Léčba šokem

ČTVRTÁ KAPITOLA

I.

Následujícího rána jsem v půl osmé zavolal do Glyn Campu dívce, která pro mě přebírá telefonní vzkazy, když jsem na objížďkách.

“Za pár minut vyjíždím, Doris,” oznámil jsem jí. “Nejprve pojedu k panu Hamishovi. Dorazím tam tak v půl desáté.

Pokud by se do čtvrt na jedenáct něco naskytlo, zavolejte mi tam.”

Slíbila mi to.

Pro můj plán bylo užitečné, aby Doris věděla, že budu v devět třicet u Hamishe. Byl jsem si docela jistý, že Delaney zapne televizi ještě než začne film s Dempseym. Jelikož časový spínač zabraňuje proudu vstoupit do aparátu, televizor nenaskočí. Bude si myslet, že nastala nějaká závada a určitě mě okamžitě začne shánět.

Doris od něho převezme zprávu a zavolá mi k Hamishovi. Já Hamishovi vysvětlím, že si Delaney přeje, abych k němu okamžitě zajel. Tím budu mít záminku, proč jet do chaty Blue Jay a proč zrovna já objevím Delaneyho tělo. Musím tam být první, abych vše uvedl do pořádku, než zavolám Doca Mallarda a šerifa.

Když jsem zamykal chatu a nastupoval do dodávky, měl jsem zvláštní, mrazivý pocit.

Rychlou jízdou jsem dorazil na místo, odkud jsem mohl z dálky pozorovat Delaneyho chatu.

Bylo za deset minut devět. Třesoucíma rukama jsem si zapálil cigaretu a pozoroval jsem chatu Blue Jay.

Nezachytil jsem žádné známky života, ačkoliv dveře od garáže byly otevřené, což mi dodávalo naději. Pojede Gilda do Glyn Campu? Nebo budu muset jako o závod pádit do chaty a rychle zneškodnit časový spínač? Trvalo by mi to tam sedm minut. Mohl jsem tedy čekat nejpozději do devíti dvaceti.

Příštích deset minut bylo těch nejdelších v mém životě. Seděl jsem v dodávce s ledově studenýma rukama, zpocenými tvářemi a rozbušeným srdcem.

Neustále jsem kontroloval hodinky a přemýšlel o tom, co se děje uvnitř v chatě. Připravuje se Gilda na odjezd do Glyn Campu nebo si to rozmyslela?

Náhle jsem ji spatřil, jak vychází z domu a jde ke garáži.

Okamžitě jsem vyskočil.

Jede do Glyn Campu!

Po dlouhé odmlce vyjel buick z garáže a dal se po makadamové cestě k vratům. Tam se mi ztratil z dohledu, ale to už nebylo pochyb, že jede na obvyklý páteční nákup a že se do poledne nevrátí.

Pohlédl jsem k chatě. Delaneyho nebylo vidět. Zkontroloval jsem čas. Čtvrt na deset. Do půl hodiny bude mrtev.

Na cestě k Hamishovi jsem se snažil na Delaneyho nemyslet, ale stále jsem musel přemítat o tom, co se tam děje - jestli už přišel na to, že televizor nefunguje, jestli už předává zprávu Doris a žádá, abych k němu okamžitě zajel.

Za dvě minuty půl desáté jsem dorazil k Hamishově sídlu.

Paní Hamishová mě pozvala dál. Pověděla mi, že manžela najdu v jeho pracovně.

Došel jsem tam - bylo to v zadní části chaty.

Hamish, mohutný muž s červeným, žoviálním obličejem, seděl na kraji stolu se sluchátkem u ucha.

Když jsem vstoupil, vzhlédl ke mně a kývl na pozdrav.

“Už je tady,” řekl do sluchátka. “Počkejte chvilku, prosím.” A potom mně: “Hovor pro vás, Regane.”

Předpokládal jsem, že to bude Doris, která mě bude informovat, že mě Delaney žádá, abych mu přijel spravit televizi.

Celý plán šlapal jako hodinky, jako promazaný stroj: vždyť jsem jej tak krok po kroku vymýšlel.

“Díky,” řekl jsem a převzal od Hamishe sluchátko.

“Musím si ještě něco zařídit,” omluvil se, “budu hned zpátky.”

Když odešel, řekl jsem do telefonu: “To jste vy, Doris?”

Z toho, co se ze sluchátka ozvalo, jsem doslova ztuhl.

“Terry… to jsem já.”

Gilda!

“Gildo? Odkud voláš?”

“Jsem u tebe v chatě. Našla jsem klíč pod rohožkou a od té dívky jsem se potom dozvěděla, kde tě najdu.”

“Ale co tam děláš?”

“Odešla jsem od něj, Terry.”

Ta zpráva byla pro mě jako dýka do srdce.

“Odešla jsi od něj? Co tím chceš říct? Tvrdilas přece, že ho nikdy neopustíš!”

“Měli jsme včera večer otřesný výstup a dnes ráno další. Už jsem to nemohla déle snášet. Přišla jsem k tobě, abych si s tebou o tom promluvila. Požádám ho o rozvod.”

Skoro jsem ji neposlouchal. Jestliže ho opustila, nebyl už žádný důvod, aby zemřel! Pohlédl jsem na hodinky. Měl jsem dvě minuty na to, abych to vše zarazil a nestal se vrahem!

Dvě minuty!

“Zůstaň, kde jsi, Gildo,” vyzval jsem ji. Ztěží jsem ovládal svůj hlas. “Nemůžu teď mluvit. Jsem u tebe za hodinu!

Počkej na mě - rozumíš?”

“Ale Terry…”

Přerušil jsem spojení a zuřivě jsem začal vytáčet Delaneyho číslo. Zpocené prsty mi klouzaly po číselníku. Byl jsem celý bez sebe.

Naslouchal jsem vyzvánění na druhém konci linky a přitom jsem opět pohlédl na hodinky.

Padesát sekund!

Seděl jsem tam se sluchátkem u ucha, těžce jsem oddychoval a pomalu jsem si uvědomoval, že už je pozdě.

N…