Smršť

Kapitola 67

Teherán – dům Bakravánových. 20.59 hodin.

Sárá stála u jídelního stolu a naposledy se přesvědčila, že je všechno v pořádku. Talíře, příbory, bílé plátěné ubrousky, mísy s různými druhy choreše, masa a zeleniny, čerstvý chléb, čerstvé ovoce, sladkosti a koření. Už zbývala jen rýže a tu přinesou, až dá pokyn nosit na stůl. „Dobře,“ řekla sloužícím a šla do druhého pokoje.

Hosté se živě bavili, ale Šahrazád, jak si všimla, stála sama nedaleko Dárjúše, bavícího se s Mašangem. Zatvářila se vesele, i když se tak necítila, a šla za ní. „Má zlatá, vypadáš unaveně. Je ti dobře?“

„Ovšem, že je jí dobře,“ zavolal Mašang hlasitě s okázalou bodrostí.

Šahrazád se přinutila k úsměvu. Byla nesmírně bledá. „To je tím rozrušením, Sáro, nic jiného to není.“ Otočila se k Farazánovi: „Když dovolíte, Excelence Dárjúši, nezůstanu dnes s vámi na večeři.“

„Proč, co se děje?“ vyjel Mašang ostře. „Je ti špatně?“

„Není, milý bratře, to jen ten rozruch.“ Vrátila se řečí k drobnému mužíkovi: „Možná bychom se mohli vidět zítra? Můžeme spolu povečeřet?“

Než se Mašang zmohl na slovo, Dárjúš zareagoval: „Ovšem, má drahá.“ Přistoupil blíž a políbil jí ruku. Sebrala všechnu sílu, aby neucukla. „Zítra spolu povečeříme. Budu šťastný, když se připojí i Excelence Mašang a Sárá a poctíte můj chudý dům.“ Zachichotal se a obličej měl ještě grotesknější. „Náš chudý dům.“

„Děkuji vám, budu se velice těšit. Dobrou noc, mír s vámi.“

„I s tebou.“

Stejně zdvořile se rozloučila i s bratrem a Sárou. Dárjúš ji sledoval smyslným pohledem, vnímal houpání jejích chlapeckých boků. Přísámbůh, jen se na ni podívejte, říkal si pyšně a v duchu ji viděl nahou. Je to ještě lepší obchod, než jsem myslel. Při Bohu, když mi Mašang ten sňatek navrhl, zlákalo mě nejdřív věno a také příslib politického partnerství v bázáru – oboje má svůj význam a je to vysoká nabídka, což je pochopitelné, když jde o ženu čekající dítě s cizincem. Ale teď, Bůh je mi svědkem, teď už si nemyslím, že to s ní v posteli bude těžké, naučím ji, co mám rád, a občas jí udělám svoje dítě. Kdoví, třeba to nakonec dopadne, jak doufá Mašang: „Možná to dítě, co teď nosí, potratí.“ Možná že ano. Možná.

„Ehm, Mašangu, o čem jsme to mluvili?“

„O mém návrhu na založení nové banky…“

Šahrazád zavřela dveře a lehce vyběhla schody. Džárí byla v jejím pokoji a podřimovala v lenošce. „Och, princezno, jak –“

„Půjdu si lehnout, Džárí. Můžeš odejít. Ať mě nikdo neruší, Džárí. Nikdo. Z žádného důvodu. Popovídáme si při snídani.“

„Ale, princezno, můžu spát v křesle a –“

Šahrazád se rozzlobila. „Dobrou noc! A nikdo mě nebude rušit!“ Hlasitě za sebou bouchla dveřmi a zamkla. Kopnutím se zbavila střevíců, potichoučku se převlékla. Ještě závoj a čádor. Opatrně otevřela francouzské okno na balkon a vyklouzla ven. Schody ústily do uzavřené zahrady, z níž vedla pěšina k zadní brance. Sundala závoru, panty zaskřípěly a byla venku v uličce. Chvátala pryč, čádor za ní vlál jako černý závoj.

V sále pro hosty pohlédla Sárá na hodinky a přistoupila k Mašangovi. „Miláčku, mám už nechat nosit na stůl?“

„Za okamžik. Nevidíš, že Jeho Excelence a já nemáme čas?“

Sárá vzdychla a vydala se popovídat si s přítelkyní. Strnula; dovnitř vběhl ustrašený dveřník, rozhlížel se, když našel Mašanga, spěchal k němu a něco mu šeptal do ucha. Mašang zbledl, vedle stojící Dárjúš Farazán zalapal po dechu. Pustila se k nim. „Co se děje?“

Mašang pohyboval rty, ale nevydal ani slova. Všichni ztichli a vyděšený sluha vykřikl: „Jsou tu Zelené pásky, Jasnosti, Zelené pásky a… a mollá. Chtějí ihned mluvit s Jeho Excelencí.“

V hrobovém tichu si každý vzpomněl na zatčení Paknúrího a Džáreda, na další zatýkání, popravy a nejrůznější děsivé zvěsti, vyšetřování výborů, vězení přeplněná přáteli, zákazníky a příbuznými. Dárjúš prskal vzteky, že se ocitl v tuto hodinu v tomto domě, chtěl si ze zoufalství rvát vlasy a proklínal se za svou pošetilost chtít se spojit s rodinou Bakravánů, beztak prokletou kvůli Džáredově lichvě – kterou provozují sice všichni obchodníci, ale jeho usvědčili! Syn prokletého otce – a já veřejně souhlasil se sňatkem a soukromě slíbil účast na Mašangových plánech, které, jak teď vidím, jsou nebezpečně moderní, nebezpečně západní a jasně proti imámovým příkazům a přáním! Syn prokletého otce! Z tohohle domu zatracených musí přece existovat zadní východ!

Čtyři příslušníci Zelených pásek a mollá čekali v přijímacím pokoji, kam je sluha uvedl, zuli si boty a se zkříženýma nohama seděli opřeni o hedvábné polštáře. S rozšířenýma očima zírali na přepych kolem sebe, pušky položené na koberci. Mollá měl tradiční oděv z drahé látky, na hlavě bílý turban. S bílou bradou, hustým černým obočím, výraznými rysy a temnýma pichlavýma očima působil impozantně.

Dveře se otevřely, Mašang vklopýtal dovnitř jako robot. Pleť mu zešedla, hlava třeštila děsivými představami. „Zdravím vás… zdravím vás, Excelence…“

„Dobrý večer. Jste Excelence Mašang Bakraván?“ Mlčky přikývl. „Ach, tedy dobře, mír s vámi, Excelence, prosím, omluvte, že přicházíme tak pozdě. Jsem mollá Sajání a posílá mě výbor. Právě jsme zjistili pravdu o Excelenci Džáredu Bakravánovi. Přišel jsem vám sdělit, že ačkoliv to byla vůle boží, Jeho Excelence nebyla výborem nikdy odsouzena, takže váš otec byl zastřelen omylem. Majetek byl zabaven rovněž omylem, a proto vám bude vrácen.“

Mašang ohromeně zíral.

„Islámská vláda musí dodržovat zákony boží.“ Mollá stáhl obočí a pokračoval: „Bůh ví, že nemůžeme dávat pozor na všechny fanatiky, prosťáčky nebo pomýlené lidi. Bůh ví, že z fanatismu se někteří lidé dopouštějí omylů. A Bůh také ví, že mnozí zneužívají revoluce pro zlo, které schovávají za masku vlastenectví, překrucují islám v zájmu svých vlastních špinavých cílů, mnozí neposlouchají slovo boží, spekulují a kazí nám pověst, dokonce nosí turban, na který nemají nárok, nezasluhují ho – jsou mezi nimi i někteří ájatolláhové, dokonce i oni. Ale my jim s pomocí boží turban strhneme, očistíme islám a vymýtíme zlo, ať je kdekoli…“

Mašang…