Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká

KAPITOLA 5.
I s hudbou, pane doktore

Přibližující se otevření divadla Semafor ohlášenou premiérou Člověka z půdy nepodněcovalo jenom naše smělé autorské ambice, ale elektrizovalo atmosféru měsíců a týdnů. Týkalo se i mojí strojařské party. Chodili jsme téměř denně ulicí Ve Smečkách, abychom alespoň skrze škvíry dveří dosud pro nás zavřených nasávali atmosféru příprav, vůni čerstvých laků, ozvěny zkoušených písniček. Zvědavě jsme okukovali známé i méně známé postavy a postavičky, které byly vpouštěny dovnitř. Samozřejmě jsme nechyběli na premiéře nahoře na balkóně, k stání za búra. Už tehdy jsem si myslel, že tam chodí to nejlepší publikum. Po deseti letech jsem se octnul na pódiu téhož sálu a měl jsem možnost si tuto pravdu ověřit. Premiéra měla strhující atmosféru a my jsme pak chodili pravidelně, abychom divácky absolvovali, vychutnali a znalecky porovnávali alternace doktora Sommra v Horníčkově nebo Kopeckého, případně Filipovského provedení.

Můj repertoár domácího prozpěvování se rozšířil o nové písničky Suchého a Šlitra. Hodně jsem již uměl z Večerů v kavárně Vltava. Z hvězd nového divadélka jsem znal nejlépe Pavlínu Filipovskou, spolužačku z tanečních kursů dr. Chrastila, do které byl ještě před pouhými dvěma lety můj soused z lavice platonicky zamilovaný, z rozpaků jí dupal po nohách při polce a žárlil na jiného jejího tanečníka, vůněmi exotických koření prozrazujícího povolání příručího.

Po seznámení s Pavlem chodívali jsme nejčastěji k stání do Semaforu spolu. Vzpomínám si na ty nádherné nekonečné večery, kdy se po konci představení stačilo vykouřit pár cigaret a už se šlo do toho kotle zase znova od jedenácti na improvizované Nokturné, s odvázanou jiskřivou atmosférou. Tam jsem si postupně doplňoval mezery ve znalosti starších reduťáckých písniček. Tyhle inspirující objevy nové písňové poetiky se mnou Pavel bratrsky sdílel a staral se i o moji vzhledovou eleganci při vstupu do společnosti, kterou tehdejší balkón prvního Semaforu nesporně byl. Měl jsem tou dobou jenom svoje gymnaziální tvídové sako, z něhož jsem pomalu, ale jistě vyrůstal, a tak mi Pavel daroval svůj elegantní, snad dokonce na míru šitý oblek z tmavozelené jemně kostkované látky anglického stylu s vestou z téhož materiálu.

Pod vlivem všech těchto diváckých objevů a radostí se přirozeně rozšiřovalo i spektrum mého denního snění. Od představ, jak improvizuji na scéně divadla ABC coby Werichův partner v dialozích jiskřících nenadálými pointami, přecházel jsem k imaginaci svého proniknutí na prkna Semaforu. (Ještě si deset let počkáš, holoubku, ale pak se to bude jmenovat Činoherní klub. Ty jim z toho ale stejně uděláš zpěvohru!) V divácké posedlosti novým divadlem jsem věrně sledoval všechny jeho pohyby i na počátku druhé sezóny. Tehdy, v době příprav Takové ztráty krve, zavítala početná reprezentace Semaforu do velkého sálu menzy koleje v Podolí na setkání se studenty. Ani tam, v sále nabitém k prasknutí kolejními i mimokolejními diváky, jsem pochopitelně nemohl chybět. Protagonisté divadla odpovídali na desítky zvědavých i recesních dotazů a mezitím předváděli ukázky z dosavadního i budoucího repertoáru. Z jednoho diváckého psaníčka, které přilétlo na pódium, přečetl Jiří Suchý přání, aby zazpíval píseň Potkal potkan potkana. Omluvil se, že žádanou písničku sám zazpívat nemůže, neboť Karel Štědrý, se kterým ji má nazkoušenou, není přítomen. Tady mohl klidně skončit větu tečkou a přejít k jinému tématu nebo k náhradní písni, ale z nějakého záhadného důvodu se odmlčel a pak dodal, že by Potkana přece jenom zazpíval, kdyby… ano, kdyby byl někdo z přítomných, kdo tu píseň zná, ochoten zazpívat ji s ním. Byla to spíše řečnická otázka, ale pro mě to byla slova, na která jsem už rok čekal. Představa přesná, ale do té doby snová se měla vzápětí prolnout do časoprostoru podolské menzy původně zařízené ani né tak k realizování denních snů jako spíše základních biologických potřeb kolejních studentů.

Ani setinu vteřiny jsem nezaváhal. Ruka „vždy připraveného“ dobrovolníka letěla vzhůru. Pomohl jsem Chruščovovi s kukuřicí, proč bych nepomohl Suchému s Potkanem! A pak už jsem si pohybem tvídového buldozeru razil skrumáží diváků cestičku k nasvícenému pódiu a konečně stanul před mikrofonem. Diváci čekali, a proto na dlouhé zkoušení nebyl čas. Text jsem samozřejmě ovládal, a tak Jiří Šlitr u klavíru pohotově odhadl, na jaké tónině bychom se asi tak mohli shodnout… A pak jsme to se Suchým bez přípravy „vyšili“.

Magnetofony byly mezi studentstvem tehdy ještě vzácností, ale jeden tam náhodou byl. A tak se nahrávka zachovala. Když ji po třiceti letech poslouchám, tak si rozhodně nemohu odepřít upřímnou snahu a především nedostatek jakýchkoliv zábran. Opakovala se tak trochu situace z prvního dne ve škole. Tam jsem také nebyl jmenovitě vyvolán, stačilo říct jenom to, co řekl Suchý: „… kdyby se náhodou někdo našel, kdo by chtěl…“ A už tam byl. Mnou produkované vokály na nahrávce se podobají spíš jakýmsi výkřikům, které mikrofon musel brát jen s velkým profesionálním sebezapřením. Perfektní Šlitrův doprovod tomu všemu však poskytoval přesvědčivou iluzi intonace. Také Suchý dělal jako zpěvák vše, co bylo v jeho silách, aby diváci poznali svého oblíbeného Potkana. Mému snu však k dokonalému trojrozměrnému zhmotnění už nechybělo vůbec nic. V uších zněl frenetický potlesk a Suchý mi decentně naznačoval, abych se také uklonil.

V tomto stavu závrati z úspěchu jsem neměl pochopitelně tu nejmenší chuť nechat se opět jen tak zahnat zpátky do řad diváků. V mozku jako v kompjútru se mi rojily nejrůznější záminky k prodloužení tak zázračnou náhodou získaného pobytu na prknech, která znamenají Semafor. Čas odkapával po tisícinách sekund a pracoval jasně proti mně. Bylo třeba buď důstojně odejít hned a včas, než se stane moje přítomnost ve světlech reflektorů trapně samoúčelnou…, nebo? Ano… nebo! Dobrovolnický kaskadér, který ochotně zaskočil za Štědrého v Potkanovi, si již téměř na odchodu, jak říkají Angličané – by the way, vzp…