Pracka v láhvi

KAPITOLA 4

ČÁST PRVNÍ

Howard Wesley stál před velkým cihlovým krbem ve své pracovně. Naproti němu seděla ve velkém křesle zmatená a rozčilená Julie.

Stále se ještě nevzpamatovala ze šoku, který prožila; když zjistila, že Wesley vidí, šla za ním do pracovny. Neuměla si vymyslet záminku, která by přijatelně vysvětlila, proč se schovávala.

Ačkoliv vypadal navenek docela normálně, byl podivně bledý; několik minut spolu nepromluvili ani slovo.

„Nesmíte si myslet, že se na vás zlobím,“ spustil náhle Wesley. „Nemáte se čeho bát.“

Vzhlédla. Jeho neodolatelné tmavé oči se mu leskly, jako by se do nich soustřeďovala celá bytost.

„Záleží mi velice na tom, abyste nikomu neprozradila, že vidím,“ pokračoval klidně. „Prozatím to nemusí nikdo vědět: ani paní Wesleyová. Nemohu vám nic vysvětlovat, ale prosím vás, slibte mi, že to neřeknete. Mohu se na vás spolehnout?“

Překvapilo ji, že se jí nezeptal, proč se skrývala za záclonami, a zároveň cítila, že se jí vrací sebedůvěra; Wesley ji vlastně žádá, aby nevyzradila jeho tajemství.

„Ano,“ slibovala, „nikomu nic neřeknu.“

„Podívejte se na mne, Julie,“ pokračoval a usmál se, když se střetl s jejíma očima. „Slíbíte mi to, že?

„Na tom záleží úspěch či ztroskotání mé práce. Víc vám nemohu říci. Je to velmi důležité.“

„Když je to tak důležité, mohla bych toho nějakým způsobem využít,“ myslela si.

„Snad proto se mě ani neptal, co jsem dělala za záclonou.“

„Ano, slibuju.“

Ale co pro ni znamená slib? Uvidí, co se stane, a podle toho se zařídí.

„Děkuji.“ Dal si ruce do kapes. „A teď si promluvme o vás. Něco vás trápí, viďte?“

Dívala se stranou a neodpovídala.

„Podívejte se, Julie. Bude nejlíp, když budete ke mně upřímná. Vím o vás víc, než si myslíte. Vás sem poslali s určitým záměrem, že?“

Cítila, jak měni v obličeji barvu. Jak to ví? Kolik toho ví?

„S určitým záměrem?“ opakovala bezbarvě. „Co tím myslíte?“

„Tady, přečtěte si to. Přišlo to včera.“ Vyňal z náprsní tašky list dopisního papíru a podal jí ho.

Civěla na písmo a obešla ji zima. Hewart! Hewart píše Wesleymu. Dopis byl krátky a vyhnal jí krev z tváře.

Vážený pane, varuji vás. Harry Gleb krade kožešiny. Julie Hollandová a Gleb jsou přátelé. Jestli si nedáte pozor, přijdete o kožešiny.

Přítel.

To zvíře ji slíbilo, že se ji pomsti. Asi ji sledoval.

„Je pravda, že s tím Glebem jdete po kožešinách?“ zeptal se Wesley klidně.

Chvíli váhala a pak se rozhodla, že mu poví pravdu. Chtěl po ni, aby nevyzradila jeho tajemství.

Není tedy pravděpodobné, že by jí něco udělal. Po tom, jak s ni zacházel ten sprosťák Theo, ji ani nenapadlo, aby se trápila výčitkami svědomí, že bandu prozradí. Jenom tak se může dostat z jejich moci.

„Přinutili mě k tomu,“ vybuchla, vytáhla kapesník a předstírala pláč. „Nevíte, co jsou zač. Vyhrožovali mi vitriolem. Bili mě. Nechtěla jsem to dělat.“

Wesley se posadil.

„Nerozčilujte se. Začněme od začátku. Kdo psal ten dopis?“

„Sam Hewart. Já – já jsem pro ně pracovala,“ štkala Julie a stále skrývala obličej do kapesníku.

„Má kavárnu v Hammersmithu. Věděla jsem, že se v jeho kavárně scházejí darebáci, ale myslela jsem si, že se mi podaří udržet si je od těla. Potřebovala jsem tak nutně peníze. Nikdy jsem si nic neužila. Nevíte, jaké to je, když je člověk chudý. Po celý život jsem se musela obcházet bez věcí, které jsem potřebovala.“

Po delší přestávce řekl Wesley: „Takhle nesmíte pokračovat. Jestli vám mohu pomoci, pomohu vám, ale napřed musím znát všechny podrobnosti. S tím Glebem jste se seznámila v kavárně?“

„Ano,“ přisvědčila Julie a vyklopila mu celý špinavý příběh: jak se s ni Harry miloval, jak ji slíbil, že si ji vezme, jak ji opatřil místo služky u Blanche a jak Theo přišel za ní do bytu. Nic Wesleymu nezatajila.

„Vím, že jsem sem neměla chodit,“ uzavřela svoje vyprávění a utírala si oči.

Stále však byla odvrácená, takže Wesley nemohl vidět, že pláč jenom předstírá.

„Ale přísahám vám, nevěděla jsem, co vlastně chtějí udělat, dokud jsem neviděla sejf. Když jsem chtěla z toho couvnout, ten hrozny Theo přišel a uhodil mě.

Hrozil mi vitriolem. Postrašil mne…“

Wesley ji poslouchal a nepřerušoval ji. Když skončila, zapálil si cigaretu.

„Nemáte důvod k obavám,“ uklidňoval ji a usmál se. „My už najdeme východisko.

Podívejte se, je už dost pozdě, nevím, jak vy, ale já mám hlad. Zařídila byste laskavě, aby poslali z restaurace nahoru večeři pro dva? Já se zatím podívám, co by se dalo udělat. Potřebuji chvíli na rozmyšlenou. Vy zatím běžte obstarat večeři. Při jídle si o tom pohovoříme.“ Vstal a šel ke skříni s koktejly. „A napijete se. Není třeba se rmoutit. Jsem velice rád, že jste mi pověděla celý příběh. Neřekl bych, že je to vaše vina.“ Mísil dva nápoje a pokračoval: „To byl s vámi Gleb, když jsme se poprvé uviděli?“

Julie se začervenala.

„Mně – mně ani nenapadlo, že nás vidíte. Teď se stydím, že jsem se tak oblékla.“

Zasmál se.

„Vypadala jste velmi hezky, Julíe.“ Podal ji nápoj.

„Musíte se zase jednou obléci do pěkných šatů, ale tentokrát jenom kvůli mne.“

Překvapeně na něho zírala. Nečekala to od něho.

„Byl to Gleb?“

„Ano.“

„Dobrá, teď už utíkejte. Vezměte si s sebou pití. Chci si to rozmyslet. Prosím vás, ať to s tou večeří netrvá dlouho.“

Julie zatelefonovala dolů do restaurace pro dvě večeře. V hlavě měla chaos.

Využila času; než se objevily podnosy, a odběhla do svého pokoje; uvázala si tam světle červený šál a červený pás, aby tak vyvážila černou barvu šatů. Podívala se na sebe do zrcadla a spatřila mladý, hezký obličej; docela se jí líbil. Pokud budu hezky vypadat, myslela si, potud mám naději.

V kuchyni dopila koktejl, který ji uvedl do přijemné nálady.

Všechno jde dobře. Líp, než si myslela. Viděl ji v celé kráse, když měla na sobě Blanchiny šaty, a zapamatoval si, jak tehdy vypadala.

„Musíte se zase obléci do hezkých šatů, ale tentokrát jenom kvůli mně,“ řekl ji.

„Má o mne zájem,“ pomyslela si. „Když si dám pozor a budu mu nahrávat, dostanu od něho, co budu chtít. A když on bude chtít, může pro mne udělat všech…