Jak natáhnout na skřipec

II.

Seržant Tom O’Brien stál u noh postele a díval se na svého synka. Obvykle přísný, jak ze žuly vytesaný obličej mu zjihl a O’Brien s rozzářeným pohledem, jaký nikdy jeho kolegové ani narušitelé zákona neviděli, vypadal mnohem mladší.

“Hezky spi,” řekl. “Nebo nám maminka pěkně vyhubuje, až se vrátí.”

Syn, téměř sedmiletý pihovatý klouček, odzbrojil otce úsměvem od ucha k uchu.

“Co kdybys mi vyprávěl, jak jsi Malého Caesara zatlačil do rohu a pak mu dal nakládačku?” zkusil zaškemrat. “Bude to hned a mámě nic říkat nemusíme.”

O’Brien předstíral, že je vyveden z míry. Připadat si v synových očích jako hrdina pokládal za největší životní dar.

Chvilku s ním cloumalo pokušení starý, oblíbený příběh synkovi znovu vylíčit, avšak bylo už devět pryč a O’Brien slíbil ženě, že dítě bude kolem osmé v posteli a spát.

“To nejde, hochu,” řekl lítostivě. “Musíme držet slovo. Povídal jsi, že bude stačit, když ti povím o Lingleovi, a už tak jsme to přetáhli. O Malém Caesarovi ti povím, až budu mít volno příště.”

“Slibuješ?” zeptal se hošík vážně.

“Ano, slibuju. A teď už spi. Kdybys něco potřeboval, zavolej, ale žádné falešné poplachy.”

“Ano, tati,” přijal klouček nevyhnutelně. Už dávno zjistil, že dohadovat se s otcem nemá smysl. “Ráno ahoj.”

“Spánembohem, chlapče.”

“Spánembohem, tati.”

O’Brien zhasl světlo a zamířil po schodišti do haly. V domku bylo ticho jako v kostele. O’Brienova manželka si s matkou vyšla do kina. Vrátí se až za hodinu. O’Brien zvažoval, jestli umýt nádobí po večeři, anebo se mrknout na televizní přenos zápasu. Po menším boji se svědomím vyhrál zápas.

O’Brien otevřel dveře do obýváku a hned u dveří se zamračeně zastavil. Vzpomínal si, že nenechal hlavní lustr svítit.

Vždycky si dával záležet, aby všude zhasl. Vstoupil do místnosti a zavřel dveře. Učinil sotva tři kroky směrem k televizi, a náhle jako když ho do země vrazí, ostražitě strnul.

O’Brien byl nebojácný, drsný polda s nervy ze železa, avšak když uviděl v křesle sedět černou postavičku, navzdory vší udatnosti v něm hrklo.

Postavička seděla ve stínu a O’Brien měl na první pohled dojem, že jde o dítě, avšak poté si všiml prťavých chodidel v černých tuleňkách, klimbajících se několik centimetrů nad zemí, pavoucích nohou a úzkých, kostnatých kotníků.

Vypadaly dospěle a nemohly patřit dítěti.

Přepadl ho plíživý pocit, že má před sebou přízrak, a cítil, jak se mu vlasy na zátylku ježí. Pak se vzpamatoval a vykročil.

“Co tu sakra…” zavrčel, ale když se ve světle zableskla namířená hlaveň automatické osmatřicíťky, zkameněl.

“Zdravíčko, seržante,” ozval se chraptivý hlas. “Odpusťte, že jsem vás tak vyděsil. Nezkoušejte žádné husarské kousky. Z téhle vzdálenosti vás nemohu minout.”

O’Brien ucítil, jak mu na tváři vyráží pot. Tenhle chraptivý, zlověstný hlas mohl patřit jen jednomu člověku. Kdysi dávno, když sloužil ještě jako člen uliční hlídky v New Yorku, O’Brien na Vita Ferrariho narazil. Častokrát na tuto zkušenost vzpomínal, a když šel spát po obzvlášť vydatné večeři, dokonce se mu o ní zdálo.

Pátravě se zahleděl ke křeslu a Ferrari se naklonil tak, že mu obličej vyplul do světla. Oba muži se probodávali pohledem.

“Vidím, že si mne pamatujete, seržante,” řekl Ferrari.

“Co tu děláte?” otázal se O’Brien ledově. Věděl, jak je Ferrari smrtelně nebezpečný, a první, co ho napadlo, bylo, že jej Ferrari přišel zabít. Neměl sice nejmenší tušení proč, avšak popravčí syndikátu nechodil nikam ze společenských důvodů. Jeho návštěvy byly vždy návštěvy obchodní.

“Posaďte se, seržante,” vyzval ho Ferrari a pokynul k protějšímu křeslu. “Chci si s vámi promluvit.”

O’Brien si sedl. Byl rád; třásly se mu nohy. Myslel na spícího synka v patře a na to, že za hodinu by se měla vrátit žena. Poprvé za celou dobu životní dráhy si uvědomil, že jeho povolání ohrožuje i rodinu, a bylo mu úzko.

“Co vás přivedlo do Pacific City?” zeptal se rozhodnutý, že Ferrari nesmí vytušit jeho obavy. “Tohle není váš rajón, nebo ano?”

Ferrari zastrčil pistoli do podpažního pouzdra. Nijak tím O’Briena neuklidnil. O’Brien věděl, že Ferrari dokáže tasit zbraň a zabít ho dřív, než se on v křesle vůbec nadzvedne.

“Ne, tohle není můj rajón, ale přišel jsem vyřídit jednu záležitost, přišel jsem si pro Weinera,” pravil Ferrari sladce.

Přehodil si pavouci nožku přes nožku a prťavou botkou klimbal sem a tam.

O’Brien strnul a vzápětí mu skoro spadl kámen ze srdce. Hned jak Ferrariho uviděl, měl si vzpomenout na Weinera.

“Máte smůlu,” řekl. “K Weinerovi se nikdo nedostane.”

“Nikdo není nedosažitelný,” opáčil Ferrari. “To si lidé jenom myslí. Chci, abyste mi řekl, jak se mu dostanu na kobylku.”

O’Brien znal dokonale Ferrariho pověst. Věděl, že Ferrari nikdy neprohlásí nic, co by nemohl splnit.

“Kde jste přišel k nápadu, že vám něco povím?” zeptal se hlasem, který měl daleko k vyrovnanému tónu.

“Co vás vede k myšlence, že …