Celý svět mám v kapse

Kapitola čtvrtá

I.

Příštího dopoledne v jedenáct hodin jel Kitson s Morganovým buickem ven z města a zamířil směrem na Marlowe, vzdálené necelých sto kilometrů po silnici číslo 10.

Vedle něho seděla Ginny a on měl co dělat, aby ji poznal. Vypadala přesně tak, jak měla vypadat: mladá dívka, která se právě provdala a kterou čeká vzrušující a radostná zkušenost v podobě svatební cesty. Prosté letní šaty, které měla na sobě, jí dodávaly mladistvý šarm. Její výraz se změnil a najednou byla překvapivě povídavá.

Kitsona ta proměna poněkud zaskočila. Sám se dost natrápil, aby měl přijatelné vzezření, a teď působil dojmem úspěšného mladého muže, který se právě oženil a kterému je trapné, že na něm kdekdo pozná, že se chystá na svatební cestu.

Morgan přivezl svůj buick, teď už i s namontovaným kloubem k připojení přívěsu, až ke Kitsonovu bytu. Za ním jel Gypo s lincolnem a když viděl, jak Kitson a Ginny odjíždějí, přepadla ho sentimentalita.

„Ti dva vypadají, jako by si byli souzeni, že jo?“ řekl Morganovi, když sledoval rychle ujíždějící buick. „Ona vůbec není tak ostrá, jak se snaží předstírat. Holka s takovýmhle tělem je stvořená pro lásku. Fakt vypadají jako novomanželé na svatební cestě. Mohli by mít krásný děti.“

„Přestaň už mlít tou klapačkou!“ okřikl ho Morgan. „Co to s tebou je? Vedeš řeči jako stará bába.“

Gypo trhl rameny a rozmáchl se rukama.

„Dobře, já melu klapačkou. Tak já teda přestanu, ale kam by se v tomhle světě podělo štěstí bez trochy tý lásky?“

„Jedeme. Čeká nás práce. Zavezeš mě k Edovi,“ rozhodl Morgan a mračil se. Takové prázdné řeči nejsou k ničemu, pomyslel si. Mají před sebou nebezpečný úkol. Teď není čas na nějaké city.

Bleck měl dvoupokojový byt v hnědém kamenném domě nad řekou.

Morgan vyjel výtahem do čtvrtého patra, prošel chodbou a palcem stiskl knoflík Bleckova zvonku.

Chvíli se nedělo nic, potom Bleck otevřel dveře.

Měl na sobě černé pyžamo s bílým lemováním a s bílým monogramem na kapse. Vlasy měl rozcuchané, oči těžké a trochu kalné. „Propánajána!“ zvolal, když uviděl Morgana. „Kolik je vlastně hodin?“

Morgan šel dál a postrčil Blecka zpět do malého obýváku, pěkně zařízeného, ale neútulného, kde se válelo hodně prázdných lahví od ginu a whisky na polici u okna.

V místnosti byl cítit pach cigaretového dýmu a parfému, nad čímž Morgan pokrčil nos.

„Tady to smrdí jako v bordelu,“ poznamenal. „Nemůžeš otevřít okno?“

„Jistě, můžu.“ Bleck šel k oknu a otevřel je dokořán. Podíval se na hodiny stojící na krbu a zjistil, že je dvacet minut po jedenácté. „Přišels nějak brzy, ne? Kitson už odjel?“

„Oba už odjeli,“ odpověděl Morgan. Podíval se směrem ke dveřím ložnice. „Ty tam někoho máš?“

Bleck se přihlouple zašklebil.

„Ona ještě spí. Nemusíš si s ní dělat starosti.“

Morgan natáhl ruku, chytil prstem Blecka za kapsu pyžama a přitáhl si ho k sobě.

„Poslechni, Ede, teď nás čeká ta velká věc. To, cos předvedl včera, za moc nestálo. Musíš se o moc zlepšit, jinak nám nebudeš nic platnej. Než s tou prací skončíme, musíš vynechat ženský a chlast. Vypadáš jako pozvracenej kocour.“

Bleck se mu vyškubl a zatvářil se dotčeně. „Hele, Franku, takhle se mnou nemluv…“

„Budu takhle mluvit, kamaráde. Jestli to chceš zkusit po zlým, stačí říct. Já tě vždycky zvládnu, pamatuj si to. Buď se budeš řídit tím, co ti říkám, nebo z toho vypadneš.“

Výraz jeho plochých černých očí Blecka zmrazil.

„Dobře, dobře,“ řekl spěšně. „Dám si na to pozor.“

„To bych ti doporučoval,“ poradil mu Morgan.

Bleck poodešel stranou.

„Je něco v novinách o tom včerejšku?“

„Jenom běžný kecy. Všichni byli tak vylekaní, že policajtům nedokázali dát žádný popisy. Myslím, že to bude v suchu. Chci, abys teď hned zajel ke Gypovi. On shání dlouhý šrouby na tu ocelovou konstrukci, ale při práci bude potřebovat pomoc. Pojedeš tam, jo?“

„Dobře,“ řekl Bleck mrzutě. Teď dopoledne vůbec neměl chuť na žádnou práci.

„A pospěš si!“ vyštěkl Morgan. „Já teď musím do Dukasu pro automatickou pušku. Ernie takovou má a je ochotnej ji prodat.“

„Jistě,“ ujistil ho Bleck. „Hned se tam vypravím.“

Když Morgan odešel, Bleck tiše zaklel a přešel do ložnice, prošel setmělou místností a vytáhl roletu, čímž vpustil proud prudkého slunečního světla přímo na tvář dívky, která ležela v posteli.

„Proboha, Eddy,“ protestovala dívka, když se posadila a mžourala na něj. Byla snědá a černé vlasy měla střižené na ofinu. Měla velké modré oči a jemné rysy obličeje. Na sobě měla žluté pyžamo, které zdůrazňovalo její pěknou postavu.

„Tak vstávej, děťátko,“ vyzval ji Bleck, zatímco si namáhavě oblékal košili. „Mám práci. Dělej! Tak pohyb, pohyb!“

„Ale Ede… já jsem strašně unavená. Jestli ty musíš odejít, já snad můžu zůstat, ne?“

„Ne! Sama tu nezůstaneš. Dělej! Hni sebou!“

Dívka – jmenovala se Glorie Dawsonová – si povzdechla, shodila ze sebe přikrývku a vylezla z postele. Protáhla si paže, zívla a nejistým krokem zamířila do koupelny.

„Ale proč ta panika, miláčku?“ zeptala se a rukou si pročísla tmavé vlasy. „Kdo to byl, ten tvůj kamarád?“

Bleck si začal jezdit po bradě elektrickým holicím strojkem.

„Dělej! Obleč se a už ať jsi pryč!“ pobízel ji. „Já spěchám.“

Svlékla si pyžamo a vlezla pod sprchu.

„Někdy si myslím, že jsem pitomá,“ řekla zvýšeným hlasem, aby přehlušila šumění tekoucí vody. „Je to pokaždý stejný. Začne to pěkně: sladká hudba, sladký osvětlení a sladký slova, ale pak najednou slyším: obleč se a už ať jsi pryč. Takhle někdo mluví se svou dívkou! Muž mých snů! Můj princ z pohádky!“

Bleck vypnul holicí strojek a odešel do kuchyně uvařit si trochu kávy.

Bolela ho hlava a v ústech měl pocit, jako by je měl vycpaná plstí. Litoval, že večer a v noci tolik pil, ale byl silně nervózní. Také litoval, že si do postele pozval Glorii. Uvědomil si, že to všechno nutně udělalo na Morgana špatný dojem.

Nalil si šálek kávy, našel krabičku aspirinu, polkl tři tablety a s nelibostí si uvědomil, že se mu hodně chvěje ruka. Když dopíjel kávu, přišla do kuchyně Glorie, teď už oblečená.

„Jé – kafe. Nalej mi šál…