Spěte sladce

Čtvrtá kapitola

Maria Warrentonová dostala chuť se předvádět. K Wilurově překvapení mu navrhla, aby povečeřeli v restauraci Empress, která byla otevřena pouze pro hotelové hosty.

“Ale tam bude plno starých lidí,” zaprotestoval Wilbur, který zápolil s vázankou. “Nelíbilo by se ti něco veselejšího, kde bychom si mohli zatancovat?”

“Najíme se tam,” pronesla Maria pevně. “Chci těm tupým starým bábám ukázat, že mám mnohem krásnější šperky než ony.”

“Jak chceš,” rezignoval Wilbur. “Vyndám ti diamanty.”

Zamířil k tajnému sejfu, který nainstaloval Dulac, otevřel ho a vyndal skříňku, potaženou červenou kůží. Odnesl ji na toaletní stolek a konečně si upravil vázanku. Oblékl si bílý smoking, posadil se a sledoval Mariu, která se zdobila šperky, dárkem od jejího otce. V duchu si přiznal, že je to velmi krásná žena, diamanty na její tmavé kůži doslova zářily.

Když Maggie přivezla Bradeyho do restaurace Empress, způsobili oba menší senzaci. Staří lidé už seděli u svých stolů.

Číšníci pobíhali kolem s táci aperitivů. Malý, obtloustlý šéf restaurace obcházel stůl od stolu, usmíval se a navrhoval, které delikatesy stojí za ochutnání. Jakmile se objevila Maggie, tlačící kolečkové křeslo, luskl prsty a předal jídelní lístek svému asistentovi. S úsměvem přistoupil k nesourodé dvojici.

“Pane Vance,” zahlaholil. “Je mi potěšením. Váš stůl je támhle v rohu, jak jste si přál.” Znovu luskl prsty a přivolal číšníka. “Prosím, madam, dovolíte nám…”

“Děkuji, ale zvládnu to,” přerušila ho Maggie. “Jenom mi ukažte cestu.”

Sledována všemi číšníky, odvezla Bradeyho k vzdálenému stolu, stojícím o samotě.

Restaurací se rozběhl tlumenný šepot: “Kdo je to?” “Hezká ošetřovatelka.” “Museli právě přijet.”

Když se Maggie s Bradeyem konečně usadili, podal jim ředitel jídelní lístky.

“Jestli mohu poradit…” začal.

“Jděte pryč!” zavrčel Bradey stařeckým hlasem. “Já vím, co mám rád. Nejsem žádný idiot!”

Šéfův úsměv lehce povadl, ale Maggie mu dala znamení, které naznačilo, že její pacient je složitý člověk. Tlouštík se uklonil a odešel.

“Lu, miláčku, nemůžeš se k tomu dobrému muži chovat hrubě,” zašeptala Maggie.

“Ztiš se, zlato!” napomenul ji Bradey. “Jsem v roli.” Pak začal zkoumat menu. Ceny jídel ho očividně vyděsily. “To je vyděračství!” zamumlal. “Loupež za denního světla!” Začal pátrat po levnějších jídlech. Konečně se rozhodl pro mořský jazyk LÍmpératrice, který stál pětatřicet dolarů. “Dáme si jazyk,” sdělil Maggie, která se rozplývala nad jídly pro labužníky.

Maggie poklesla čelist.

“Nejím ryby, miláčku. Zbožňuji kuře Maryland.”

“Koukni na ty ceny!”

“Povídal jsi, že vyděláme milión,” ohradila se Maggie. “Umřu hlady!”

“Jestli nebudeme mít štěstí, zaplatím tvoje jídlo z vlastní kapsy. Dáme si ten jazyk.”

“Nebudeme mít štěstí?” Maggie se okamžitě zatvářila vyděšeně. “Říkal jsi…”

“Ticho!” vyštěkl Bradey. “Chovej se jako ošetřovatelka! Mluv, až ti řeknu.”

Maggie si povzdychla a začala natírat máslem kousek chleba.

Bradey stroze odmítl návrh vrchního, ab…