Nakonec musíš zaplatit

IV.

Budou sledovat dům, uvažoval Harry, když kráčel po Fairfield Road. Jak dostane Clair z domu, aniž by je někdo viděl? A kam by se měli vrtnout? Kdyby tak měli nějaké peníze. Měl u sebe jenom tři šilinky a doma nic.

Najednou vepředu zahlédl pomalu kráčet Clair. Měla k domu asi tak sto metrů. Přidal do kroku a dohonil ji.

„Jé, ahoj, Harry…“ řekla a otočila se.

„Nezastavuj se,“ pronesl tlumeně. Pohledem propátrával ulici, jestli někdo nevypadá na policistu. „Projdi kolem domu.“

V obličeji se jí objevil strach a krok jí znejistěl, ale uchopil ji za paži a přiměl ji k chůzi.

„Co se děje?“ zeptala se. Pocítil, jak se chvěje.

„Jdou po nás. Do práce přišel nějaký detektiv. Chtěl vidět můj průkaz. Jsem si celkem jist, že měl podezření, kdo jsem, a stačí, aby si zkontroloval adresu ve West Hamu a bude vědět, že je falešná. Už by mohli hlídat dům.“

„Kam jdeme?“

„Nevím. Ještě jsem na to nemyslel. Máš nějaké peníze?“

„Moc ne. Tak deset šilinků.“

„Nedívej se na dům. Nezastavuj se. Už tam můžou na nás čekat.“

„Nemůžem tam nechat naše šaty.“

„Budeme muset.“

Prošli kolem domu.

„Ach Harry! To je konec. Nemůžeme pokračovat. Cítím se strašně. Nemá to smysl. Nemůžu dojít daleko.“

„Půjdeme někam, kde si budeme moct promluvit.“ Sevřel její paži ještě pevněji. „Půjdeme nahoru k hradu.“

„Podívej, Harry, odejdi. Ty sám to dokážeš. Jiné cesty není. Mám toho až po krk. Zabiju se. Skočím do moře.“

„Nemluv nesmysly!“ okřikl ji naštvaně. „Nějak se z toho dostanem. Jenom se nezastavuj.“

„Ale copak nevidíš, že to je konec? Nemá to cenu, Harry. Nemáme kam jít, jsme bez peněz, nemáme jídlo, šaty. Co když se narodí dítě? Copak nevidíš, že je to beznadějné?“

„Musíme přemýšlet,“ prohlásil. „Nevzdáme se dřív, dokud nebudeme mít čas udělat si nějaký plán. Mooney by nám mohl pomoct. Pojďme nahoru na útes, kde se můžem posadit a odpočinout si. Musíme vymyslet nějaký plán.“

Bezmocně pokrčila rameny, ale kráčela dál vedle něho. Bylo to celou cestu do kopce, a přestože jí pomáhal, viděl, že je čím dál unavenější.

Nahoru do kopce vyjížděl nějaký vůz. S rozbušeným srdcem se ohlédl. Vůz ale řídila nějaká žena a on na ni z náhlého popudu zamával.

Vůz zastavil vedle nich, žena vyhlédla z okénka a usmála se na ně. Byla baculatá a sympatická.

„Jedu do golfového klubu. Hodí se vám to?“

„Děkujeme mockrát,“ řekl Harry a otevřel zadní dvířka. „Jdeme ještě kousek dál. Jste velice laskavá, že jste nám zastavila.“

Žena vrhla na Clair rychlý chápavý pohled.

„Víte, neměla byste chodit do kopce,“ podotkla, když Clair nastoupila. „To je vaše první?“

„Ano,“ přisvědčila Clair.

Žena zařadila rychlost a vůz dál pomalu šplhal do kopce.

„Jsme tady na dovolené,“ informoval ji Harry. „Přijeli jsme právě včera.“

„Jsem tady také na dovolené,“ pravila žena. „Slíbila jsem manželovi, že se pro něho stavím. Hraje celé odpoledne golf. Myslíte, že byste měli chodit tak daleko za město? Autobusy tady moc často nejezdí.“

„To je dobré,“ řekl Harry. „Večer budeme u přátel a oni nás zpátky odvezou. Měli jsme štěstí, že jste nám zastavila. Právě nám ujel autobus.“

„To je samozřejmé,“ odpověděla žena. „Pamatuju se, jak mi bylo, když jsem čekala své první.“

Chvíli jeli mlčky, pak najednou žena navrhla: „Jestli chcete, hodím vás k vašim přátelům. Manžel asi stejně ještě nedohrál. Je teprve půl osmé.“

„Nebudeme vás obtěžovat,“ řekl Harry a snažil se mluvit co nejklidněji. „Máme chuť se trochu projít.“

„Nu, až se dostanete nahoru, je tam aspoň rovina. Jdete se podívat na Lover’s Seat?“

„To bychom mohli,“ odvětil a přál si, aby už byla zticha.

Clair mu zaťala prsty do paže, když předjeli policistu, který kráčel do kopce a tlačil kolo.

„Nějak je tady hrozně moc policistů,“ podotkla žena. „To už je dnes šestý. Myslíte, že někoho hledají?“

„Nevím,“ odtušil Harry. „Ani bych nemyslel. Není zrovna čas, kdy chodí na obchůzky?“

„Že by? Jeden hlídkový vůz stál na Castle Square a druhý na nábřeží. Možná máte pravdu. Myslela jsem si, že někoho hledají. Zvláštní, jak se zločinci stahují k moři, viďte? To byl ten vrah z náklaďáku a potom ten Heath. To se stalo loni v Brightonu…“

Harry ji přestal poslouchat. S Clair na sebe pohlédli. Bude si je tato žena pamatovat? Bude o nich něco ve večerníku, aby se dovtípila?

„Tak a jsme tady,“ oznámila žena a zpomalila. „Určitě nechcete, abych vás odvezla dál? Mně by to nevadilo.“

„Ne, mockrát děkujeme,“ řekl Harry. „Teď už se nám půjde dobře.“

Vůz zastavil před golfovým klubem a Clair s Harrym vystoupili. Oba rychle přejeli pohledem strmý kopec, ale policista nebyl nikde v dohledu.

„Pojďte dál na skleničku.“

„Nepůjdeme, jestli nás omluvíte. Moje žena ještě dnes nebyla na vzduchu. Malá procházka jí udělá dobře.“

„Tak tedy na shledanou. A ať se vám dovolená vydaří.“

Harry vzal Clair za paži a vykročili po úzké cest…