Král Krysa

Petr Marlowe se dovlekl do amerického baráku. „Půjdu teď pro ty peníze,“ zamumlal ke Královi.

„Zblbnul jsi? Tady všude kolem je spousta lidí!“

„Seru na lidi,“ řekl Petr vztekle. „Chceš ty peníze, nebo ne?“

„Sedni si. Sedni si!“ Král posadil Petra na židli, dal mu cigaretu, přinutil ho vypít kávu a myslel si: Ježíš, co všechno musím dělat pro kapku toho zisku! Trpělivě vysvětlil Petrovi, že se musí sebrat, že všechno bude v pořádku, že léky už jsou objednané. Asi tak za hodinu se Petr trochu uklidnil a zdálo se, že začíná pomalu chápat. Král však věděl, že pořádně nevnímá. Čas od času sice přikývl, ale Král věděl, že je kdesi mimo jeho dosah. A je-li mimo jeho dosah, je mimo dosah každého.

„Už je čas?“ zeptal se Petr. Bolest ho skoro oslepovala a cosi mu říkalo, že nepůjde-li pro peníze teď, nepůjde už nikdy.

Král věděl, že je ještě příliš brzo, ale chápal rovněž, že Petra už déle v baráku neudrží. Vyslal tedy na všechny strany stráže. Pokryly celou oblast této části tábora. Max dával pozor na Greye, který ležel ve svém baráku na pryčně. Byron Jones III. střežil Timsena. Timsen byl na severním konci tábora, u brány, kde čekal na dodávku léků, a jeho lidé, další zdroj nebezpečí, stále ještě zoufale pročesávali celý tábor ve snaze najít zloděje diamantu.

Král a Tex se dívali, jak Petr vyběhl z baráku jako pomatený, jak přešel cestu a došel k příkopu. Na jeho okraji se zapotácel, pak ho překročil a vrávoral k drátům.

„Ježíš,“ řekl Tex, „já se na to nemůžu koukat!“

„Já taky ne,“ řekl Král.

Mlhou a deliriem, které ho obklopovaly, se Petr snažil zaostřit pohled na dráty. Modlil se, aby přiletěla kulka. Nemohl už tu agonii vydržet. Kulka však nepřilétla a tak šel dál, vztyčený, a těsně u drátů zakopl. Zachytil se rukou za ostnatý drát a tiše zasténal. Zdálo se mu, že padá do jícnu pekel.

Král s Texem doběhli k drátům, zdvihli ho a odtáhli zpět.

„Co je to s ním?“ zeptal se někdo ze tmy.

„Přechodný pominutí smyslů,“ řekl Král. „Pojď, Texi, odneseme ho do baráku.“

Položili ho na Královu postel. Tex běžel odvolat stráže a barák se vrátil k normálnímu životu. Pouze s jedním strážným venku.

Petr Marlowe ležel na posteli, sténal a nesrozumitelně mumlal. Pak přisel k sobě. „Kristepane,“ vydechl a snažil se vstát, ale tělo ho přestalo poslouchat.

„Tumáš,“ řekl Král poplašeně a dal mu čtyři aspiriny. „Jen klid, všechno bude dobrý.“ Když přidržoval Petrovi u úst hrnek s vodou, třásla se mu ruka. Kurva, přemýšlel trpce, jestli Timsen nepřinese ty věci dnes v noci, Petr to nepřežije. A když to nepřežije, jak dostanu ty prachy? Kurva!

Když Timsen konečně přišel, byla z Krále troska.

„Nazdar, kámoši.“ Timsen byl také nervózní. Musel krýt svého nejlepšího člověka, když šel přes dráty do bytu japonského doktora. Ten byt byl padesát metrů za dráty nedaleko Jošimova domu a blízko strážnice. Nervy! Timsen sice věděl, že na světě neexistuje zloděj, který by dokázal to co Australan na válečné stezce, ale přesto se při čekání pořádně zapotil. Povedlo se to však.

„Kde mu to uděláme?“ zeptal se Timsen.

„Tady.“

„Dobře. Postav radši stráže.“

„Kde je ten ošetřovatel?“

„Nejdřív ho ošetřím já,“ řekl Timsen. „Steven teď nemá čas. Pak to převezme.“

„Doufám, že víš, co děláš?“

„Rozsviť pořádný světlo! Samo, že vím. Máš horkou vodu?“

„Ne.“

„Tak ji dej ohřát! Copak vy Amerikáni nerozumíte vůbec ničemu?“

„Nech si to!“

Král kývl na Texe a Tex dal vařit vodu. Timsen otevřel malý balíček s chirurgickými nástroji a rozprostřel na stole ručník.

„Zatracená práce,“ řekl Tex. Ještě jsem v životě neviděl nic tak čistýho. Je to tak bílý, že je to až modrý.“

Timsen si odplivl a pečlivě si umyl ruce zcela čerstvým kouskem mýdla. Začal vyvářet injekční jehlu a chirurgické nůžky. Pak se sklonil nad Petrem a pleskl ho po tváři.

„Hej, kámoši!“

„Ano?“ zašeptal Petr.

„Já ti tu ránu vyčistím, jo?“

Petr musel vyvinout obrovskou námahu, aby porozuměl: „Cože?“

„Dám ti antitoxin…“

„Já musím do nemocnice,“ řekl Petr opile. „Už je čas… uříznout… říkám vám…“ Znovu omdlel.

„Taky dobrý,“ řekl Timsen.

Píchl Petrovi dávku morfia. „Tak mi pomoz, sakra,“ řekl velitelsky Královi. „Utírej mi z čela ten blbej pot!“ Král poslušně přiskočil s ručníkem.

Timsen chvilku počkal, než injekce začala působit, a pak strhl Petrovi obvaz. „Ježíšmarjá!“ Celé okolí rány bylo oteklé a purpurově a zeleně zbarvené. „Už je asi pozdě.“

„Panebože,“ řekl Král. „Už se nedivím, že se ten chudák zbláznil.“

Skřípaje zuby odřízl Timsen opatrně nejhorší část páchnoucí shnilé tkáně, pak zajel do hloubky a jak mohl nejlíp ránu vyčistil. Pak ji posypal sulfonamidovým práškem a převázal čistým obvazem. Narovnal se a vzdychl. „Bolej mě záda!“ Podíval se na neposkvrněný obvaz a obrátil se ke Královi. „Máš tu nějakej kousek košile?“

Král strhl z věšáku svou košili a podal mu ji. Timsen jí utrhl rukáv, roztrhal jej na dlouhé pásy a ty omotal kolem obvazu.

„Co to děláš, do prdele?“ zeptal se nechápavě Král.

„Kamufláž,“ řekl Timsen. „Copak myslíš, že může courat po táboře s krásným novým obvazem? Hned by ho zastavil nějakej felčar nebo policajt s dotazem, odkud to, krucinál, má.“

„Jo, už chápu.“

„To se divím.“

Král na tu impertinenci nereagoval. Dělalo se mu mdlo při vzpomínce na Petrovu obnaženou ruku, na ten strašný zápach a potoky krve. Na zemi se válel zmuchlaný starý obvaz a smrděl myšinou. „Hej, Texi, odkliď to svinstvo!“

„Já? Proč zrovna já?“

„Odkliď to!“

Tex neochotně zdvihl obvaz a šel ven. Nohou vyhrábl v měkké zemi jamku, zahrabal obvaz a vyzvracel se. Když se vrátil do baráku, řekl: „Zaplať pánbu, že to nemusím dělat každej den.“

Timsen naplnil injekční stříkačku a opět se sklonil nad Petrem. „Koukej se! No tak se koukej, prokristapána,“ zavrčel, když viděl, jak se Král odvrací. „Kdyby Steven nemohl přijít, musel bys to dělat ty. Ta injekce musí přijít do žíly, rozumíš? Nejdřív tu žílu musíš najít. Pak do ní vrazíš jehlu, povytáhneš, a to děláš tak dlouho, dokavad se ti nepovede dostat do stříkačky trošku krve. Vidíš? Teď je jehla …