Radost z inteligence

Začínáme od opic

Když se máme zamyslet nad pojmem inteligence, pak je dobré si připomenout, že na počátku stála, nebo spíše poskakovala, opice. Díky Darwinem proslavené pracovitosti lidoopů jsme se z nich vyvinuli my, totiž jejich polidštěním. Otázka ovšem je, zdali to polidšťování už opravdu skončilo námi. Možná nějaké příští lidstvo za pár tisíc let celou teorii přehodnotí. Samo se prohlásí za ukázkový model teprve plně polidštěného člověka a nás bude třeba považovat za něco jako vyšší lidoopy na pochodu. Každopádně tím progresivním vývojem opice něco získaly, ale i ztratily. Ať už se na to díváme tak, či onak, je dost málo pravděpodobné, že by se vývojová spirála začala otáčet pozpátku, totiž že bychom se symetricky k „polidštění“ „poopičili“, a aby to bylo naprosto symetrické, tak programovou leností. I když, kdo ví, třeba to ještě možné je!

Že opice stály u zrodu vědeckého objevu inteligence je však nepopiratelné. Köhlerovy experimenty dokázaly, že antropoidní opice jsou schopny uvádět jednotlivé vnímané předměty v takový vzájemný vztah, že jsou vnímány v kontextu jediné „celostní situace“.

Schopnost orientovat se v situaci označuje Köhler jako strukturaci. Nadání opic ku strukturaci je pak zvláštním případem obecnějšího principu strukturace coby základu nejen psychiky jednotlivců, ale i veškerého fyzického světa. Struktura jakožto vysvětlující princip sama však tone z hlediska řady filozofických názorů v průsečíku mnoha interpretací.

Samy Köhlerovy pokusy zůstávají dodnes praktickou ukázkou toho, jak inteligence účinkuje, tentokrát ještě nikoliv opičí, ale člověčí, totiž Köhlerova – byv vypovězen jakožto Němec, zdržující se tou dobou ve Španělsku, z důvodů svého původu a války první světové na místo, kam dnes létáme za prázdninovou pohodou. Bylo to až na kanárský ostrov Lanzarote, a když …