Všechno má svoji cenovku

Kapitola desátá

Dester byl sice alkoholik a u filmu už neznamenal nic, ale brzy jsem zjistil, že v očích policie je to stále ještě významná osobnost.

Když jsem službu konajícímu seržantovi sdělil, že Dester a jeho manželka jsou již několik hodin nezvěstní, čekal jsem, že mi slíbí, že prověří nemocnice a hlášení nehod a pak mi dá vědět, jestli něco zjistil. Ohromil mne ale tím, že prohlásil, že k nám okamžitě někoho pošle.

„Raději se oblečte,“ řekl jsem Marianě. „Budeme tu mít návštěvu. Nemají hlášenou žádnou nehodu. Nechápu, co se jim mohlo stát.“

Mariana odešla ze salónu. Vypadala ustaraně a trochu vylekaně. V telefonním seznamu jsem našel číslo Edwina Burnetta a zavolal mu domů. Trvalo dlouho, než jsem ho vyburcoval, a řekl jsem mu, co se stalo. Zdálo se, že ho to dost znepokojilo.

„Říkáte, že k vám jede policie?“

„Ano. Napadlo mi, že byste možná chtěl být přítomen.“

Vykroutil se z toho. Bylo krátce po třetí hodině a já jsem usoudil, že se mu v tu dobu prostě nechtělo někam jezdit.

„Vy to snad zvládnete sám, Nashi. Zavolejte mi v deset hodin do kanceláře a řeknete mi, co se dělo.“ Nadiktoval mi číslo. „Je možné, že měli jen poruchu. Kdyby k vám přišli novináři, neříkejte jim nic.“

„To se snadno řekne, pane Burnette,“ namítl jsem.

„Já vím, ale musíme být opatrní, abychom paní Desterovou ušetřili nepříjemností.“

Náhle jsem zaslechl zvuk přibližující se sirény. Po zádech mi přešel mráz.

„Myslím, že policie už přijíždí. Zavolám vám v deset,“ rozloučil jsem se a zavěsil.

Prošel jsem halou a otevřel vchodové dveře právě ve chvíli, kdy před domem zastavil policejní vůz.

Vystoupili dva muži, oba v civilu. Vyšli po schodech a já jsem ustoupil, abych je pustil dovnitř. Jeden z nich byl menší, tlustší, s nazrzlými vlasy, se spoustou pih a s temperamentním vzezřením. Vypadal tak na pětačtyřicet let. Měl bledě modré oči, které připomínaly hrudky zmrzlé vody. Ten druhý byl vyšší, mladší, tmavovlasý, měl ostře řezanou tvář a horlivý výraz v očích.

„Poručík Bromwich,“ řekl tlustý detektiv a píchl se palcem do prsou. „Seržant Lewis.“ Mávl palcem směrem k tomu mladšímu. „Kdo jste vy?“

„Jmenuji se Glyn Nash.“ Zjistil jsem, že mluvím trochu chraptivě. „Jsem majordomus pana Destera.“

Bromwich zakoulel očima. „Major – co?“

„Starám se o záležitosti pana Destera, řídím jeho vůz, pomáhám mu při oblékání a takové věci.“

Bromwich se na mne podíval podezíravě, pak prošel kolem mne do salónu. Lewis zůstal v hale.

Následoval jsem Bromwiche, který se posadil na pohovku, posunul si svou buřinku do týla, rozhlížel se po místnosti a narudlá tvář se mu trochu zkřivila do grimasy.

„Tak takhle si žijou boháči,“ prohodil jakoby jen pro sebe. Vytáhl poznámkový blok, nalistoval k nejbližší prázdné stránce, vylovil špačka tužky a pak se podíval na mne. „Tak jak to bylo? V kolik hodin odjeli?“

Odpověděl jsem mu; pak jsem mu vyložil, kam jeli, proč jsem přišel až po jejich odjezdu, jak jsem se musel vrátit k tomu buicku, abych ho opravil, jak jsem se vrátil…