Ve smrti je každý sám

Kapitola šestá

I.

Po stranách závěsu prosvítalo slunce a malovalo na zem dvě dlouhé světlé stuhy. V místnosti bylo vedro k zadušení a stál tu pach whisky, o jaký by se člověk mohl opřít, a jak se zdálo, táhla ze mne - smrděl jsem, jako kdybych spadl do sudu s pálenkou a plaval v něm. Puch se mi nelíbil. Já sobě jsem se také nelíbil. Hlava mi pekelně třeštila. Postel, kde jsem ležel, byla příliš měkká a bylo mi v ní horko. Pořád jsem před sebou viděl tvář ženy zalitou krví, v čele s dírou, kam by se vešel prst, a ani tento obraz se mi nelíbil.

Zahleděl jsem se na dvě jasné stuhy slunečního světla na podlaze. Nedokázal jsem dost dobře zaostřit pohled, avšak koberec mi připadal známý. Byly v něm díry propálené od cigaret, které jsem tu a tam upustil. Hned u okna, kde mi koberec okousal Bennyho malý kokr, byly roztřepené francle. Nedalo se zrovna mluvit o koberci, avšak když jsem ten hadr uviděl, spadl mi kámen ze srdce, protože to znamenalo, že jsem doma a na své posteli a ta tvář ženy zalitá krví byla snad jenom těžký sen. Možná …

Pronikl ke mně mužský hlas: “Smrdí jako palírna a je nachlasta-ný jako makrela.” Hlas, z něhož mi naskočila husí kůže.

Brandonův hlas. “Co ta ženská vedle?” pokračoval. “Viděl jste ji někdy?”

Mifflin odpověděl: “Vidím ji prvně v životě.”

Přivřenýma očima jsem tam pohlédl. Jasně že tam byli. Brandon seděl na židli a Mifflin postával u paty postele.

Ani jsem se nehnul a jen jsem se potil. V týle jsem měl pocit, jako kdyby mi vyndali lebeční kost. Jenom kaše a pod ní díra - díra, kterou někdo narýsoval kružidlem a obtiskl na polštář.

Mifflin mi u postele otevřel okno. Odstrčil závěs, aby se k oknu dostal, tvář mi zalil proud jasného, pichlavého slunečního svitu a v lebce mi opět vystřelila bolest.

Vrátil se mi obraz Anity Cerfové na otomanu, zakrváceného žlutého polštáře a automatického koltu. Pro Brandona dokonale uspořádané jeviště. Chycen při činu, nemám alibi, pro líného poldu okolnosti jako dárek seslaný z nebes.

Však také Brandon nebude vraha hledat daleko. Připomněl jsem si, jak se na mne díval, když mne vyslýchal v souvislosti se smrtí Dany.

Musela však minout váš dům, když, se chtěla dostat tam, co ji zabili, ne? Je divné, že nezaskočila.

Jestliže mu připadala podivná taková prkotina, jak musel jásat, když mu teď všechno spadlo do klína.

Stejná zbraň. Dana, Leadbetter a teď Anita. Všichni střeleni do hlavy. Jedna metoda, jeden vrah. Motiv? Nenalhával jsem si, že maličkost jako motiv by mohla Brandona zastavit. Od chvíle, kdy nastoupil do úřadu, skřípělo vykonávání spravedlnosti jako postel s rozvrzanými péry. Když bude chtít učinit přítrž nevybíravým otázkám, zbavit se tisku, uchlácholit muže, kteří ho posadili do úřadu, musí vraždu spláchnout rychle. Nějaký motiv si uplichtí. Takovou příležitost nepustí.

“Hej! Malloyi! Vzbuď se!” hulákal Mifflin. Popadl mne těžkou rukou za rameno a zatřásl mnou. Před očima mi zajiskřily hvězdičky a bolest mi projela od hlavy až k palcům u nohou a zpátky do hlavy jako bumerang.

Odstrčil jsem mu ruku a posadil se, jen abych si sevřel hlavu do dlaní a se sténáním se předklonil.

“Prober se!” naléhal Mifflin. “Chceme si s tebou promluvit. Hej! Malloyi! Vzpamatuj se!”

“Co myslíte, že tu předvádím - snad břišní tanec?” zavrčel jsem a spustil nohy na podlahu.

“Proč jste se tak zřídil?” chtěl vědět Brandon a naklonil se, aby na mne lépe viděl. “Co znamená tahle opice?”

Stiskl jsem si bolavou hlavu konečky prstů a hodil po něm pohledem. Tlustý, vypasený, dokonale oholený chlap.

Košili jako z cukru, boty se mu na slunci jen blyštěly, každým coulem úplatný policajt. Já musel vedle něho vypadat jako poslední šupák. Prsty jsem si přejel po neoholené bradě, z příšerného smradu alkoholických výparů se mi zvedal žaludek a upocenou sváteční košili jsem měl přilepenou na hrudi.

“Co chcete?” zeptal jsem se, jako bych to nevěděl. “Kdo…