátele a známé stalo se pravidelné představení divadla. Libor Fára se postaral o výrazný plakát ve stylu koláže z fotografií, divadlo vydalo i program s texty a snímky z představení. Roli dívky swingující se mnou v písni Pověz, miláčku později převzala Táňa Fišerová.

Mezitím se Mladé frontě dosud neznormalizované a ještě vedené Karlem Šiktancem podařilo vydat prvotinu, která měla stejný název jako náš obsahově od ní poněkud odlišný program, tedy „S úsměvem idiota“. K jejímu vydání vysílalo Mikrofórum rozhovor se mnou a s Petrem, který moderovali Eva Kopecká a Josef Podaný. V tomto labutím pořadu Evina redaktorství zazněly poprvé studiové nahrávky písní Už kočovníci táhnou pokojem a Toho dne šel Gustav do penze. Během živého vysílání volali posluchači do studia, že už je na čase, aby šel, a to byl teprve „v záběhu“. Na splnění toho přání, které jsme tehdy s radostí z posledních doušků rozhlasové svobody slova přečetli do mikrofonu, si museli počkat dvacet let.

Už kočovníci táhnou pokojem
Já vidím je a tak jsem spokojen
Už kočovníci táhnou pokojem
Já vidím je a tak jsem spokojen
Vždyť…