Mé dětství v socialismu

Já takovýhle typy znám

Martin Malý

Narodil jsem se v roce 1973. Dva dny před mým narozením se konal v Sokolově první ročník festivalu Politická píseň. Dva dny po mém narození zvolili podruhé prezidentem Ludvíka Svobodu. V Chile provedl převrat Augusto Pinochet. U nás se tomu důsledně říkalo vždy puč.

U nás se vůbec spoustě věcí říkalo nějak. Třeba „severoatlantický pakt“ a „Márgret Tečrová“. A taky se spousta věcí neříkala a spousta jiných věcí se říkala jen doma a dospělí se po dětech ohlíželi a dávali si prst na pusu, ne když mluvili o sexu, na to měli vlastní náznakový jazyk plný ukazovacích zájmen, ale když mluvili o tom, že někoho zavřeli, a koho Rusáci přejeli, a kdo šmelil s Rusákama a kupoval od nich benzín, a můj děda si občas na silnici, když ho stavěl regulovčík, což byl voják, co ukazoval vojenským kolonám, kudy mají jet, a zastavoval civilní auta, polohlasem ulevoval: „Kurvy jedny, zase vezou tanky do Milovic,“ takže jsem se pak ptal, co to jsou ty kurvy, a babička koulela očima směrem k dědovi a vysvětlila mi, že kurva, to je zlá paní, a děda že tak říká ruským vojákům, protože je nemá rád, ale to nesmíš nikde říkat, protože by jinak pro dědu přišlo vé bé a zavřeli by ho do vězení. A proč by ho, babi, zavřeli? No protože to jsou kurvy!

Milovice byly za kopcem a my jsme vnímali tamní obrovskou vojenskou posádku hlavně skrz ty děsné rány, které vydávaly stíhačky, když překonaly zvukovou bariéru, to se třásla okna a zaléhaly uši, a pak taky na Silvestra, to večer dělali ohňostroj, který byl vidět i ze zahrady.

Děda byl šlechtitel a někdy mě bral s sebou do práce, a tak se stávalo, že jsme vídali dlouhé vlaky naložené vojenskou technikou, kterou Rusáci převáželi z nádraží v Lysé do Milovic nebo zpátky. Bral jsem to jako samozřejmou součást světa okolo, a prarodiče mi to tak vlastně podali, že jsme Češi a žijeme v Československu, kde taky žijou Slováci, co mluví podobně jako my, s čímž jsem neměl problém, protože každé léto jezdili příbuzní ze Slovenska a já jim rozuměl, a že tady za kopcem jsou Rusáci, ale ti tu nežijí, ti tu prostě jen jsou, a s nima se nebavíme. A pak taky jezdili na návštěvu Němci, s těmi se všichni bavili německy, ale tomu jsem nerozuměl, jen gútntág a aufvýdrzén, a pak mě ještě děti ze sousedství naučily achtung a ézl a dubišvajne a babička mi vysvětlila, že to není hezké, taková slova, a pak si pamatuju, že jsme jednou byli někde na dovolené na chatě, kde mi jiné děti prozradily, že jsou různí Němci, jedni zlí, co udělali válku, a druzí hodní, tak jsem se šel babičky zeptat a ona u toho děsně vzdychala, a pak si jiné babičce postěžovala, když si myslela, že ji neslyším, že vůbec nevěděla, co tomu klukovi říct a jak mu to vysvětlit…

Ale pak byl rok 1979 a já šel do školy a tam mi to vysvětlili. Řekli mi, že máme rádi Sovětský svaz, protože nás osvobodili od Němců, a já v tom měl trochu zmatek, protože ti Němci k nám přece jezdili a babička se s nima bavila, ale Sovětský svaz jsem vůbec neznal, zato jsem znal Rusáky, což bylo totéž, ale ve škole jsme jim tak říkat nesměli, to nás učitelka hubovala, ale my s klukama jsme těm z Milovic stejně říkali Rusáci. Ve třetí třídě jsem přešel do městské školy a tam jsme měli jinou soudružku učitelku, ta nás nehubovala, ale držela k nám kázání o tom, jak jsou Sověti hodní a hrozně se vyžívala v líčení válečných hrůz. Vyprávěla nám o koncentrácích a o partyzánech a o Zoje Kosmoděmjanské, které fašisti polejvali v zimě nohy ledovou vodou, až jí úplně zčernaly a odumřely, a když ji pak fašisti pověsili, tak ona nemohla chodit, takže ji museli k té šibenici přinést, a tam ji pověsili, ale ona ještě roztáhla tu smyčku a volala „Za Stalina! Za Stalina!“ a my děti koukaly, oči navrch hlavy.

Foto: Jaromír Čejka

Taky nám vyprávěla o tom, jak Američani a fašisti, to byla její oblíbená dvojice, nad Československo letěli letadlama a vysypali mandelinku bramborovou, která tu předtím ale vůbec nebyla, aby nám zničili celou úrodu brambor, ale naši pionýři ji statečně vysbírali, a když jsem to pak vyprávěl doma, tak i můj táta, který byl jinak v těhle věcech konformní, vybuchl a řekl, že to není pravda, že mandelinka tady byla dřív, že se sbírala už za války a hned po válce, a ať to klidně učitelce řeknu a jestli se jí to nebude líbit, tak že jí to přijde říct osobně. A já, duše prostá, jsem to učitelce při nejbližší příležitosti řekl a učitelka použila ten nejhnusnější chvat všech učitelek, totiž že mě před celou třídou zesměšnila a všechny děti se mi smály, což je pro desetileté dítě pořád ještě hrozná věc, protože v tom věku si přeje dítě zapadnout do kolektivu a být jako ostatní děti. Lešková se jmenovala, a když si na tu dobu vzpomínám, tak si říkám, že bych ji měl vlastně nenávidět, protože její vinou jsem třetí a čtvrtou třídu prožil v dennodenním strachu z války.

Vlastně jediné hezké, na co si z té doby vzpomínám, bylo to, že jsme ve škole odebírali Ohníček, a tam byly fakt pěkné články, o kosmonautech a tak, a taky Sběrna vtipů Ohníček, co řídil Kuba Kubíček, no a hlavně Detektiv Štika, který vždycky přišel na pachatele bystrou dedukcí. Později, na druhém stupni, jsem místo Ohníčku začal číst Sedmičku pionýrů, která chodila každý pátek, a kde byly nějaké články o životě pionýrů, ty mě moc nebraly, ale taky tam byly kreslené dobrodružné seriály o partách kluků a holek, kterým se tehdy ale neříkalo komiksy, hádanky pro chytré hlavy, taky nějaké příběhy na pokračování, tam mě bavily hlavně ty o robotech a kosmických lodích, no a taky takové ty táborové rady, jak uvařit maso v táborové kuchyni vydlabané na břehu potoka a jak uvázat uzly. No a pak přišlo Ábíčko a Věda a technika mládeži, a kromě toho jsem četl Amatérské rádio, kterému jsem sice moc nerozuměl, ale líbilo se mi to o počítačích a hrozně jsem si přál si někdy nějaký počítač postavit.

V polovině osmdesátých let jsem chodil už na druhý stupeň. Náš třídní učitel byl opilec a nesnášel mě, náš ředitel byl kovaný komunista, každé oko mu koukalo jinam, a&…