Občan Brych

3

Tuší něco? přemýšlel Patera. Určitě! Vlasta je bystrá a vnímavá, nic před ní nedokáže zakrýt. Když se krátce po Květnové revoluci seznámili, říkal jí občas špásem – ženský advokátek. Čekával denně před obchodem se střižním zbožím, až s hlomozem spadne plechová roleta a ona vyběhne z domu a zavěsí se do něho se světlým úsměvem na tváři. Taková byla. Milovala celým srdcem, beze zbytku, ale neodháněla rozum. Milovat znamenalo pro ni starat se, mít pevnou zem pod nohama. Když se jí tehda s mladickou nemotorností přiznal, že by chtěl, aby se stala jeho ženou, ani se mu nesmála. Čekala ta slova bez netrpělivosti, vůbec ji nepřekvapila. Nu co: má ji rád, ona jeho také a to je krásné a dobré a samozřejmé a je z toho třeba vyvodit praktické závěry.

Přikývla bez váhání a začala plánovat. Bydlela v podnájmu, věděla, že on žije s matkou a maličkou dceruškou, sirotkem po bratrovi a jeho ženě, ve špatném bytečku o dvou místnostech; nezalekla se obtíží. Ani na okamžik nepochyboval, že malá Andulka dostane druhou mámu, a nezklamal se. A ten špatný byt se naplnil světlem a smíchem, vstoupila do něho s malým kufříkem a s ní cosi nehmotného, taková směsice tepla a pohody a bezpečí – lidé tomu říkají štěstí! Ukázalo se, že tohle ošidné slovíčko, s nímž se mnohdy nešetrně plýtvá, má svůj obsah. Stalo se trvalým a nikdy nahlas nepojmenovaným hostem, naplnilo jeho dny jako dobrý vzduch. A zdálo se jim, že není mraku, který by mohl jejich prostý domov zastínit. Měli společné zájmy, Vlasta byla čtenářka, měla ráda čisto v sobě i kolem sebe, dovedla se hlasitě smát i zahartusit, když bylo třeba, oba měli rádi přírodu; a tak od jara do podzimku vyráželi každou neděli do brdských lesů, sušili houby, dováděli s malou Aničkou, kterou musel obvykle nést většinu cesty na zádech, a vraceli se hluční a hladoví a šťastní. Chodil do továrny. Vlasta pobíhala dál celé dny za pultem, a když loni otěhotněla, bylo o těšení víc. Jednoho dne přibyl do maličkého bytečku křiklounek a jemu se zdálo, že už nic nemůže rozrušit ten mír jeho prostého domova.

Když na to pomyslel, křivila se mu teď tvář bolestí. A přece vedle něho žije táž Vlasta. Určitě tuší, že se s ním děje cosi nesrozumitelného, cítí její pohledy, a třebaže o tom nepromluvila ani slovo, ví, že čeká! Čeká! A marně! Je to jako stín, který se mezi ně položil, jako chmurné pohoří, které nepřekročíš, neobejdeš, a jako bezedná jáma. Rozzívla se před jeho kroky. Chodil do fabriky, hovořil se soudruhy, tiskl spoušť nýtovačky a dorozumíval se kusými větičkami v rachotu haly se zakaboněným Pepkem. I ten cosi nejasného větří. Pepek je průhledný jako lesní studánka, Pepek není herec. Všechno jako dřív, ale přece ne jako dřív.

Ještě si nevšimli, že se nemohu podívat nikomu do očí, myslel si, když se vracel před třemi dny ze stranické plenárky sám, docela sám. Uprchl z ní předčasně! Nehlasoval ani pro přijetí Pepka, zdálo se mu, že by poskvrnil toho poctivého chlapce svým hlasem.

Nevšimli si, že nehlasuji, oddechl si.

Ale tak není možno dál! Jak dřív spěchal domů, aby popadl kluka a vypověděl všechno Vlastě! Všechno, každou hloupost, kterou zažil během dne! Vlasta byla uvyklá být mezi lidmi, chyběla jí práce a pohyb za pultem, po němž se povalují svitky bělostného plátýnka na dětské košilky, a třebaže si nahlas nepostýskala, věděl o tom a snažil se jí to vynahradit. I to už je pryč! Co jí mám teď říkat?

Včera se připotácel hluboko v noci a byl opilý. Poprvé za dlouhá léta a poprvé v jejich manželství. Nechal se zlákat Berkou ze skladu materiálu a jeho kumpány do libeňské špeluňky a tam poslouchal nad sklenkami laciné kořalky opilé žvásty. Proč? Jako by Berku neznal! Kdysi to byl dobrý dělník, zkazila ho teprve válka. Vyráběl za okupace po fušersku desítky elektrických vařičů – říkalo se jim špásem „berkovary“ –, úspěšně s nimi šmelil a naučil se snadné zisky ještě snadněji propíjet. Proti jeho „fuškám“ nikdo tenkrát nic nenamítal, ale Berkovi vlezl protektorátní návyk do krve a nemohl se ho zbavit ani dnes. V Berkovi probudila válka živnostníka. Strašně se rozčilil, když ho zavolali na závodní radu k disciplinárnímu řízení a po jeho tvrdošíjném odporu přeložili do skladu. „Budou vykládat,“ kasal se podroušený Berka za souhlasného brumenda svých souputníků, „to nebyla ilegální práce! Dělat vařiče z náckovského duralu a za čas, který cálovali náckové? A jaká! A jaká! A teď pro kus blbého plechu – takový průser! Phe! Budou povídat s tou jejich dvouletkou, všichni jsou teď moc moudří a dělnická solidarita je v tahu! No, pij, Josef,“ bušil mlčícího Pateru do zad, „jediný z nich si nehraješ na mandarína a máš pochopení pro správnou partu. Já ti naleju, neboj se, to se uhraje! Přinesou sem tajtrlíka, paní Bečičková – ať si tu hodíme toho dvouletkového ferblíka!“

„Nežvaň!“ zařval na něho Patera, až ostatní vyjeveně pozdvihli ruměné tváře. Povstal, mrštil sklínkou na zaplivanou podlahu a vyvrávoral na ulici s rozhoupaným žaludkem a povleklým jazykem. Tramvaj ho odvezla klimbajícího v koutku až kamsi k řece, vystoupil a potácel se stromořadím; nakonec se nahnul přes zábradlí a bolestně vyzvracel zbabělý, ponurý večer. Hlava třeštila.

Vlasta! Čekala pod rozsvícenou lampičkou a poznala všechno hned, jak se vpotácel do dveří. Neřekla nic a to bylo nejhroznější. Teprve když překotil židli a probudil kloučka, vstala a přisedla k němu na postel.

Vyhýbal se jejím očím.

Nic mi není, nic, huhlal, ale ona se na nic nevyptávala. Pochvívala se snad chladem, snad strachem. Ach – ty!

Popadl ji prudce do náruče, obemkl ochablými pažemi, jako by ji už nikdy nechtěl od sebe pustit, a zabořil okoralou tvář do houštiny černých vlasů.

Její ruce mu hladily vlasy s němou, skoro mateřskou trpělivostí. Jak pochopit, jak mu pomoci?

Byl rád, že mu neviděla do tváře, do očí!

Skryl je a… mlčel!

V té chvíli se rozhodl! Držel ji v hluboké noci v náručí a řekl si, že přijme! Ano, Polák má pravdu, on není vinen a je třeba myslet na budoucnost, jak pomoci straně v boji. Stisknout zuby a myslet na ž…