Volný a nebezpečný

2

Ve festivalové nabídce onoho odpoledne byl dokument o Indii. Sofii Delaneyové připadal nesnesitelný.

Z hudby, která tvořila kulisu, jí trnuly zuby, na scéně se míhaly obrazy bídy a špíny a nebralo to konce. Toužebně pomyslela na pláž, moře a sluneční jas. Nakonec, když se kamera dostala do indické nemocnice, aby ukázala muže a ženy trpící tropickými chorobami s příšernými otevřenými boláky a gigantickými končetinami nateklými tak, že nebyly k poznání, něco se v ní vzepřelo.

Pohlédla na manžela, který se krčil na svém sedadle a vpíjel se očima do francouzských titulků v úporné snaze sledovat děj filmu. Uvědomila si, že naprosto nemá šanci přimět ho k odchodu. Nikdy by neposloužil jako špatný příklad a neodešel z filmu, který vyrobil někdo jiný. Bylo jí jasné, že mu někde hluboko v mysli vězí představa, jak jednoho dne někdo tak významný jako on bude mít nutkání odejít z některého jeho filmu, a věděla, že je pověrčivý a nikdy nepokouší prozřetelnost.

Na plátně se objevil muž s hlubokým vředem na hrudníku a ten záběr ji znechutil. Dotkla se Floydovy paže.

„Miláčku, nebude ti vadit, když odejdu? Myslím, že už toho na mě bylo tak akorát dost,“ řekla jemně.

V tom pološeru uviděla jeho překvapený pohled. Ale protože ji miloval a jednal s ní jako s dítětem, přikývl a pohladil jí ruku.

„Jistě. Utíkej, panenko moje. Já tady musím zůstat, ale ty běž. Jdi si třeba zaplavat.“

Očima se zase vpil do plátna přesně ve chvíli, kdy se kamera pohnula a záběr na vřed skončil.

Dotkla se jeho tváře.

„Díky, miláčku,“ zašeptala a proklouzla kolem něj do uličky.

Devět set ostatních lidí v kině pozorovalo ten polibek a závistivě sledovalo její odchod.

Sophia si úlevou oddechla, když opustila ztemnělé hlediště. Pohlédla na hodinky. Bylo za deset minut čtyři.

Vrátí se do hotelu, vezme si plavky a pak si zajde dolů k bazénu u kasina, kde není takový zmatek jako u hotelu Plaza a kde se vykoupe v klidu.

Floyd se zdrží u toho příšerného filmu a u diskusí o něm, které budou nevyhnutelně následovat, tak do šesti hodin, takže má spoustu času.

Přešla z kina do hotelu po zalidněném chodníku, usmívala se na známé a jednou se dokonce zastavila na pár slov s věhlasným italským hercem, kterému by Floyd velmi rád učinil nabídku, ale který se bohužel příliš často nechal unést svým temperamentem a za svůj nepochybný talent navíc požadoval nesmírnou sumu.

Italský herec ji přímo laskal očima a přímým, drzým pohledem naznačoval, že by považoval za skvělou zábavu dostat ji do postele.

Sophia, která již byla na takový přístup dávno zvyklá, řekla tu správnou větu, usmála se tím správným úsměvem a držela se mimo dosah hercových všetečných rukou. Posléze se odporoučela s nadějí, že ten odporný slizoun bude trochu přívětivější, až mu příště zavolá Floydův produkční.

V hale hotelu Plaza se jako obvykle vlnil dav významných osobností i ve chvíli, kdy vstoupila Sophia.

Támhle v koutě byl Georges Simenon, který naslouchal proslovu Curta Jurgense ke svému poslednímu filmu a pevně svíral v zubech dýmku.

Eddie Constantine s kšiltovkou posazenou odvážně na stranu na Sophii zamával a naznačil, že by se k ní s radostí připojil. Jenže ho zdržoval nějaký producent, který vypadal pevně odhodlán ho k čemusi přimět.

Michele Morgan se přátelsky přel s Henri Vidalem, zatímco se kolem nich rojili fotografové se svými aparáty.

Jean Cocteau ve svém krátkém tmavém pláštíku proplul halou do slunečního jasu, aniž komukoli věnoval pozornost.

Henri Verneuil, známý francouzský režisér, naslouchal se širokým úsměvem něžnému lichocení Marese Guibertové, která se ho pokoušela přinutit, aby se objevil na obrazovce televize Monte Carlo.

Sophia prošla davem k recepci. Když požádala o klíč k apartmá číslo 27, ručičky nástěnných hodin se zastavily přesně na čtvrté.

„Má ho pan Delaney mladší,“ řekl recepční. „Šel nahoru jen před pár minutami.“

To Sophii překvapilo, ale poděkovala a vydala se přes přeplněnou halu. Hýřila úsměvy, kynula na všechny strany a levou rukou se některých lidí dotýkala tak, jako to dělají Italové, když chtějí vyjádřit obzvláštní důvěrnost, ale nezastavovala se.

Výtah ji bleskově vynesl do druhého poschodí a když vystoupila z kabiny, všimla si, že ručičky hodin nyní ukazují sedm minut po čtvrté.

Přešla po chodbě, vzala za kliku dveří apartmá číslo 27 a zamračila se, když zjistila, že je zamčeno.

Prudce zaklepala.

„Jayi! Tady je Sophia,“ řekla a čekala.

Nastalo dlouhé ticho. Trochu podrážděně zabušila znovu. Byla Floydovou manželkou už dost dlouho na to, aby si osvojila manýry ženy milionáře, a čekání na hotelové chodbě pro ni bylo cosi neslýchaného.

„Jayi – panebože dělej!“

Opět se rozhostilo ticho. Tentokrát již vztekle zalomcovala klikou pokoje a znovu zabušila.

„Promiňte, madame.

Z jednoho pokoje se vynořil číšník, který obsluhoval na patře.

„Máte klíče?“ zeptala se s úsměvem a ovládla svou podrážděnost. „Mám dojem, že můj nevlastní syn asi usnul.“

„Ano, madame.“ Ustoupila stranou, číšník jí odemkl dveře svým univerzálním klíčem a otevřel je dokořán.

Sophia mu poděkovala, vešla do ohromného salónu a rázně za sebou zavřela.

První věcí, které si povšimla, byla vůně nějakého cizího parfému.

Zastavila se, nasávala ten jemný, téměř nepostřehnutelný parfém a přimhouřila své krásné modré oči.

Jejich apartmá bylo přísně soukromé. Floyd si dával záležet na tom, aby nikdy nikoho nebral nahoru, takže neznámá vůně znamenala, že v pokoji byl nějaký vetřelec.

Je možné, že by si sem Jay přivedl nějakou dívku? Sophia poch…