Za tohle tě dostanu

2

Protože jsme byli v San Franciscu poprvé a ani jeden z nás nevěděl, kde najít to, co hledáme, svěřili jsme se dopravnímu policajtovi a oznámili mu, že hledáme podnik, kde bychom se mohli najíst a něco si užít. Co by nám navrhoval?

Opřel si nohu o stupátko auta, postrčil si čepici do týla a mile se na nás podíval. Tedy aspoň na Clair, protože já jako bych pro něj neexistoval.

„Víte, slečno, jestli si chcete někam vyrazit, tak nejlepší je to u Joa. Je to nejhezčí podnik ve městě a to už je co říct.“

„Poslechni, kamaráde,“ ozval jsem se a naklonil se přes Clair, aby si všiml mého smokingu. „My bychom chtěli něco prvotřídního. Nic pro nás není dost dobrý. Chci dneska utrácet a laciný podniky pro nás nejsou.“

Chladně se na mě podíval. „Stejně vám doporučuju Joa,“ trval na svém. „Je to taky třída a užijete si tam, jen co je pravda. Jestli se vám u Joa nelíbí, tak si pro mě za mě jeďte třeba do háje. Co je mi po tom?“

Zřejmě jsme tedy museli jet k Joeovi. Poděkovali jsme mu a zeptali se na cestu. Vysvětlil nám ji a málem by nám nakreslil i plánek.

„Řekněte Joeovi, že jsem vás poslal já,“ zamrkal na nás. „Strážník O’Brien. Dostanete pak speciální servis.“

Když jsem dojel na konec bloku, řekl jsem: „A teď se zeptáme někoho jinýho. Tenhle platfusák je nejspíš placenej, nadháněč od Joa.“

Clair opáčila, že by ráda k Joeovi. „Když to nebude ono, vždycky se můžeme sebrat a najít si něco lepšího.“

Našli jsme Joa v postranní uličce. Nic luxusního na tom podniku nebylo: žádný portýr, který by vám pomohl z auta, nikdo, kdo by vám poradil, kde zaparkovat, žádná markýza a žádný koberec. Jenom dveře ve zdi a nad nimi neónový nápis U JOA.

„Tak jsme tady, zlatíčko,“ povídám. „Mám nechat auto tady, nebo si ho vezmeme s sebou?“

„Zaklepej na dveře a zeptej se,“ odtušila Clair. „Podle toho, jak se chováš, by jeden řekl, žes nikdy v žádným takovým podniku nebyl.“

„Byl, ale ne ve smokingu,“ namítl jsem a vystoupil z vozu. „Trochu se takhle stydím.“ Zaklepal jsem na dveře a čekal.

Otevřel je obtloustlý chlapík s umělým uchem a zlomeným nosem. Nacpaný byl do naškrobené košile, ve které se cítil stejně pohodlně jako v žíněném pytli.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem ho. „Přišli jsme se navečeřet. Tenhle podnik nám doporučil strážník O’Brien. Co vy na to?“

„Ten pitomec nás taky doporučí každýmu,“ zavrčel tlouštík a odplivl si kolem mě na chodník. „Jako bychom na to čekali. No, když už jste tady, tak pojďte dál.“

„Co mám udělat s autem?“ zeptal jsem se trochu vyjeveně.

Podíval se na buicka a pokrčil rameny. „Nevím,“ prohlásil. „Můžete ho třeba vyměnit za kožich, teda jestli nějakej potřebujete.“

Poplácal jsem ho po prsou. „Podívej, příteli,“ pravil jsem. „Už jsem potkal větší borce než ty a nadělal z nich rajskej protlak.“

Vypadal překvapeně. „Jaký například?“

Objevila se Clair. „Tak co?“ zeptala se mě.

„Pohoda,“ já na to. „Zrovna jsem chtěl tady toho maníka trochu načechrat. Má vychování řeznickýho psa.“

Tlouštík si prohlédl Clair vypoulenýma očima.

„Pustíte nás laskavě dál?“ usmála se na něj. „Hodně jsme o tomhle podniku slyšeli.“

„Ale ovšem.“ Ustoupil. „Račte dál.“ Zachytil můj pohled a dodal: „Auto si postavte níž do ulice. Tady by vám napařili pokutu.“

„Moment,“ řekl jsem Clair, odvezl buicka a vrátil se.

Společně jsme vyšli nahoru po schodech. Clair mi zašeptala, že se jí díval na kotníky, a jestli není prostě rozkošný. Odpověděl jsem, že kdyby snad chtěl vidět víc než kotníky, tak že mu dám pár do kušny a bude ještě rozkošnější.

Šatnářka v broskvově zbarveném pyžamu mi odebrala klobouk. Když se Clair nedívala, vrhla po mně slabý úsměv a já jí ho oplatil.

Sál vypadal jako scéna z operety. Samé tretky a cetky a dokonce i zrcadla na zdech ve vás vyvolávala dojem, že v nich vypadáte líp než ve skutečnosti.

Napravo byl vchod do jídelny; ve dveřích stál vrchní s jídelním lístkem v ruce a tvářil se důstojně jako vykrmený řecký bůh.

Na druhé straně sálu stál bar, krásný pult s nepřímým osvětlením, odkud se linula lahodná hudba ledových kostek v šejkru.

„No, to je vážně něco,“ poznamenal jsem koutkem úst. „Mám pocit, že nám z těch devíti stovek moc nezbyde, až odtud vypadneme.“

„Můžeš si přece objednat sklenici mlíka a tvrdit, že patříš k tajný náboženský sektě,“ zašeptala Clair a odplula na toaletu.

Postával jsem tu a snažil se vypadat, jako bych se v takovém podniku už narodil. Vůbec mi to nešlo.

Nějaké děvče, které jsem považoval za kabaretní tanečnici, se začalo potácet přes halu. Nebýt jakési struny kolem boků a dvou zlatých pokliček tam, kde jich bylo nejvíc třeba, byla nahá jako můj prst. Když jsem na ni vyvalil oči, pohrdavě si odfrkla.

Když kolem mě procházela, pošeptal jsem jí: „Nesedejte si na proutěný křeslo.“

Na chvíli znejistěla, ale nakonec šla dál. Pokoušel jsem se nedívat se na její nahá záda, jenže jsem to stejně nevydržel. Rozhodl jsem se, že se mi tady bude líbit.

Clair vyšla z toalety a její šaty vypadaly jako mořské vlny posypané zlatým prachem.

„Ahoj,“ řekla.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni. „Opustila mě manželka. Co kdybychom si spolu někam vyšli a pobavili se?“

„Nebude jí to vadit?“ zeptala se vážně.

„Bude šílet,“ opáčil jsem, „jenže já jsem se zbláznil do vašich šatů. Pojďme se trošku pomuchlat ke mně do auta.“

„To myslíte hned teď?“

„Proč ne?“

Vzala mě za paži. „Netvařme se, jako bychom nebyli manželé,“ navrhla.

„Já jsem ráda, že jsem tvoje žena.“

„A já jsem taky rád a jsem na to hrdý, paní Cainová,“ prohlásil jsem a šlo to od srdce. „Promluvíme si s tím důležitým pánem s jídelníčkem, co dobrého chce, abychom si dali k večeři?“

Přikývla. Zašli jsme k vrchnímu; uklonil se nejdříve Clair a potom mně.

„Jsme tady poprvé,“ vysvětloval jsem. „Chtěli bychom se pobavit. Můžeme to nechat na vás?“

„Samozřejmě, mesijé,“ odvětil suše. „Možná byste si napřed chtěli vybrat něco k jídlu a pak se stavit u našeho baru? Kabaret začíná v jedenáct. Zařídím pro vás stůl poblíž parketu.“

Nenamlouval jsem si, že se může přetrhnout kvůli mně. Bylo to kvůli Clair.

Po …