Fešandám se nedaří

3

Fenner dorazil do přístavu a před hotelem San Francisco už na něj čekal Schayfe. Vešli dovnitř, rychle vypili dva panáky a pak ho Fenner následoval na nábřeží.

„Mám dva thompsony a spoustu střeliva,“ řekl Schayfe. „Scalfoni přines plnej pytel granátů. Bůhví, jestli jsou vůbec k něčemu. Dělá si je sám. Od tý doby, co ho to napadlo, se celej třese, aby je někomu moh hodit na hlavu.“

„Dneska v noci dostane šanci,“ řekl Fenner.

Kemerinskiho člun byl dost velký. Alex a Scalfoni kouřili a čekali, Fenner vyšplhal na palubu, právě když se Kemermsky vynořil ze strojovny. Zazubil se na Fennera. „Všechno je v pořádku. Až řekneš, mužem vyrazit.“

„Jasně. Není na co čekat. Jedem!“ řekl Fenner.

Všichni se shromáždili na palubě, Kemerinski zmizel v podpalubí a nastartoval motor. Člun se začal otřásat a Schayfe odstrčil příď od přístavní hráze.

„Přistaneme u osady a pak to vezmem pěšky,“ řekl Fenner. „Možná, že budem muset fofrem zmizet.“

„Tyhle starý necky zrovna moc rychlý nejsou,“ zabručel Kemerinski a opatrně vedl člun mezi bójkami na otevřené moře.

Scalfoni vlezl do kabiny. Jeho umaštěná pleť se v tlumeném světle blýskala. „Mám ty granáty,“ řekl. „Ježíši! To bude nádhera, až to bouchne!“

Fenner si sundal klobouk a podrbal se na hlavě. „Ti druhý hošani maj taky granáty. Asi před hodinou po mně jeden mrskli.“

Scalfonimu poklesla čelist. „Bouchnul?“ zeptal se.

Fenner se na něj podíval a přikývl. „Jasně, rozkejvalo to jeden barák. Doufám, že ty tvý podomácku vyrobený prskavky taky nadělají správnou paseku. Budeme je potřebovat.“

„Páni!“ vykřikl Scalfoni a zmizel, aby znovu zkontroloval svůj pytel.

Netrvalo ani patnáct minut a Fenner v dálce zahlédl světla. Upozornil na ně Kemerinskiho, který přikývl a řekl: „Black Caesar.“

Fenner se protáhl a vylezl z kabiny. Přešel k ostatním, kteří seděli na přídi a sledovali světla. „Dáme se rovnou do toho,“ řekl. „Přijeli jsme sem, abysme vyřadili Carlosovy čluny. Musíme to sfouknout rychle a s co nejmenšíma potížema. Scalfoni, ty poneseš granáty, Schayfe a já si vezmem thompsony a Alex nás bude krejt bouchačkou. Kemerinski zůstane na lodi. Oukej?“

Zabručeli na souhlas.

Když člun vplul do malého přírodního přístaviště, Schayfe sundal z ramene thompsony a jeden podal Fennerovi. Scalfoni vyšel z kajuty, v ruce černý vak. „Moc se na mě, hoši, netlačte,“ řekl, „tyhle prskavky jsou moc citlivý.“

Všichni se zasmáli.

„Někdo se ti do toho pytle trefí, to je jistá věc,“ uchechtl se Alex. „No, přinejmenším ušetříš za pohřeb.“

Člun opsal půlkruh a přirazil bokem k přístavní hrázi. Kemerinski vypnul motor, který se s tichým zabubláním odmlčel.

Schayfe, stojící na zádi, vyskočil na zeď a Alex mu hodil lano. Přidržel člun, dokud ostatní nevystoupili. Kemerinski opatrně podal pytel s granáty Scalfonimu.

„Dávej bacha! Jakmile uslyšíš výbuchy, nastartuj motor. Možná budeme mít naspěch,“ řekl Fenner.

„Jasnačka, bude to v pořádku. Dávejte na sebe pozor, hoši!“ loučil se s nimi Kemerinski.

Vydali se k vesnici. Cesta z přístavu byla úzká a samý výmol. Povalovaly se na ní velké balvany a Scalfoni náhle klopýtl. Ostatní podrážděně zakleli. „Opatrně, ty troubo,“ řekl Alex. „Koukej, kam šlapeš.“

„No jo,“ zabručel Scalfoni. „Když vás tak člověk poslouchá, pomalu by si myslel, že ty trubky jsou bůhvíjak nebezpečný. Možná vůbec ne vybuchnou.“

„Vezmem to uličkama,“ řekl Fenner. „Dva půjdou napřed a já se Scalfonim za nima. Nestojíme o žádnou pozornost.“

Byla horká noc a na nebi zářil jasný měsíc. Fenner a Schayfe nesli thompsony zabalené v kusu pytloviny. Obešli po okraji vesnici a pokračovali napříč ostrovem spletí malých pěšinek. Těch několik rybářů, které přece jen potkali, se na ně zvědavě podívalo, ale nemohli vidět víc než temné obrysy.

Po prudkém stoupání se náhle znovu ocitli u moře, které se třpytilo několik metrů pod nimi.

„Řek bych, že jsme na místě,“ zašeptal Fenner.

Dole pod příkrým srázem zahlédli velkou dřevěnou boudu, dlouhé betonové molo a šest velkých motorových člunů přivázaných v kotvišti u zpevněné hráze. Do tmy zářila dvě okna a napůl otevřenými dveřmi dopadal pruh světla na olejovitou hladinu.

Stáli nehnutě a dívali se dolů. „Vytáhni ty granáty,“ řekl Fenner. „Každý si jich pár vemte. Scalfoni si nechá zbytek. Nejdřív zaútočíme na tu boudu. Až jí zmáknem, pustíme se do člunů. Musíme je všechny potopit.“

Scalfoni otevřel pytel a vytáhl dva granáty. Podal je Fennerovi. Byly vyrobené z krátkých kusů dvoucoulových trubek. Fenner čekal, dokud Scalfoni nedal každému několik granátů, a pak přikázal: „Schayfe a já se postaráme o tu boudu. Scalfoni, slez dolů ke člunům. Alexi, ty zůstaň tady a přijď nám píchnout, kdybysme se dostali do problémů.“

Scalfoni si rozepnul košili a nacpal za ni granáty.

„Kdybys sebou teďko praštil, nezbyde z tebe ani mastnej flek,“ ušklíbl se Fenner.

Scalfoni přikývl. „To teda jo. Jsem z toho tak nervózní, že se bojím dejchat.“

Fenner popadl do levačky dva granáty, do pravačky thompsona. „Oukej, jde se na to,“ zavelel.

Schayfe a Fenner začali pomalu klouzat dolů po svahu. „Vem to zprava a já to vemu zleva,“ řekl Fenner. „Žádnou střílečku, dokud to nebude nutný.“

Schayfeho vychrtlý obličej se zašklebil. „Určitě to nutný bude,“ prohodil.

V polovině svahu se zastavili. Z boudy vyšel muž a kráčel po přístavní hrázi.

„Nějak se nám to komplikuje,“ řekl Fenner. Muž se zastavil a díval se na moře. Fenner znovu začal sestupovat. „Zůstaň stát a ani se nehni,“ zašeptal Schayfemu. „Kdybysme šli dva, moh by nás zaslechnout.“

Potichu se spustil po svahu až dolů. Muž nehnutě stál, otočený zády k němu. Fenner se doplížil až k pobřeží a zpoza košile vytáhl granáty a dal si je do kapsy. Veškerou pozornost upínal na muže, takže chlad kovu na pokožce ani necítil. S odjištěným thompsonem se pomalu blížil k přístavní hrázi. Když byl od muže asi třicet metrů, šlápl na malý oblázek, který se mu vysmekl zpod boty, skutálel se do vody a hlasitě šplouchl. Fenner ztuhl. Stál nehnutě, prst zaklesnutý za spoušť.

Muž se ohlédl přes …