Piksla červů

KAPITOLA ČTVRTÁ

Nazítří asi v devět jsem vpochodoval do kanceláře ke Glendě a našel jsem ji, jak třídí poštu.

“Ahoj,” pozdravil jsem, opřel se o její stůl a naklonil se k ní. “Jak se má pilná včelička v dnešním slunném dni?”

Nepřestala číst obálky.

“Co chcete? Máte být v práci.”

“Nikdy se neulejvám, krasavice. Ty anonymní dopisy. Potřebuju je. Mám nápad, jak vystopovat ten papír. Harry mi dal tip.”

“Tak si je vemte.” Mávla rukou ke kartotéce a četla dál.

“Kšefty frčí? Spousta nových kořenů?” Našel jsem oba dopisy. Glenda mi neodpověděla a já si dal ty dopisy do náprsní tašky a uháněl jsem z kanceláře.

Sjel jsem výtahem do garáží a s maseratim jsem zamířil k Sportovnímu klubu. Zaparkoval jsem a pak jsem se s čerstvým Newsweekem uvelebil v hale, abych vyčkával.

Vstal jsem ten den časně a sepsal jsem dvojí hlášení, i s kopiemi. Měl jsem teď dojem, že jsem připraven na důvěrný potlach s Nancy Hamelovou. Přemýšlel jsem o ní, když jsem usedal v hale. Připomínal jsem si, jak na mě zapůsobila, nejdřív na fotografii, pak ve skutečnosti. Byl jsem si jist, že s ní nebudou potíže, když s ní budu správně jednat, a zamýšlel jsem s ní jednat správně.

Vstoupila do haly asi o půl jedenácté, nesla si raketu a byla v tenisovém úboru. Šla k portýrovi, stárnoucímu černochovi s kudrnatými bílými vlasy, který se na ni zářivě zubil.

“Přišla už paní Highbeeová, Johnsone?” zeptala se.

Seděl jsem tak blízko, že jsem ji slyšel.

“Je už na kurtech, paní Hamelová.”

Nancy se usmála, kývla a vykročila přes halu k tenisovým kurtům. Díval jsem se za ní. Pohyb jejích boků působil moc pěkně.

Počkal jsem asi čtvrt hodiny a pak jsem vyšel na terasu a díval se, jak Nancy hraje s Penny Highbeeovou. V době oběda, říkal jsem si, bude ta pravá chvíle k rozhovoru, sestoupil jsem tedy k bazénu, převlékl se a zaplaval si. Bazén byl plný skvělých, macatých, štíhlých atraktivních koček.

Po hodince jsem se osušil, zase se oblékl a zatoulal se zpátky k tenisovým kurtům. Nancy a Penny pořád ještě hrály.

Našel jsem si židli pod slunečníkem a posadil jsem se. Přiklouzl ke mně číšník. Objednal jsem si skotskou a koku. Číšník mi je přinesl, já se podepsal, přidal spropitné a číšník se vzdálil.

Ozval se nějaký hlas: “Pan Anderson, jestli se nemýlím?”

Vzhlédl jsem a uviděla jsem Mela Palmera, Hamelova zástupce. Stál nade mnou v neposkvrněném šedobílém tropickém obleku.

Široce, přátelsky jsem se na něj usmál, ale uvnitř jsem se neusmíval. Palmer byl ten poslední člověk, kterého jsem teď mohl potřebovat.

“Ahoj, pane Palmere.” Vstal jsem. “Dáte si něco k pití?”

Spustil svůj masivní trup do židle, když k němu hbité přispěchal číšník. Palmer si objednal růžový gin, opřel se v židli zády a zaměřil na mě své brýle proti slunci.

“Vidím, že pracujete.” Podíval se k tenisovým kurtům a pak zase na mě.

“Pěkná nuda,” řekl jsem.

Číšník postavil na stůl nápoj a Palmer se podepsal. Lokl si, když číšník odešel, hedvábným kapesníkem si otřel rty a usmál se na mě.

“Nuda? Ale to je dobrá z…