Mé dětství v socialismu

Ján Simkanič

79 

Elektronická kniha: Ján Simkanič – Mé dětství v socialismu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: simkanic02 Kategorie:

Popis

Ján Simkanič: Mé dětství v socialismu

Anotace

Ján Simkanič – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Mé dětství v socialismu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vlak, vrba a samopal

Josef Šlerka

Naše rodina patřila v krajském městě osmdesátých let ke komunistické nobilitě. Můj celkový dojem ze socialistického dětství proto není nijak negativní. Kritický odstup jsem postupně získával až s událostmi listopadu 1989 a nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak to mám tendenci vidět dnes. Jenže to už je zase jiný příběh…

Patřím k těm šťastlivcům, co mají krátkou paměť. Snad nejstarší vědomou dlouhou vzpomínku mám na svoji první cestu do Sovětského svazu. Bylo mi tak sedm nebo osm let, Brežněv byl ještě u moci. Jel jsem vlakem s matkou za našimi přáteli v Tule. Do města kousek od Moskvy, jak mi říkali naši. Vlak jel tři dny. Odjížděl v noci z Pardubic. Pamatuji si, jak naše děžurna, která se starala o vagon, vařila čaj v obrovském samovaru. Pamatuji si, jak jsme projížděli přes Brest, kde zvedli náš vagón do výšky, aby mu vyměnili kola. Sovětská železnice měla širší kolejnice, jak mi matka vysvětlila. A pak si pamatuji, jak jedeme z Moskvy. Taxíkem. Říkal jsem si, že Tula musí být kousek, když jedeme taxíkem. Po hodině a půl jízdy po silnici jsem se zeptal, kdy už tam budeme. Strýček Saša se zasmál a řekl, že už je to jen malý kousek. Po další hodině jsem se zeptal matky, jak daleko je Tula od Moskvy. „Dvě stě kilometrů,“ odpověděla.

Tula byla město-hrdina. Gorod-geroj. Jedno ze sovětských legendárních měst, která se vyznamenala během druhé světové války. Vyprávěli mi, že během Velké vlastenecké války, jak ji říkali, byla půlka města dobyta Němci. Ve druhé půlce ale stála továrna na zbraně a ta pořád vyráběla, takže se ta půlka města dokázala ubránit. Tu druhou půlku města jsem nikdy neviděl, platil pro ni zvláštní režim pohybu a cizinci tam bez povolení nesměli.

Byl únor a v Tule bylo 28 stupňů pod nulou. Pravá ruská zima. Bydleli jsme na jednom z velkých tulských sídlišť. Nina, dcera strýčka Saši a tety Saši, jezdila do školy na běžkách. Pamatuji si, že jsme i v tom největším mrazu chodili ven, a já si mohl hrát v obrovských dětských pevnostech, které byly rozesety po celém sídlišti. Byly to dřevěné nebo cihlové zmenšeniny určené v zimě k jediné hře: koulovací bitvě. Děti se samovolně rozdělily na obránce a útočníky a začalo se.

Na zpáteční cestě jsme se jeden den zdrželi v Moskvě. Návštěva u hrobu neznámého vojina. Kreml s car-puškou a prasklým zvonem. Pak Rudé náměstí a Mauzoleum. Obrovská fronta na Lenina. Matka šla se strýčkem za milicionářem, jedním z těch, co frontu hlídali, chvíli si s ním povídali, a pak milicionář kývl. Rozhrnul frontu a nás s matkou postavil na snesitelných 100 metrů od Lenina. Popravdě jsem čekal něco víc než malého muže s rudě prosvícenýma rukama na červeném sametu. Pak ještě návštěva obchodního domu GUM. Nákup mnoha desek Vladimíra Vysockého a cesta domů. Po návratu se mi ještě dva dny zdálo, kdykoli jsem se zastavil, že jedu vlakem. Tady má asi nejstarší ucelená vzpomínka končí. Zbytek jsou jen útržky:

Foto: Lubomír Kotek

Pamatuji si, že jsme každoročně nosili do školy igelitové pytlíky a gumičky. Ty byly určeny k ochraně odhalených částí končetin při simulaci útoku zbraněmi hromadného ničení. Na obličejích jsme měli plynové masky, na sobě pláštěnky, na rukách ty pytlíky, přes ně gumičky a utíkali jsme na krátkou trať. „V případě výbuchu si musíte lehnout patami k epicentru výbuch…