Kapitola III
Wes Jackson se objevil ve dveřích mé chaty jako podměrečný King Kong, ale jinak podměrečný nebyl. Měřil kolem dvou metrů, měl robustní tělesnou kontrukci a třicet dva nebo třicet tři let. Dýňovitá hlava vyrůstala z jeho rozložitých ramen bez náznaku krku. Nosánek, ústecká i očička bojovaly o přežití v moři narůžovělého tuku. Vlasy černé jako uhel měl sestříhány nakrátko. Nosil masivní brýle s černými obroučkami z želvoviny, které jeho oči v barvě mořské zeleně, mírně zvětšovaly. Byl dokonale oblečen do modrého blejzru, který měl na kapse nějaký umělecky provedený znak, do bílých plátěných kalhot a jakési klubové vázanky, sepnuté s bílou košilí velkou zlatou jehlicí.
“Pan Crane?”
Ústecká propustila ven jakési náznaky úsměvu. Očička v barvě mořské zeleně, jako v zeleni ponořené špičky krumpáče na led, mě propalovaly na kůži.
Od prvního pohledu mi bylo jasné, že tento člověk je parchant až do morku kosti a že si na něj budu muset dát pozor.
“Správně,” řekl jsem a vyčkával.
Nasoukal svou tělesnou schránku do chatky a zavřel za sebou.
“Já jsem Wesley Jackson. Pracuju pro pana Essexe.”
Málem mi uklouzlo, že ho to jistě těší, ale místo toho jsem podotkl:
“Skutečně?”
“Skutečně, pane Crane. Paní Essexová mě požádala, abych sem zaskočil a poděkoval vám za to, že jste našel jejího koně.”
“Jak je jí?”
Postoupil dál do místnosti a zvolna se nasunul do křesla. Pod jeho vahou zaúpělo.
“Měla nepříjemný pád, ale to vy víte.” Potřásl dýňovitou hlavou a jeho masitý obličej nabyl tragického výrazu.
“Mohla ovšem dopadnout hůř. Má lehký otřes mozku, ale žádné vážné zranění.”
“To je dobře. Když jsem viděl, jak padá, myslel jsem, že si přerazila páteř.”
Škubl sebou.
“Naštěstí ne.”
Přehodil jednu obrovskou nohu přes druhou, a když jsem viděl, jak si dělá pohodlí, sedl jsem si naproti.
“Bylo od vás velmi pozorné, pane Crane, že jste šel hledat jejího koně,” pokračoval. “Jak se zdá, nikoho jiného to nenapadlo. Ten kůň pro ni hodně znamená.”
Nic jsem na to neřekl a vyčkával jsem.
“Paní Essexová umí být vděčná.”
Nechal jsem to opět bez odezvy.
Prohlížel si své perfektně ošetřované nehty a najednou po mně střelil ostrým pohledem.
“Vy tady pracujete, pane Crane?”
Už je to tady, řekl jsem si. Tenhle tlustý fízl se mnou nebude ztrácet čas.
“Dalo by se to tak říct.”
Přikývl.
“Ano,” odmlčel se. “Nepobíráte od nás mzdu, pane Crane, přesto tvrdíte, že pro nás pracujete.”
Pohlédl jsem na něj bezvýrazným pohledem.
“To jsem ale neřekl, pane Jacksone. Já pracuj u pro plukovníka Olsona.”
Okousával si nehet na palci a zkoumavě si mě prohlížel.
“Vás zaměstnává plukovník Olson?”
“Bude asi lepší, když vám to vysvětlím.” Nabídl jsem mu obličej plný upřímnosti vylepšený kapkou omluvného úsměvu. Patrně jsem na něj moc velký dojem neudělal, jenže jsem si stejně nedokázal představit, že by na něj něco dojem udělalo. “Plukovník Olson a já jsme sloužili spolu v Saigonu. Byl pilot bombardéru. Dělal jsem mu mechanika.”
Mluvil jsem velmi nenuceně.…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.