Tvrdá lekce

Kapitola 7.

I

Ve dvanáct třicet jsem vyšel z chatičky a jel na konečnou autobusu k aerolinkám. Zaparkoval jsem vůz a zašel k informacím. Zeptal jsem se dívky u pultu, jestli je hlášen pravidelný přílet letadla 23.00 z Los Angeles. Odpověděla, že ano a že autobus z letiště tu bude v jednu pět.

Pak jsem se zavřel do telefonní budky a zavolal na ústředí.

Seržant Hammond mi sdělil, že Renick právě odejel domů. V případě Malroux prý není nic nového.

Také byl již čas, abych Malrouxovi zavolal.

V dopise, který jsem koncipoval Odettě pro otce, se mu oznamovalo, aby čekal po půlnoci u telefonu a že dostane poslední instrukce ohledně doručení výkupného.

Opravdu čekal. Bral telefon sám:

„Víte jistě, kdo volá,“ řekl jsem tvrdým, nesmlouvavým hlasem. „Máte peníze?“

„Ano.“

„Fajn, tak poslouchejte, co uděláte,“ řekl jsem. „Z domu vyjedete ve dvě hodiny. Budem vás sledovat. Vezměte si rolls. Jeďte po East Beach Road. Někde cestou uvidíte blikat světlo. Nezastavujte. Až budete projíždět kolem světla, vyhoďte z okénka aktovku a jeďte pořád dál. Dojedete na parkoviště v Lone Bay. Tam najdete auto své dcery. Když budou peníze v pořádku a vy se nepokusíte o žádnou boudu, vaše dcera tam přijde. Bude jí to trvat tak hodinu, než se k vám dostane. Čekejte ji kolem třetí. Když se ve tři neobjeví, jeďte domů a najdete ji tam. Rozuměl jste všemu?“

„Rozuměl.“

„Takže to je všecko. Žádné triky. Pojedete sám. Od chvíle, co vyjedete z domova, budete pod dozorem. S holkou si dělat starosti nemusíte. Je v pořádku, ale kdybyste na nás chtěl ušít nějakou boudu, dopadlo by to jinak.“

„Rozumím.“

Musel jsem mu to říct takhle drsně. Z jeho hlasu jsem usoudil, že jím to nijak neotřáslo a že je velmi, velmi klidný.

Zavěsil jsem, vyšel z aerolinek, zamířil k vozu, nasedl a zapálil si cigaretu.

O sobě jsem rozhodně nemohl říct, že mnou nic neotřáslo a že jsem velmi, velmi klidný. Nebýt pomyšlení na ty dvě pásky v bance, jež by mi musily poskytnout ochranu při soudním stíhání v případě, že by se něco zvrtlo, byl bych už dávno šel od celé záležitosti pryč. Vzhledem k těm páskům, jež by mě ochránily, a díky pomyšlení, že zítra budu mít padesát tisíc dolarů, se mi podařilo sebrat nervy a pokusit se záležitost dovést do konce.

Neustále jsem se ujišťoval, že nic nemůže kiksnout. Až dosud Rhea odhadovala reakce svého manžela docela správně. Zdálo se mi – a tím jsem si zřejmě sám pokoušel dodávat útěchy – že Malroux po Odettině návratu policii rozhodně nezavolá.

Samozřejmě že policie bude Odettu vyslýchat; pokud jde o rozbitý blatník, ale před tím jsem ji už varoval. Když za ní bude stát člověk Malrouxova vlivu, nedovolí si policie být příliš zvědavá a rozhodně si s ní nebudou moci dělat jen tak, co by chtěli.

Podíval jsem se naproti na stanici autobusu. Čekalo tu jen pár lidí. Kromě mého auta stálo na parkovišti asi pět dalších vozů.

Nikdo si mě nevšímal. Byl jsem jen nějaký chlap, co přišel někomu naproti k autobusu.

Několik minut po jedné jsem na silnici zahlédl světla autokaru.

S kolébáním se konečně zastavil přímo před budovou aerolinek.

Uvnitř bylo něco málo přes dvacet cestujících. Naklonil jsem se a napjatě jsem předním sklem sledoval, až zahlédnu Odettu.

Za okamžik jsem ji spatřil. Měla na očích černé brýle, na hlavě rezatou paruku a oblečena byla do laciných modrobílých šatů.

Když vystoupila z autobusu, úzkostlivě se rozhlížela kolem. Zřejmě byla hodně nervózní.

Vystoupil jsem z vozu a šel k ní.

Kolem byl chumel lidí: někteří čekali na taxíka, někteří se vítali s přáteli.

Odetta uviděla, že k ní přicházím, a vykročila mi naproti. Setkali jsme se u autokaru.

„Takže ahoj,“ pozdravil jsem ji. „Vůz…“

Na rameno mi dopadla těžká ruka: ruka, která mohla patřit snad jen policajtovi. Na chvíli jsem dokonale strnul. Pak jsem se otočil a srdce mi přitom jasně vynechávalo.

Stál za mnou ramenatý osmahlý muž, asi padesátník, a šklebil se na mě v širokém úsměvu.

„Harry! Prosím tě, kde se tady bereš? Tak jak se máš na svobodě; ty kriminálníku?“

Ihned jsem ho poznal! Byl to Tim Cowley, reportér od Pacific Heraldu: prvotřídní žurnalista, který Palm City navštěvoval pravidelně a s kterým jsem vždycky při jeho návštěvách pracoval a hrával golf.

Když jsem ho tu tak neočekávaně spatřil, zmocnila se mě taková panika, že jsem ze sebe nebyl s to vypravit jediné slovo.

Popadl jsem ho za ruku a potřásl mu jí a plácal ho do ramene, zatímco jsem se zoufale snažil ovládnout.

Odetta zůstala stát vedle nás. Měl jsem sto chutí na ni zaječet, ať kouká zmizet.

„No ne… Time!“

Nějak jsem přece jenom ovládl hlas.

„Zrovna jsem přiletěl na peruti větrové. Jak se máš, hochu?“

„Prima. To je fajn, že tě zase vidím,“

Jeho bystré a věčně zvídavé oči se přesunuly na Odettu, „A hele… přece si nechceš takovouhle krásu schovávat jenom pro sebe. Představ mě, ty balíku!“

„To je Anna Harcourtová,“ řekl jsem. „Anno, to je Tim Cowley: dělá do novin a je to pan Někdo.“

Viděl jsem, že Odetta si taky začala uvědomovat nebezpečí. Ale bylo už pozdě. Couvla, podívala se na mě, potom na Cowleyho a zřejmě chtěla vyrazit na útěk. Natáhl jsem se po ní a chytil ji za zápěstí. – „Anna je Ninina přítelkyně,“ vysvětloval jsem Cowleymu. „Projíždí Los Angeles a zůstane přes noc u nás.“ Zaryl jsem se jí do zápěstí prsty. „A co tady děláš ty, Time?“

Očima stále upřenýma na Odettu mi odpověděl: „Obvyklá otravná dřina! Máš tady vůz, Harry? Mohl bys mě vyhodit na Plaze?“

„Promiň, smůla… ale jedu na druhou stranu. Čeká na nás Nina.“ Podíval jsem se na Odettu. „Auto mám zaparkované naproti. Prosím tě, počkej na mě, ano!“ Strčil jsem do ní a poslal ji pryč přes cestu na parkoviště.

Viděl jsem, jak se za ní Cowley dívá, s jedním obočím povytaženým.

„Holka je šíleně plachá,“ řekl jsem, „když vidí chlapa, je z ní v tu ránu rampouch.“

„To je fakt. Vypadala k smrti vylekaná. Co ji trápí?“

„Dohromady nic, jenom si nějak příliš uvědomuje sex. S Ninou si rozumějí báječně, ale já se z ní můžu pomátnout.“

Přesně to jsem měl zřejmě říct, protože Cawley se…