Operace fíkový list

Kapitola druhá

Chvilku jsem zůstal stát v otevřených dveřích do šerifovy kanceláře a rozhlížel jsem se. Scéna mi byla povědomá. Znova a znova ji uvidíte v televizních filmech: regál s puškami a pistolemi, háky se zavěšenými želízky, dva stoly a tři neobsazené cely. Celou místnost halila jako povlak z prachu atmosféra nečinnosti a nudy.

Za velkým stolem seděl tváří ke mně šerif, podle tabulky na desce Tim Mason, a seděl tam jako Buddha na trůně. Měl jsem dojem, že jenom kalhoty a ušmudlaná khaki blůza, na které byla připíchnutá šerifovská hvězda, drží pohromadě jeho tloušťku. Byl to asi nejtlustší mužský, kterého jsem kdy viděl, a jeho rudá, žilkami prokvetlá tvář, krví zalité oči a pot kapající zpod stetsonu mi na víc prozradily, že je to ochlasta.

Za druhým stolem sedělo něco, co mi připadalo jako modrooký kluk, který by byl mohl dělat dvojníka Mickeymu Rooneymu, když Rooney hrával mladistvé role. Tabulka na jeho stole mi pro zradila, že je to šerifův zástupce Bill Anderson.

Šerif Mason na mě civěl, jako kdyby mě viděl rozmazaně a snažil se mě zaostřit. Zástupce šerifa Anderson se zvedl.

Bylo to malé pivo, ale svalnatá vazba.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se s nerozhodným úsměvem.

Hádal jsem, že je mu asi třiadvacet nebo čtyřiadvacet.

Vešel jsem do kanceláře a přistoupil k jeho stolu. „Hlásím, že byl zavražděn Frederick Jackson z Alligator Lane,“ řekl jsem.

Šerifův zástupce Anderson ucukl, jako bych mu byl vrazil jednu do brady.

„Kdo ksakru jste?“ zeptal se mocným, zastrašujícím hlasem Mason.

Vytáhl jsem náprsní tašku, vybral jednu ze svých úředních vizitek, přešel jsem k šerifovi a vizitku mu položil na stůl.

Sebral ji rukou, která se klepala, dlouho čučel na text a konečně se mu podařilo si ho zaostřit.

„Zatracený čmuchal!“ Jeho tlustá tvář najednou byla plná nenávisti. „Já čmuchaly nesnáším! Co děláte v mém městě?“

„Hlásím, že byl zavražděn Frederick Jackson, co má žabí farmu,“ řekl jsem hlasitě a zřetelně.

Znova si přečetl písmena na mé vizitce. To, co jsem řekl, mu zřejmě nedošlo.

„Nesnáším čmuchaly,“ opakoval. „Ve svém městě je mít nechci.

Jděte pryč a zůstaňte si tam!“

„Hlásím, že byl zavražděn Frederick Jackson.“ Tentokrát jsem už o tón zvýšil hlas.

Zvedl se jako slon, když vstává z pokleku, a nemotorně obešel svůj stůl.

„Vem si toho nádivu na starost, Bille,“ zabručel. „A zbav se ho. Já mám co dělat nahoře na silnici.“ Obešel mě, vybatolil se do slunečního žáru a zmizel z dohledu.

Sebral jsem svou vizitku a položil ji na stůl Andersenovi.

„Tohle je váš normální postup?“ zeptal jsem se.

Anderson zašoupal nohama, přečetl si mou vizitku, pak upřel po hled na mě a zavrtěl hlavou.

„Přišel jste ve špatnou chvíli, pane Wallace. Šerif si touhle dobou musí dát svou medicínu, a než ji dostane, tak není schopen vnímat fakta.“

„To nemá nějakou láhev po ruce tady?“

„Pije rád ve společnosti. Co jste to říkal, že hlásíte?“

S nemalým úsilím jsem pokrotil svou netrpělivost. Řekl jsem si, že jednám s balíky v balíkov…