Položte ji mezi liliemi

II.

Ve dveřích stál Uzenáč a šklebil se na nás. Tupá hlaveň automatické pistole v malé hnědé pěstičce mi mířila přesně na prsa. Snědý ohavný ksichtík se mu leskl potem a tmavá očička sršela nenávistí. Jako by spadl z nebe.

“Naval to, co sis strčil do kapsy - a fofrem!” řekl a napřáhl ruku.

Držel jsem pistoli u boku. Věděl jsem, že nemám šanci zamířit a zastřelit ho dřív, než mě dostane. Levou rukou jsem vytáhl z kapsy obálku. Všiml jsem si, jak se mu výraz mění, nenávist střídá škodolibost. Ukazováček mu zbělel napětím.

Všechno jsem zaregistroval ve zlomku vteřiny a věděl jsem, že vystřelí.

Paula mezi nás hodila židli. S třeskem dopadla přesně doprostřed. Uzenáč hnul pohledem a cukl zbraní. Pistole spustila a střela mne minula na půl metru. Vystřelil jsem dřív, než se stačil srovnat a znovu zamířit. Tři střely mu prošily hrudník jak rány perlíkem. Odhodily ho ke zdi; pistole mu vypadla z ruky; obličej se mu zrůdně zkřivil.

“Ven!” křikl jsem na Paulu.

Sklonila se, popadla Uzenáčovu pistoli a skočila ke dveřím. V běhu jsem cítil, jak se pode mnou bortí podlaha. S rachotem zapraskal trám. Vyšlehl ke mně žár, jako bych běžel po rozžhavených plátech. Podlaha se prohnula a povolila.

Jednu děsivou chvíli jsem byl přesvědčen, že se propadnu s podlahou, ale přilepený kovral vydržel natolik, abych se dostal ke dveřím a ven.

V Sherrillově kanceláři zaburácel příšerný praskot. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se nábytek řítí do rudé, hučící výhně, Paula se mne chytila za ruku a spolu jsme se rozběhli podél paluby.

Spárami v rozpálených fošnách se řinul dehet a dým houstl.

Z temnoty někde v půli paluby na nás někdo vystřelil. Střela vyštípla pažení a v jedné kajutě roztříštila zrcadlo. Drnčely střepy rozbitého skla. Postrčil jsem Paulu za sebe s jistotou, že v bílém oblečení vypadám jako duch na nočním lovu.

Zaštěkaly další výstřely. Cítil jsem, jak mi střela profičela kolem tváře. Záblesk šlehl odněkud, kde visel záchranný člun.

Měl jsem pocit, že se u žbrlení krčí stín. Dvakrát jsem vypálil. Druhá rána si ho našla. Vypotácel se z úkrytu za člunem a padl na rozpálenou palubu.

“Honem,” zahulákal jsem.

Dali jsme se do běhu. Podlaha teď sálala, že nám div nepropalovala podrážky. Nějak jsme se dostali k žebříku vedoucímu na horní palubu. Hukot plamenů přehlušoval řev a jekot a řinčení rozbíjeného skla.

Vylezli jsme na horní palubu. K zábradlí se jako roj tiskli muži a ženy ve večerních róbách a řvali, div jim plíce nepraskly.

Dým zahalil loď černým závojem a bylo tu skoro stejné vedro jako na spodní palubě.

Viděl jsem, jak se tři nebo čtyři lodní důstojníci snaží paniku zvládnout. Stejně se mohli pokoušet zabouchnout otáčecí dveře.

“Teď už tu někde musí být Jack,” zakřičel jsem na Paulu. “Drž se mě za šos, musíme se protlačit k zábradlí.”

Razili jsme si cestu řvoucí smečkou. Nějaký chlap chytil Paulu a odhodil ji. Netušil jsem, o co mu šlo. Šklebil se a oči mu divě plály. Vyjel po mně jako lítice a já ho praštil do brady, roztočil ho, odstrčil a znovu se dostal k Paule.

Dívka s rozervaným živůtkem se mi pověsila na krk a vřískala mi do obličeje. Jak na mě dýchala a zavalovala mě výpary whisky, div mi na tvářích nenaskákaly puchýře. Pokusil jsem se ji setřást, ale vypadalo to, že mě dřív uškrtí. Paula ji odtáhla a vrazila jí pořádnou facku. Dívka zavrávorala, dav ji vcucl a zůstal po ní jen vřískot hodný parní píšťaly.

Prodrali jsme se k zábradlí. Kolem dokola se na moři houfovala celá armáda malých člunů. Jako by se oceán do nich převtělil.

“Hej! Vicu!” rozlehl se nad vřavou Kermanův hlas a my viděli, jak kousek od nás rozkročmo stojí na žbrlení, drží se přístřešku a kope kolem sebe, aby ho šílený dav nestrhl.

“Sem, Vicu!”

Popostrčil jsem Paulu dopředu. Probojovali jsme si cestu a…