Eva

2. KAPITOLA

U benzínové pumpy v San Bernardinu jsem dostal výstrahu, že se blíží tornádo.

Zřízenec v elegantních bílých pracovních kalhotách s červeným trojúhelníkem na kapsičce na prsou mi radil, abych zůstal na noc v San Bernardinu, ale já jsem ho neuposlechl.

Když jsem se dostal do hor, začínalo foukat. Jel jsem dál. Po míli jízdy zmizely hvězdy a spustil se prudký liják, jako by černá ocelová opona z mlhy a deště uzavřela noc.

Stěrače sotva stačily odstraňovat vodu a umožňovaly mi jen nepatrný výhled, kterým jsem viděl záplavy deště útočící na karoserii auta a ve světle reflektorů několik stop leskle černé vozovky.

Skučení větru a přívaly deště bušící do auta ve mně vzbuzovaly dojem, že jsem uvězněn v obrovském bubnu, do něhož mlátí šílený bubeník. Všude kolem mne to dunělo, stromy padaly”skály se sesouvaly, a všechno přehlušoval svist vody bubnující na kola vozu. Déšť stékal po postranních okénkách, ve kterých se odrážel můj obličej, ozářený žlutavým přísvitem z palubní desky.

Skoro jsem sjel z cesty. Zleva byla horská stráň a zprava nic jiného než prudký sráz do údolí. Srdce se mi rozbušilo, jak jsem točil volantem a přidával stále plyn. Vítr byl tak prudký, že rychlost auta se nezvyšovala. Ručička na tachometru se kmitala mezi deseti a patnácti mílemi za hodinu. Zdálo se, že z motoru víc nevymáčknu.

Když jsem pomalu projížděl další zatáčku, zpozoroval jsem uprostřed silnice dva muže. Drželi lucerny, a černé pršipláště, které měli na sobě, v dešti a záři luceren svítily.

Zpomalil jsem a jeden z mužů přistoupil k mému vozu.

“Nazdárek, pane Thurstone,” řekl a déšť z jeho klobouku mi kapal na rukáv. “Jedete ke ,Třem bodům’?”

Poznal jsem ho. “Nazdar, Tome,” řekl jsem. “Projedu?”

“Netvrdím, že se vám to nepodaří.” Jeho tvář nabyla od větru a od deště barvy odřeného masa. “Ale bude to zlé.

Snad byste se měl raději vrátit.”

Nastartoval jsem motor. “Zkusím to. Myslíte, že je cesta volná?”

“Před dvěma hodinami tudy projížděl velký packard. Zatím se nevrátil. Snad to pořád ještě jde, ale musíte dávat pozor. Tam nahoře bude vítr řádit jako šílený.”

“Jestli to projel packard, tak já to taky určitě dokážu,” řekl jsem, zavřel okénko a jel dál.

Projel jsem ostrou zatáčkou a pustil se do kopce. Držel jsem se těsně u horského úbočí. Několik dalších minut jízdy mě přivedlo k úzké soutěsce, která vedla přímo k Velkému medvědímu jezeru.

Na konci soutěsky náhle skončil les. Až na několik rozeklaných balvanů na úbočí byla cesta k jezeru holá a nechráněná.

Vítr s třeskem narážel na vůz, když jsem vyjel z ochrany stromů. Cítil jsem, jak se auto zmítá. Kola se o několik palců nadzvedla a žuchla zpět na cestu. Zaklel jsem. Kdyby se to bylo stalo, když jsem projížděl zatáčku, smetlo by mě to do údolí. Přeřadil jsem na nižší rychlost a zpomalil. Prudký náraz větru vůz dvakrát zastavil. Motor pokaždé ztratil rychlost.

Musel jsem jednat rychle, abych nezačal couvat.

Když jsem dosáhl hřebene kopce, byl jsem zcela vyčerpaný. Déšť bičoval přední sklo a musel jsem se vyklonit z vozu, abych vůbec viděl, kam jedu. Cesta nebyla širší než dvacet stop a příští zatáčku jsem projel spíše zásluhou štěstí než vlastního umu, neboť vítr auto přímo strhával, nadzvedával a třásl jím. Ještě jedna zatáčka a už to bude lepší. Déšť vytrvale bubnoval na střechu vozu, ale já pociťoval ulehčení, protože jsem věděl, že teď už pojedu z kopce dolů a tam nebude vát žádný vítr.

“Tři body” byly jenom několik mil přede mnou. Ačkoliv jsem věděl, že nejhorší část cesty mám za sebou, jel jsem dál stále opatrně. Udělal jsem dobře, neboť se bez nejmenšího varování náhle přede mnou objevilo zaparkované auto a já sotva stačil zabrzdit. Kola se zablokovala a na okamžik jsem si myslel, že dostanu smyk a sjedu z cesty, pak jsem narazil do druhého auta a padl na volant.

Proklínal jsem blázna, který nechal auto stát uprostřed cesty a nedal před ně varovné světlo. Stál jsem na stupátku svého vozu a hmatal po baterce. Zaplavily mě proudy deště. Stočil jsem světlo dolů, abych viděl, kam vystupuji. Voda sahala až do tří čtvrtin kol. Posvítil jsem si baterkou na druhé auto a bylo mi jasné, proč ho řidič takhle opustil. Přední kola stála pod vodou, která pravděpodobně natekla i do rozdělovače.

Nechápal jsem, jak mohlo vzniknout na silnici malé jezírko, když cesta po několik mil prudce klesala. Opatrně jsem se spustil do vody, která mi sahala až k lýtkům. Lepivé bahno se mi přisálo k botám, když jsem se brodil k druhému autu.

Teď už déšť proměnil můj klobouk v promočenou onuci, která mi šla na nervy. Netrpělivě jsem jej strhl s hlavy a zahodil.

Když jsem se dostal k vozu, zjistil jsem, že je prázdný. Vyšplhal jsem se na stupátko a prodral se dopředu, takže jsem mohl vidět cestu za sebou. Paprsky z baterky mi ukázaly, že cesta vlastně už neexistuje. Stromy, balvany a bláto úplně zavalily silnici a vytvořily jakousi hráz.

Byl to packard, o kterém mi řekl Tom.

Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat na cestu pěšky. Vrátil jsem se ke svému vozu a vyndal z něho menší ze dvou kufříků. Uzamkl jsem dveře, prosmýkl se kolem packarda a brodil se vodou k hromadě stromů a balvanů, které blokovaly silnici. Jakmile jsem se dostal z vody, pokračoval jsem dál bez obtíží. Vyšplhal jsem na vrcholek zátarasu a podíval se na cestu shora. Pokud jsem dohlédl, nebyly dole celkem žádné překážky.

Sestup byl obtížný a jednou jsem málem upadl. Musel jsem upustit kufřík a křečovitě se zachytil kořenů stromu, abych se zachránil. Opět jsem se zdržel, než se mi podařilo kufřík najít. Ale konečně jsem se dostal na…