Chytrému napověz

Čekání

„Napsal jsi závěť?“ otázal se Kerman, když mě viděl, jak z krabičky na stole vytahuju náboje a plním si osmatřicítku. „Doufám, žes mi odkázal všechny peníze. Hodily by se mi. Ta moje zrzka si před stavuje, že jsem oslíčku otřes se.“

„Buď zticha, Jacku,“ okřikla ho Paula. Snažila se zastřít, že je zmožená, ale ustaraný výraz v očích ji zrazoval. „Nemáš v sobě kapku slušnosti?“

„Propána mlčte oba,“ zahučel jsem zamračeně. „Rvete mi nervy: A teď, aby bylo jasno, Jacku: barák budou podle všeho hlídat, takže koukej zalézt. Kam se jede ti povím, až budu vycházet. Dej nám takových pět minut, než vypadneme, a pak se pusť za námi. Hlavně dej bacha, ať tě nikdo nezmerčí: Tentokrát by byl moc velký přepych šlápnout vedle. Ať děláš co děláš, neukazuj se, dokud nepůjde do tuhého. A pak se představ střelbou.“

Kerman polkl.

„Jak prosím? Cos říkal nakonec?“

„Abys rovnou střílel.“

„Aha, myslel jsem si, žes říkal něco v tom smyslu. Tak mě napadá, že by vlastně neškodilo, kdybych taky sepsal poslední vůli.“

„A pro smilování boží, koukej se trefit,“ dokončil jsem, podíval se na hodinky, vstal a zasunul si pistoli do podpažního pouzdra pod kabát. „Radši půjdeme. A ty, Paulo, jestli se do půlnoci neozveme, běž za Mifflinem a všecko mu pověz.“

„Já se ozvu,“ pravil Kerman, i když nevypadal moc bujaře. „Doufám, že se ozvu.“

„Buď opatrný, Vicu,“ řekla Paula starostlivě.

Poklepal jsem ji po rameni.

„V tobě se člověk nevyzná. Z únosu, který zmáknu levou rukou, si děláš hlavu, a do pelechu plného nakouřených narkomanů mě pošleš jako na výlet. Nebuď jako malá, Paulo. Mysli na peníze, co nám to vynese.“

„Nedělej aspoň hlouposti,“ pokusila se o úsměv, „a nevytahuj se zbytečně před bohatou blondýnou.“

„Vléváš do mě odvahu,“ řekl jsem. „Pojď, Jacku, vypadneme.“

Kráčeli jsme po chodbě k výtahu.

„Myslíš, že bychom stihli něčeho se napít?“ zeptal se Kerman, když jsme sjeli do přízemí:

„Ne, ale ve voze máš kapesního bernardýna. A to ti povídám, Jacku, dávej bacha! Může se z toho vyklubat šeredná zabíječka.“

Kerman se poněkud přehnaně otřásl.

„Pro mě je dost šeredná už teď.“

Vlezl si do buicka a pouskládal se vzadu na podlaze. Hodil jsem přes něj koberec.

„Už vidím, jaká to bude nebetyčná slast,“ zahučel a vyhrabal se ze záhybů koberce. „Jak dlouho počítáš, že budu snášet tenhle osud?“

„Tři čtyři hodiny: víc ne.“

„V tomhle pařáku to bude názorná ukázka povětrnostních podmínek v Kalkatě.“

„Večer se ochladí,“ řekl jsem bezcitně a nastartoval vůz. „Aby ti to líp uběhlo, máš tam celou láhev skotské. Ale ne abys kouřil.“

„Nekouřit,“ zaječel, jako když ho píchne.

„Poslyš – konec legrace. Jestli ti rošťáci kápnou na to, že jsi vzadu, přikradou se a rozpářou ti bachor.“

Ztichl.

Dvě míle soukromé cesty mi tentokrát ubíhaly pod koly daleko klidněji, než když jsem tudy jel poprvé. Pomalu a s gustem jsem vytočil široký oblouk a zastavil těsně u balustrády, která obklopovala dvůr.

V hřejivém světle zapadajícího slunce vyhlíželo sídlo právě tak božsky, jak má vyhlížet barák za milión dolarů. Před hlavním vchodem stál černý cadillac. Uprostřed odstřihovali dva čínští zahradníci uvadlé květy vysokých růží. Činili se, jako by ten jeden stromeček byl na nejbližších devět měsíců hlavním zdrojem jejich obživy: asi byl. V slunci se opuštěně třpytil veliký bazén. Za širokým kobercem sametového trávníku v dolní zahradě pod terasami strnule stálo šest ohnivých plameňáků. Šíje prohnuté jako háček, neskuteční jak modré nebe na pohlednici z Itálie.

V Ocean Endu bylo dnes vše, co srdce ráčí. Jen štěstí ne.

Zadíval jsem se k domku. Okna zakrývaly trávově zelené okenice, nad vstupními dveřmi se vlnila béžově a zeleně pruhovaná roleta.

„Tak ahoj,“ rozloučil jsem se tiše s Kermanem, „Jdu na věc.“

„Hezkou zábavu,“ zahuhlal Kerman zpod koberce: „Drž se na uzdě. Koukej si dát do pití pořádný kus ledu.“

Přešel jsem na terasu a zmáčkl tlačítko zvonku. Za skleněnou výplní se rýsovala veliká hala a šerá, chladná chodba, ztrácející se v zadní části domu.

Chodbou se přivznášel vysoký, hubený staroch a otevřel mi. Shovívavě si mě prohlížel. Napadlo mi, že oceňuje můj oblek, a kdyby to šlo, s radostí by mi koupil něco lepšího, abych neutrhal na cti domu.

Ale třeba jsem se mýlil, třeba mi nevěnoval ani záblesk myšlenky.

„Paní Dedricková mě očekává.“

„Vaše jméno, pane?“

„Malloy.“

Stál pořád jako sloup mezi dveřmi.

„Máte prosím navštívenku?“

„To bych měl, a taky mateřské znaménko. Připomeňte mi někdy, ať vám ho ukážu.“

Zdvořile se zahihňal, jako když staršího strýčka doběhne nadějný potomek jeho sestry.

„S paní Dedrickovou chtělo mluvit mnoho novinářů. Musíme činit opatření, pane.“

Napadlo mi, že jestli mu neukážu vizitku, budeme tu trčet do příštího léta, takže jsem vytáhl tašku a nastrčil mu kartu, kde mám jen jméno.

Ustoupil.

„Počkáte v salónu, pane?“

Šel jsem do pokoje, kde zastřelili Soukiho. Mexický koberec byl vyčištěn. Dnes mě nevítala žádná mrtvola, žádná nedotčená whisky se sodou ani zbytek cigarety, který by škvařil opravený povrch stolu.

„Uvítal bych, kdybyste mi mohl nalít dvojitou skotskou a k tomu hodně ledu.“

„Ovšemže, pane.“

Přešel ke stolu, kde stála láhev se značkou Haig & Haig, sklenice, kotlík s ledem a Whiteroch.

Stříhal jsem ušima, když si to šinul přes pokoj, ale v kostech mu neloupalo. Dost jsem se podivil. Věru že už měl věk, aby mu v nich vrzalo. Ale aťsi byl starý, když míchal pití, panečku, jen mu ruce hrály. Podal mi sklenici s dávkou, která by pomohla ženě pod stůl a muži na koně.

„Kdybyste si chtěl zatím prohlédnout nějaké časopisy, přinesu vám je.“

Zabořil jsem se do křesla, které mě přijalo, jako by mi prokazovalo milost, natáhl jsem nohy a opatrně našel pro skleničku to nejlepší místo na opěradle.

„Myslíte, že to bude dlouho trvat?“ zeptal jsem se.

„Nemám v tomto ohledu žádné zkušenosti, pane, ale nebylo by nic divného, kdyby se ozvali až po setmění.“ Stál přede mnou, ne nepodobný plameňákovi, které jsem viděl v dolní zahradě, a každým, coulem vyzařoval dokonalost sl…