Zrádci můžeš věřit jako lišce

27. kapitola

Měsíc v úplňku zaléval zahradu jasným světlem. Bylo bezvětří, vzduch byl tichý a horký – překrásná mlčenlivá letní noc.

Grace stála na předních schodech a hleděla přes trávník. Doufala, že zahlédne Cranea, ale neviděla ho; nespatřila žádný pohyb ani na upraveném trávníku, ani mezi dlouhými spořádanými květinovými záhony, plnými letních květů. Noční vzduch byl těžký jejich vůní a v dálce vytvářely túje a rododendrony na pozadí vysokých cihlových zdí tajemně tmavé skvrny. Vlevo od domu tvořily jedle a různé vždy zelené stromy houštinu. Jestliže je Crane opravdu na zahradě, jak tvrdil Ellis, musí být někde v té houštině, usoudila Grace, když pohledem prozkoumala volný prostor před sebou. Vrátila se do haly, otevřela tam skříň a vyndala lehký tvídový kabát, který tam ve dne zahlédla. Přehodila si ho přes pyžamo, zavřela přední dveře a rychle vykročila přes trávník k houští.

Šla za Cranem ne snad proto, že by uvěřila, co jí Ellis vykládal, ale protože už nemohla ve vile sama s Ellisem vydržet. Chtěla Cranea najít, vnímat jeho uklidňující slova, povědět mu, co říkal Ellis, a poprosit ho, aby se Ellise zbavil, protože jim kazí štěstí.

To je ale mizera, říkala si v duchu zlobně. Jak jen si mohl vymyslet takové historky? V hloubi duše, ačkoli by té myšlence nedovolila, aby se třeba jen napůl zformovala, ji nejvíc pohoršilo Ellisovo sdělení, že si Richard bude brát dceru nějakého významného člověka. Byla si jistá, že je to krutá lež, vypočítaná, aby ji ranila, ale ať to byla lež nebo ne, Grace to zarmoutilo. Tak Richard si tedy vezme dívku, která ho je hodna, ne trestanou zlodějku. Chtěla ho poprosit, aby si to ještě rozmyslel, a samozřejmě doufala v jeho odpověď, že nechce žádnou jinou než právě Grace.

U dřevěných vrátek vedoucích k houští se zastavila. Bylo tmavé. Proč si jen nevzala baterku! Byla tu už odpoledne s Cranem. Za denního světla to bylo krásné místo – úzké cestičky lemované vysokými stromy; kvetoucí keře a popínavé růže zdobily dost velké přirozené jezírko uprostřed houští. Za jezírkem bylo úzké údolíčko, o němž jí Crane říkal, že bývá na jaře plné zvonečků a narcisů. Z údolíčka vedla úzká vinutá stezka do hustého lesa. Když k té stezce došli, řekl Crane, že už jsou dost daleko, a obrátil se na zpáteční cestu.

Ráda by věděla, kde se teď v tom houští zdržuje, a doufala, že má s sebou světlo, podle kterého ho najde. Protože byla hluchá, vůbec ji nenapadlo na něj zavolat.

Prošla dřevěnými vrátky do tmy. Kráčela po vyšlapané cestě a kdykoli učinila krok mimo ni, na okraj hustě porostlý trávou, klopýtla, zarazila se, vrátila se na cestu a pokračovala dál.

Chvilku kráčela naprostou tmou a krok za krokem jí začínalo být víc a víc úzko. (Zabloudila? Chodí snad kolem dokola v kruhu?) Zastavila se – kolem nic než tma a ticho. Vzhlédla. Vysoko nad stromy rozeznávala matné světlo měsíce, prodírající se jehličím. Ohlédla se a viděla jen černo, pohlédla před sebe, vpravo, vlevo – samé černo.

Okamžik musela zápasit s pocitem dusna a paniky, ale sebrala se a kráčela dál. „Richard je tam někde vpředu,“ pomyslela si umíněně. „Už nebudu dlouho sama. Pak se spolu hladce dostaneme zpět.“

Za chvilku došla k jezírku, které se v měsíčním svitu lesklo jako zrcadlo, zastavila se nad tichou vodou, hleděla k údolíčku a doufala, že ho spatří, ale nebylo po něm ani stopy.

Údolí vypadalo jako černá skvrna tvořená stromy a keři. Váhala, zda tam jít nebo ne, jestli by neměla raději zůstat sedět u jezírka a čekat na něj – ale protože věděla, že kolem jezírka vede cesta, uvědomila si, že by se mohl vracet po druhém břehu a minout ji. Rozhodla se jít dál.

Okamžik ještě čekala, že třeba Crane přijde. Cesta před ní měla v sobě cosi konečného a děsivého. Strašilo ji to. Ráda by věděla, zda ze stromů nevisí netopýři a nespadnou na ni, zda na ni nenaletí sova s očima jako talířky, sršícíma zlobou. Přitáhla si těsněji tvídový kabát a zvolna kráčela k údolí.

Půda pod jejíma nohama se skláněla a Grace kráčela těžce, zarývajíc podpatky do cesty porostlé mechem. Měla pocit, jako by ji postrkovaly neviditelné ruce, a dvakrát se zastavila, zaváhala a ohlédla se na jezírko s přáním vrátit se, ale pokaždé zas vykročila, umanutá najít Cranea a také s vědomím, že se už neodváží čelit tmě houštiny na zpáteční cestě sama.

I v noci to bylo překrásné místo a dodalo jí odvahy k další chůzi. Kráčela údolíčkem k vinuté stezce vedoucí do lesa. Na jejím začátku se však s tísní zastavila. Možná tam Crane vůbec není, pomyslela si. Má smysl jít dál? Byla jako dítě v pohádce, které má vstoupit do lesa plného podivných bytostí, čarodějnic a draků. Před vysokými stromy se cítila malá a bezmocná, ale přemohla se a kráčela dál, i když jen krok za krokem, připravena při sebemenším pohybu v houští couvnout.

Ale nic ji nevyděsilo, a tak šla a šla, až si při ohlédnutí uvědomila, že už ji hustý les pohltil a že se snad dostala do nekonečného tunelu a je teď už celé kilometry pod zemí. V okamžiku, kdy ji tato myšlenka napadla, ji zachvátila panika a klesla k zemi jako zkamenělá, se srdcem prudce bušícím.

Chvilku zůstala klečet na měkké mechovité půdě, snažíc se přemoci hrůzu. Musím zpátky, říkala si. Se zavřenýma očima se dokázala vymanit z hrůzy, která jako by ji obemkla. „Není čeho se bát,“ říkala si polohlasem. „Musím se jen vrátit po vlastních stopách k jezírku a zůstat tam, dokud mě Richard nepřijde hledat. Musím zpátky k jezírku.“

Ale když zase otevřela oči a zjistila, že je pořád v té horké tiché tmě, zmocnila se jí znovu hrůza. Zdvihla se na nohy, váhavě vykročila vpřed a zastavila se. V dálce přímo před sebou zahlédla světélko. Nejdřív tomu nevěřila, ale pak se znovu podívala a viděla, že se nemýlí.

Náhle ji strach přešel. Tam vpředu je Richard. Dobře udělala, že se sem vydala – byla by hloupost bát se. Spěchala dál a každý krok ji přibližoval ke světlu.

Když se octla v ohybu stezky, viděla asi sto metrů před sebou lucernu postavenou doprostřed cesty, ale nikoho neby…