Všechno má svoji cenovku

James Hadley Chase

99 

Elektronická kniha: James Hadley Chase – Všechno má svoji cenovku (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: chase49 Kategorie:

Popis

E-kniha James Hadley Chase: Všechno má svoji cenovku

Anotace

Děj knihy volně souvisí s romány Dvojí záměna a Dobře pojištěná vražda. Když Glyn Nash zachránil život opilému hollywoodskému producentovi Desterovi, usoudil, že se na něj konečně usmálo štěstí. Vděčný Dester mu nabídl místo svého osobního řidiče a Glyn jej přijal. Tak se ocitl v blízkosti Desterovy atraktivní manželky Heleny, krásné rusovlásky se zelenýma očima. Glyn však brzy zjistí, že s Desterem není něco v pořádku. Proč se z něho stal alkoholik? Jaké tajemství je skryto v Helenině minulosti? Glyn využil situace a vymyslel rafinovaný plán na získání velké části peněz, ale jeho život se tím proměnil ve špatný sen. Jakou cenu bude muset nakonec zaplatit…?

O autorovi

James Hadley Chase

[24.12.1906-6.2.1985] Anglický spisovatel James Hadley Chase (vlastním jménem René Brabazon Raymond), se skrývá i pod dalšími jmény: James L. Dochery, Ambrose Grant, Raymond Marshall, René Raymond.Narodil se roku 1906 v Londýně a původním povoláním byl velkoobchodník s knihami. V průběhu druhé světové války sloužil jako velitel letky Královského letectva a pracoval jako šéfredakor časopisu Royal Air Force Journal. Zajímal se o...

James Hadley Chase: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

There's Always a Price Tag

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Všechno má svoji cenovku“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola desátá

Dester byl sice alkoholik a u filmu už neznamenal nic, ale brzy jsem zjistil, že v očích policie je to stále ještě významná osobnost.

Když jsem službu konajícímu seržantovi sdělil, že Dester a jeho manželka jsou již několik hodin nezvěstní, čekal jsem, že mi slíbí, že prověří nemocnice a hlášení nehod a pak mi dá vědět, jestli něco zjistil. Ohromil mne ale tím, že prohlásil, že k nám okamžitě někoho pošle.

„Raději se oblečte,“ řekl jsem Marianě. „Budeme tu mít návštěvu. Nemají hlášenou žádnou nehodu. Nechápu, co se jim mohlo stát.“

Mariana odešla ze salónu. Vypadala ustaraně a trochu vylekaně. V telefonním seznamu jsem našel číslo Edwina Burnetta a zavolal mu domů. Trvalo dlouho, než jsem ho vyburcoval, a řekl jsem mu, co se stalo. Zdálo se, že ho to dost znepokojilo.

„Říkáte, že k vám jede policie?“

„Ano. Napadlo mi, že byste možná chtěl být přítomen.“

Vykroutil se z toho. Bylo krátce po třetí hodině a já jsem usoudil, že se mu v tu dobu prostě nechtělo někam jezdit.

„Vy to snad zvládnete sám, Nashi. Zavolejte mi v deset hodin do kanceláře a řeknete mi, co se dělo.“ Nadiktoval mi číslo. „Je možné, že měli jen poruchu. Kdyby k vám přišli novináři, neříkejte jim nic.“

„To se snadno řekne, pane Burnette,“ namítl jsem.

„Já vím, ale musíme být opatrní, abychom paní Desterovou ušetřili nepříjemností.“

Náhle jsem zaslechl zvuk přibližující se sirény. Po zádech mi přešel mráz.

„Myslím, že policie už přijíždí. Zavolám vám v deset,“ rozloučil jsem se a zavěsil.

Prošel jsem halou a otevřel vchodové dveře právě ve chvíli, kdy před domem zastavil policejní vůz.

Vystoupili dva muži, oba v civilu. Vyšli po schodech a já jsem ustoupil, abych je pustil dovnitř. Jeden z nich byl menší, tlustší, s nazrzlými vlasy, se spoustou pih a s temperamentním vzezřením. Vypadal tak na pětačtyřicet let. Měl bledě modré oči, které připomínaly hrudky zmrzlé vody. Ten druhý byl vyšší, mladší, tmavovlasý, měl ostře řezanou tvář a horlivý výraz v očích.

„Poručík Bromwich,“ řekl tlustý detektiv a píchl se palcem do prsou. „Seržant Lewis.“ Mávl palcem směrem k tomu mladšímu. „Kdo jste vy?“

„Jmenuji se Glyn Nash.“ Zjistil jsem, že mluvím trochu chraptivě. „Jsem majordomus pana Destera.“

Bromwich zakoulel očima. „Major – co?“

„Starám se o záležitosti pana Destera, řídím jeho vůz, pomáhám mu při oblékání a takové věci.“

Bromwich se na mne podíval podezíravě, pak prošel kolem mne do salónu. Lewis zůstal v hale.

Následoval jsem Bromwiche, který se posadil na pohovku, posunul si svou buřinku do týla, rozhlížel se po místnosti a narudlá tvář se mu trochu zkřivila do grimasy.

„Tak takhle si žijou boháči,“ prohodil jakoby jen pro sebe. Vytáhl poznámkový blok, nalistoval k nejbližší prázdné stránce, vylovil špačka tužky a pak se podíval na mne. „Tak jak to bylo? V kolik hodin odjeli?“

Odpověděl jsem mu; pak jsem mu vyložil, kam jeli, proč jsem přišel až po jejich odjezdu, jak jsem se musel vrátit k tomu buicku, abych ho opravil, jak jsem se vrátil…