Občan Brych

9

Vraceje se onoho večera delší cestou přes Riegrovy sady, potkal se strýc Mizina opět s Vorvaněm. Poznal ho z dálky, rychle chtěl odbočit, ale Vorvaň ho zahlédl včas. Nebylo tedy vyhnutí! Zase bude žvanit, pomyslel si s nevolí, vyřízená veličina! O teroru, demokracii, o tom, jak to praskne – hlásila prý to cizina! –, bude se vyptávat na poměry ve Společnosti a otravovat svou jeremiádou. Kdyby tak věděl, kam jde dnes večer! Nedávno mu Vorvaň s tajuplným špitotem svěřil, že každý, kdo se spřáhne s komunisty, bude vyřízen, rozdupán, roztrhán na tisíc kousků. V nejlepším případě skončí u lopaty. Hu! Strýčkovi připadal směšný. A bezvýznamný! Tak tohle má být ten Vorvaň, před nímž se všichni chvěli jako osiky? Je to opelichaný tygr, kterému naráz vypadaly všechny zuby. A teď chátrá, plouhá se v opršelém zimníku čpícím naftalínem – zřejmě tak demonstruje příkoří, kterého se mu dostalo – zapomíná se občas pečlivě vyholit a nosí pravou ruku na pásce. Že by mrtvička? Nu – raději se ho nezeptám, a vůbec: nerad bych se s ním příliš ukazoval, ještě by nás mohl kdosi vidět a řeklo by se… Ej – splaskl jsi, kancelářský orle! chichotá se v duchu strýček. Takový pád bohů je občas docela zdravý.

Najevo to však nedá – zakáže si to! Je třeba myslet na zadní kolečka. Co kdyby opravdu došlo na Vorvaňova slova? Vyrostl by tenhle holomek – a prosím, tohle je holomek! – přímo do nadživotní velikosti. Řeklo by se: oběť rudé perzekuce – sem s ním, hrdinou, ať žije! Nesklonil hrdé témě před tyranií!

Vyslechl tedy Vorvaňovy nářky, pokyvuje soustrastně hlavou a rozhlížeje se číhavě kolem. Dnes dokonce pocítil i slabý záchvěv lidské účasti s tímhle člověkem. Musí to být strašné, zřítit se z takové výše! Jeho samotného tísnila představa večerní schůze, a proto pocítil právě dnes tu trochu soucitu. Ano, ano – nezapomenu, zařídím, buďte bez starosti, vážený pane řediteli!

Blbče! pomyslel si, když ho na konci parku setřásl. Smočil sis, vyrostl jsi jako puchýř na ředitelské židli, zatímco ostatní krněli v tvém stínu, – tak mlč a neuváděj člověka v nebezpečí!

Večeře mu dnes nechutnala, převaloval sousta bezmocně po jazyku a mračil se přes stůl na Jiřinu, která ihned po jídle raději utekla do svého pokoje. Chtělo se mu vypeskovat ženu, že právě dnes – jakoby naschvál – přichystala jeho zamilované dušené ledvinky s bramborem, ač mohla i při své skromné inteligenci vytušit, že nebude mít pravou chuť.

„Tak – copak nového u vás v kanceláři?“ zeptala se ho žena jako obvykle.

Ohlížel se nervózně po stojacích hodinách, ale přesto vlídně odpověděl: „Tak si představ, Máničko – Kazda měl zase záchvat. Musel odejít domů…“

„Karel…?“

„Nu – kdo jiný? Mám strach, že to s ním jde z kopce. Nono – prosím tě, hned nenatahuj! Copak už ti člověk nemůže nic říci, abys nebrečela? Mám toho dost a dost v úřadě. Budu muset možná i na brigádu. A Kazda si to udělal sám, já si myji ruce, já ho varoval včas!“

„Ale když Aleček Kazdů má teprve první státnici,“ povzdychla citlivě.

„No a? Však ještě není Kazda na prkně!“ mračí se Mizina. Po přemýšlení dodá: „Má život jako kočka!“

„A ty myslíš… ty myslíš, Jindřichu… že…“

„Nic si nemyslím!“ rozčilí se a popuzeně rozhodí ruce: „Ty máš hned nápady!“

A odešel do předsíně přestrojit se na schůzi. Teta mu přichystala božíhodové šaty a bílou košili s naškrobeným límcem, ale všechno to rychle zamítl. Hloupá! Hloupá! Naopak: ze skříně vytáhl ošoupaný kabát s vytlačenými boulemi na loktech, stáhl z prstu zlatý prsten a zaměnil brýle se zlatou obroučkou za obyčejné s kostěnou, odmítaje úsečným pohybem námitky užaslé ženy.

„Nic, nic – to je v pořádku. Nerozumíš – nestarej se.“

~ ~ ~

Nárožní restauraci U Kotrbů vedla Josefa Kotrby vdova, bohatá šenkýřka. Stála za nálevním pultem ve výčepu, třímajíc roztočenou pípu v kypré pravičce, a vrhla na Mizinu překvapený pohled. Co ten tu chce?

„Čest práci,“ zamumlal strýc chvatně a vpadl do sálu. Přišel skoro první, s půlhodinovým předstihem. To ho zamrzelo. Příliš okázalá horlivost! Za předsednickým stolem seděl neznámý člověk, jistě člen výboru, loupl po něm krátce očima; mumlavě odpověděl na Mizinův hlasitý pozdrav a věnoval se vyplňování dotazníků. Taková drsná, nedořezaná tvář, ožehlá sluncem a s trochu vyšpulenými rty. Vypadá celkem přívětivé, usoudil strýček. Očima hledal vhodné umístění a nakonec se rozhodl pro stůl až v rohu u okna. Zeď za zády a přehled po sále! Ruce položil způsobně na sepraný ubrus s banálním vzorečkem modrožlutých kvítků, za večer si jej prohlédl ještě mnohokrát.

K osmé se začali do sálu trousit další lidé. Hovořili mezi sebou zvesela a přátelsky, místnost se rozšuměla hovorem a smíchem. Strýček bedlivě studoval ze svého místa všechny tváře. Ten s tím baňatým nosem je dobrák! Kdo je předseda? Asi ten mladý chlapík s úžasně světlými vlasy. Vypadá, jako by předčasně zešedivěl. Alespoň si sedá doprostřed předsednického stolu. Některé tváře poznával. Tenhle holobrádek bydlí u nás v domě ve čtvrtém. Hleďme, hleďme! Patrně student! A tamhle rada Bouz ze Zemského. Chtěl na něho mávnout, ale neodhodlal se. A inženýrek odnaproti! Ten už chodí s odznakem dlouho. A tady je uhlíř z rohu. Ještěže odebíráme uhlí ze Skladů, nezná mě, bude pokoj!

Ach jo!

K stolu přisedli ještě tři soudruzi, patrně dělníci, s klidnými, vrásčitými tvářemi, ten nejstarší nastydle popotahoval nosem. Mluvili o obyčejných věcech, ukázalo se, že jsou železničáři. Strýček se na ně přátelsky šklebil, dokonce se pokusil navázat rozhovor, ale nějak to vázlo. Vytáhl tedy z kapsy přeloženou osmerku pozvánky, položil ji způsobně před sebe na stůl a trpělivě čekal. Toho kouře! Převaloval se pod stropem v modravých chuchvalcích. S třeskem postavila před něho na tácek šenkýřka pivo, chtěl zaprotestovat, poněvadž pil výhradně minerální vody, ale bystře postřehl, že všichni ostatní přijímají pivo bez námitek, a sklapl ústa. Ještě tohle! zaúpěl v něm zapřisáhlý abstinent, nalívat se tu pivem jako dlaždič!

Světlovlasý člověk cinkl šroubovací tužkou, kterou otáčel stále v prst…