Lehce nabyl, lehce pozbyl

Kapitola sedmá

1.

Pár vteřin nebylo v místnosti slyšet nic než tikání hodin na krbové římse a Lolino rychlé, přerývané oddechování.

Jenson na ni a na revolver zíral, jako by nevěřil vlastním očím.

„Cože, Lolo…“

„Ani krok!“ Hlas měla drsný. „Beru si peníze! On z nich nedostane ani niklák!“

„Lolo! Zbláznila ses? Polož ten revolver! Je nabitej!“

„Ani se nehni a pěkně poslouchej! Tohohle života mám po krk. Mám po krk tebe a toho tvýho kriminálnickýho kumpána! Jdu pryč a ty peníze si beru. Nemyslete si, že mě některej z vás zastaví.“

Jensonovi zkameněl obličej.

„Měla by ses stydět – takhle mluvit. Ty peníze byly pro nás pro oba. Dřel jsem se třicet let, abych je ušetřil, a ty teď s nima nikam nepudeš. Polož ten revolver a přestaň se chovat jako pomatená!“

„Já si je vezmu! A jestli se pokusíš mi v tom zabránit, řeknu policii, žes tady držel tohohle kriminálníka, a řeknu jim, že jsi nezaplatil z těch peněz daně. Uhni mi z cesty, nebo budeš litovat!“

Jenson najednou zrudl vzteky a vstal.

Pořád ještě jsem stál u otevřeného sejfu. Znervózňovalo mě, jak při řeči mávala tou zbraní.

„Nejvyšší čas, abych ti uštědřil lekci,“ prohlásil Jenson. „Byl jsem k tobě moc shovívavej. Potřebuješ pořádně spráskat a přesně to s tebou provedu.“

„Pozor!“ řekl jsem ostře. Prudce jsem strčil kolenem do dvířek sejfu. S klapnutím se zavřela.

Lola pohlédla mým směrem s tváří staženou bezmocnou zuřivostí. Věděla o tom sejfu dost, aby jí bylo jasné, že se po zabouchnutí dvířek automaticky zamkne.

Jenson už ji skoro měl, když vtom vyšla rána z pětačtyřicítky a ten výstřel rozdrnčel okna.

S hrůzou jsem se podíval na Jensona.

Na kratičký okamžik zůstal bez hnutí stát, pak jeho mohutné svalnaté a šlachovité tělo padlo jako podťatý strom. Kácelo se pomalu a nemotorně, rozdrtilo opěradlo židle, odrazilo stůl, a když se sesulo na podlahu, celý dům se od základů otřásl.

Lola zaječela a pustila revolver. Zakryla si obličej rukama a otočila se.

Roztřeseně jsem poklekl vedle Jensona. Na levé straně hrudi se mu objevila malá krvavá skvrna. Byl to nešťastný výstřel. Okamžitě ho zabil.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Položil jsem mu ruku na paži a upřeně na něho hleděl.

„Tys ho zabila!“ vyhrkl jsem.

Roztřeseně zasténala a slepě vyběhla z místnosti.

Slyšel jsem, jak za sebou práskla dveřmi ložnice.

Klečel jsem tam, zíral na Jensona a nevěděl, co bych měl udělat. Policii jsem se neodvažoval zavolat. Co kdyby jim řekla, že jsem Jensona zabil? To by mohla, aby si zachránila krk. Mohla by jim říci, kdo jsem, čímž by nepotřebovali žádné další důkazy, až by se dověděli, že jsem uprchlý vězeň z Farnworthu.

Pak ke mně náhle pronikl hluk zastavujícího vozu a troubení klaksonu.

Závěsy v obýváku nebyly zatažené. Kdokoli zvenčí viděl, že se tu svítí. Jestli rychle nevyjdu, mohli by se přijít podívat sem. To by potom uviděli mrtvého Jensona na podlaze.

Když jsem vykročil ke dveřím, zakopl jsem o zbraň. Zvedl jsem ji a zastrčil si ji do zadní kapsy. Rázně jsem otevřel hlavní dveře a vykročil k pumpám. Čekal tam velký chrysler v luxusním provedení, s karosérií vyrobenou na zakázku. Na sedadle vedle řidiče seděla blondýna. Řidič, podsaditý, postarší chlápek, právě vystupoval.

„Doplňte benzin,“ rozkázal mi, když jsem k němu došel. „A nebylo by něco k jídlu?“

Byl jsem celý obluzený. Sotva jsem vnímal, co říká. Automaticky jsem začal čerpat benzin do nádrže.

„Hej? Neslyšel jste?“ Muž přidal na hlase. „Chceme něco k jídlu.“

„Je mi líto – jídelna je zavřená.“

Chtěl jsem se těch dvou zbavit, ale chlap patřil k těm důležitým zazobancům, kteří se nedají setřást.

„Tak ji krucinál otevřte!“ řekl. „Máme hlad. Je to vaše práce starat se o jídlo…“

„Je mi líto, pane, ale jídelna je zavřená,“ opakoval jsem a přišrouboval víko na nádrž.

„Vám to tady patří?“

„Ne.“

„Tak kde máte šéfa? Promluvím s ním, aby tu zatracenou jídelnu otevřel!“

„Harry, drahý…“ zablekotala blondýna nervózně.

Otočil se k ní.

„Ty se do toho nepleť! Já to zařídím. Promluvím se šéfem. Nikdy nemarním čas řečma s najatým personálem.“

K mému úděsu vykročil k bungalovu.

„Dobrá, dobrá,“ ozval jsem se a skokem se octl …