Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká

KAPITOLA 4.
Kádrový rezervoár

Novotnovský režim se socialismem na dosah ruky však pamatoval na vše, a tak na druhé straně byl sloupec škol, kam jsem nejen směl, ale i dokonce měl jít. První dojem z toho papíru bylo rozhodnutí jít na zedníka, ale pak jsem si opředl poetickými představami fakultu strojní, která se v mé vždy připravené imaginaci zdála být div ne kouzelnou branou k meziplanetárním letům. Mého kamaráda Ivana zase zahnal podobný papír na medicínu, kterou měl ostatně po meči i po přeslici dědičnou. V této době, kdy jsme maturovali, byl v blízkém Maďarsku záludně a se zpětnou platností popraven Imre Nagy, politický vůdce maďarského povstání z října 1956. A naše pomaturitní plány dopadly podobně, neboť i my děti z „buržoazních“ Královských Vinohrad jsme byly toho roku kádrovány s obzvláštní přísností a se zpětnou platností za Maďarsko. Jako by teprve po těch dvou letech Antonínu Novotnému došlo, co by se mu také mohlo stát, kdyby třeba z nedostatku bdělosti pustil Ivana nebo mě studovat mezinárodní právo či filozofii. Tak si to hezky prokádroval a za deset let se nestačil divit, co mu ty jím prokádrované děti z toho „socialismu“ udělaly.

Přijetí na fakultu strojní ČVUT se odehrávalo neuvěřitelně hladce. Tentokrát už Nikita Chruščov nehodlal Spojené státy předstihnout jen ve výrobě vepřového, ale i ve výrobě strojních inženýrů. Fakulta, sídlící tehdy ještě v historické budově na Karlově náměstí, byla právě tou fabrikou na jejich plánovanou výrobu. Počítalo se s velkým odpadem, a tak do prvního ročníku brali téměř každého. Z naší třídy například moji literární redaktorku Milenu, která se svým tatínkem advokátem také mnoho přijímacího štěstí neudělala. Atmosféra fakulty těch let plně odpovídala novým náročným úkolům předhánění Spojených států. Toho roku, na základě vyšších usnesení a cyklostylovaných papírů, přijali takový „materiál“, že z toho přechodně šíleli i ostřílení fakultní pedagogové. Tak jistý docent deskriptivní geometrie se během zkoušky jednoho adepta zamkl ve skříni a odtud vykřikoval, že takového blbce zkoušet nebude. Skříň opustil až po několika hodinách na opakovanou urgentní výzvu samotného rektora. Salonní předválečný levičák, uznávaný docent z oboru technologie výroby, potupen opatřeními vlastních soudruhů, kteří na pedagogovi hodnotili zejména ukazatel minimalizace propadovosti, zkoušel jednoho dne zcela netradičním způsobem. Studenty s indexy v rukou nechal nastoupit do řady, každý lichý dostal bez zkoušení jedničku a každý sudý dvojku.

Ačkoliv jsem byl na tuto fakultu zahnán jako do kádrové cyklostylované klece, některé teoretičtější předměty mne tu a tam i bavily, matematika dokonce více než ta středoškolská. Zato při technologických aplikacích s biflováním koeficientů a při rýsování nezáživných převodovek jsem čím dále tím více trpěl. Boj o duševní sebezáchovu ve mně však vyvolával aktivní rezistenci a v tom je význam i toho nejodpornějšího technokratického drilu pro počátek mojí tvorby zcela nedocenitelný. Verše prvních parodií, texty scének i sloganů vznikaly spontánně, při těch nejnudnějších přednáškách a seminárních cvičeních, přímo do sešitů původně zasvěcených odlidštěným vzorcům.

V nepřehledných davech začínajících strojařů se brzy spolehlivě nachází celá parta takových vnitřních emigrantů, kteří pak už tuto školu dotahují setrvačností, aby získali pár let studentské svobody a ušetřili alespoň rok vojny. Tvořím nerozlučnou trojici s takovými dvěma pseudostrojaři, známe se už podle vidění z chmelových brigád vinohradského gymplu. Jarda je z výstředního Áčka a Honza ze šprtounského Céčka. První je synem armádního plukovníka, druhý vyvlastněného vinohradského cukráře. Vytváříme si osvobozující styl komunikace a tím se chráníme oproti drilu školy, která nás chvílemi odpuzuje, chvílemi uráží téměř vězeňskými metodami. Nestačíš-li odevzdat ve zkouškovém fofru spočítanou a narýsovanou převodovku, dostaneš za trest ještě jednu navíc. Čím méně významný, uťápnutý asistent, tím větší saďour, zatímco se skutečnými osobnostmi se jakž takž domluvíme i při zkouškách. Stále si máme co povídat, glosovat poměry blízké i vzdálené. Díváme se na svět sbližujícími se pohledy, kterým jsou podezřelé všechny establishmenty, a protože máme na dosah ruky právě jenom ten vytvořený tatíčkem Novotným, bouříme se proti němu. Nasáváme všechny novinky, ten opojný vzduch raných 60. let, čteme Škvoreckého Zbabělce, o kterých se diskutuje dokonce i na povinných fakultních seminářích marxismu-leninismu, chodíme spolu na odtajněné avantgardní filmy, střetneme se dokonce trochu riskantně i s demagogickým soudruhem z partajního aparátu, který na společné schůzi několika uličních výborů nechává exemplárně vyloučit z fakulty naše dva kamarády jenom proto, že na veřejnou klubovou nástěnku namalovali od ruky Auroru a heslo srovnávající VŘSR s poměry v našem klubu (ještě o něm bude řeč).

Menza ve Spálené ulici má tehdy ještě punc starých dobrých časů. Jsou tam tou dobou kavárenské mramorové stolky, černošští i čínští studenti a moučníky s pravou šlehačkou, takže si připadáte skoro jako v Paříži. Cestou z Karláku na oběd vymýšlíme stále nějaké patafyzické šílenosti, jako například nahrazení starých rozptýlených veřejných záchodků jedněmi centralizovanými uprostřed Prahy. Jindy zase sektorově rekonstruovatelný Stalinův pomník z laminátů s otáčivou hlavou, v níž bychom zřídili vyhlídkovou kavárnu. Už od rána se těšíme na tuhle polední siestu, v níž se zrodí i nová technologie státního převratu. Odvážní spiklenci proniknou s nabitými pistolemi na Letenskou tribunu na počátku slavnostní přehlídky 9. května. Každý se postaví přesně za jednoho z mávajících členů státního a stranického vedení, s první salvou děl stisknou všichni kohoutky, takže národ vidí velmi názorně, že doslova padla vláda, a okamžitě vidí hned vládu novou. Naše technologie tedy nabízela jakýsi rychlostní rekord i v tomto žánru. Později zakládáme klub s názvem Duchamr, což je zkratka „Duševních a chara…