Past

II

Když jsem vyjížděl z parkoviště, všiml jsem si, že z druhé řady vozů vyjel černý clipper a pustil se za mnou. V tu chvíli jsem na tom nic neviděl, i když se za mnou držel po celou cestu zpátky do města a předjel mě, až když jsem zastavil před domem, kde máme kancelář, ale později se mi to vybavilo.

Bylo právě čtvrt na jednu. Měl jsem klíč od hlavních dveří, ale věděl jsem, že kdybych je odemkl, uvedl bych do provozu poplašné zařízení. Tak jsem zazvonil na domovníka a doufal jsem, že ještě nešel spát.

Nakonec se přištrachal a prohlédl si mě přes sklo dveří, pak vypnul poplašné zařízení a vpustil mě dovnitř. „Doufám, že jsem vás nevytáhl z postele,“ řekl jsem. „Zapomněl jsem si tady nějaké papíry, na kterých chci přes neděli pracovat.“

„To je v pořádku, pane Scott,“ řekl zvesela. „Právě jsem se chystal do kanafasu, ale ještě jsem neležel. Zdržíte se dlouho?“

„Pět minut.“

„Tak já tady na vás počkám a zamknu za váma. No, pracujete dlouho.“

Něco jsem prohodil a pustil se k výtahu. Trvalo mi jen pár minut, než jsem odemkl kancelář a otevřel sejf. Vzal jsem si z pokladny pět set dolarů a dal dovnitř místo nich lístek, že jsem si je půjčil. Cestou z Mount Cresta jsem usilovně přemýšlel. Dolores řekla, že mi dá protijed na Rossovo kousnutí. Což mohlo jedině znamenat, že mi řekne něco, čím ho zastraším tak, aby to, co na mě měl, proti mně nepoužil.

Když jsem si nacpal pět set dolarů do zadní kapsy, uvažoval jsem, co by to asi tak mohlo být za informaci a jak dalece můžu Dolores věřit. Cestou dolů výtahem se mi vybavilo, jak Ross říkal, že musí vypadnout z města. Dolores rovněž tvrdila, že potřebuje prachy, aby zmizela z města. Mohli by tihle dva jet v něčem, co teď, když je O’Brien po smrti, vybouchlo?

O’Brien byl jasně týpek, kterého se vyplatí si proklepnout. Dopravní policajt, který může slibovat norkový kožich a kterému říká pane bungalov se skleněnou podlahou, musí mít moc pěkný soukromý příjem, proč tudíž zůstával u policie?

Domovník na mě trpělivě čekal ve vestibulu. Popřál jsem mu dobrou noc a on mě pustil ven.

Když jsem kráčel k zaparkovanému buicku, zahlédl jsem ve vchodu obchodu přes ulici stát nějakého muže. Pohlédl jsem na něho a říkal si, co tam asi tak dělá. Stáhl se do stínu. Došel jsem k buicku, rozjel se do činžovní čtvrti Palm City a zapomněl na něho podobně jako na černý clipper, ale později mi měl vytanout na mysli.

Maddox Arms byl činžák na Maddox Avenue v nijak noblesní čtvrti, obyčejný dům, který postavili před takovými padesáti lety a který vypadal, jako by se s ním od té doby nic nedělalo.

Vylezl jsem po patnácti strmých schodech k hlavnímu vchodu a vešel do spoře osvětlené chodby s řadou poštovních schránek napravo, letitým výtahem před sebou a s dveřmi s nápisem Domovník nalevo. Z cedule na zdi jsem se dozvěděl, že byt číslo 10 je v třetím poschodí. Když jsem nastupoval do výtahu, mrkl jsem na hodinky. Byly za tři minuty dvě ráno.

Výtah se vyvlekl do třetího patra takovým způsobem, že jsem měl pocit, že se kabina co chvíli utrhne z lana a zřítí se se mnou do sklepa. Byl jsem celý rád, když se skřípěním zastavil a já vylezl.

Vykročil jsem do úzké chodby s dveřmi na opačných koncích. Ty nalevo patřily k bytu číslo 10.

Pustil jsem se chodbou a zastavil se před nimi. Na dveřích byla připínáčkem připevněna kartička s nápisem: Slečna Dolores Laneová.

Stiskl jsem tlačítko zvonku a uslyšel odněkud zevnitř z bytu pronikavé zazvonění.

Nějakou chvíli se nic nedělo a já tam stál celý napjatý a ustaraný, jestli se v příštích deseti minutách nebudu muset vypořádat s Oskarem Rossem.

Pak jsem zaslechl za dveřmi nějaký pohyb. Otevřely se asi tak na tři centimetry a zarazily se o bezpečnostní řetízek, i „Kdo je to?“ zeptala se Dolores, ale neukázala se. „Scott,“ řekl jsem. „Koho jiného jste čekala?“ Dveře se na chvilku zavřely, než vyhákla řetízek a znovu otevřela.

Měla na sobě šedé šaty a přes ně lehký cestovní plášť. Byla napjatá, ale nějak se vzmohla na matný, nic neříkající úsměv.

„Pojďte dál. Když člověk žije sám v takovéhle díře, musi si dávat pozor, komu ve dvě ráno otvírá.“

Prošel jsem kolem ní do vcelku prostorné místnosti, spoře vybavené tím druhem nábytku, který najdete jenom v bytech pronajímaných se zařízením. Harampádí, které by si nikdo se zdravým rozumem pro sebe nekoupil. Pochopil jsem, že se jí nežije lehce a že už takhle vegetuje nějakou dobu.

„Moc se tu nekoukejte,“ podotkla, když si všimla, jak se rozhlížím. „Chválabohu odcházím. Má to jediné plus, je to tady laciné.“

Poodstoupil jsem od ní. Opodál byly nějaké pootevřené dveře. Jimi bylo vidět do druhé místnosti, zřejmě ložnice. V nohou postele ležel objemný kufr. Přišlo mi to, jako by byla připravená k odchodu.

„Přinesl jste peníze?“ Zachytil jsem v jejím hlase dychtivý tón.

„Přinesl. Ale nedám je z ruky, dokud se ne…