Král Krysa

Petr Marlowe se díval na Sutru a Čeng Sana na břehu moře. Čeng San se uklonil, vlezl do člunu a Sutra pomohl odtlačit člun na fosforeskující hladinu. Pak se vrátil do domu.

„Tabé-lah,“ řekl Petr.

„Budeš ještě jíst?“

„Ne, děkuji ti, tuane Sutro.“

Čestné slovo, myslel si Petr, je to příjemná změna být schopen odmítnout jídlo. Najedl se však dost a jíst dál by bylo nezdvořilé. Je zřejmé, že vesnice je chudá a nemůže si dovolit jídlem plýtvat.

„Slyšel jsem,“ řekl Petr jako mimochodem, „že zprávy, válečné zprávy, jsou dobré.“

„Také já jsem to slyšel, ale nezaslechl jsem nic, co by muž mohl opakovat. Nejasné pověsti.“

„Je škoda, že tato doba není taková jako minulá doba, kdy člověk mohl mít přijímač a poslouchat zprávy. Nebo když si mohl přečíst noviny.“

„Pravda. Je to škoda.“

Sutra nedal najevo, že rozumí. Dřepl si na svůj kobereček a ubalil si kornoutovitou cigaretu. Držel ji v hrsti a dlouze vdechoval kouř.

„Doslechli jsme se špatných zpráv z tábora,“ řekl konečně.

„Není to tam tak špatné, tuane Sutro. Nějak to přežijeme. Nevědět, co se děje ve světě, to je ovšem horší.“

„Slyšel jsem, že v táboře byl přijímač a že muže, kteří ho měli, chytili. Jsou prý teď ve vězení v Outram Road.“

„Máš o nich nějaké zprávy? Jeden z nich byl můj přítel.“

„Ne. Slyšel jsem jen, že je tam odvezli.“

„Velice rád bych věděl, jak se jim daří.“

„Znáš to místo a znáš lidi, které tam odvážejí. Znáš tedy také, co se tam děje.“

„Pravda. Ale člověk doufá, že někteří mohou mít štěstí.“

„Všichni jsme v rukou Alláhových, řekl prorok.“

„Jméno jeho buď pochváleno.“

Sutra po něm přejel očima a po několikerém vdechnutí cigaretového kouře se zeptal: „Kde ses naučil malajsky?“

Petr mu vyprávěl o svém životě ve vesnici. Jak pracoval v rýžových polích a žil jako Javánci, kteří žijí téměř stejně jako Malajci. Zvyky jsou stejné, i jazyk je stejný, kromě některých slov, převzatých ze západu – přijímač v Malajsku – rádio na Jávě. Motor v Malajsku – auto na Jávě. Ale zbytek je stejný. Láska, nenávist, nemoc a slova, která hovoří muž k muži nebo muž k ženě, jsou stejná.

„Jaké bylo jméno tvé ženy v oné vesnici, synu?“ zeptal se Sutra. Zeptat se na to dříve by bylo nezdvořilé, ale teď, když promluvili o věcech ducha i světa, o filozofii a Alláhovi, teď, když už citovali slova prorokova, jehož jméno buď pochváleno, teď už nebylo neslušné se zeptat.

„Jmenovala se N’ai Džahan.“

Stařec spokojeně vzdychl ve vzpomínkách na mládí. „A ona tě milovala velice a dlouho?“

„Ano.“ Petr Marlowe ji jasně viděl před sebou.

Přišla do chatrče jednou večer, když si připravoval lůžko. Měla na sobě zlatorudý sarong, zpod nějž vykukovaly maličké sandály. Kolem krku jí visel velký věnec z květů, jejichž vůně se rozlila domem a všemi Petrovými smysly.

Položila si svou rohož na spaní k nohám a hluboce se před Petrem uklonila.

„Jmenuji se N’ai Džahan,“ řekla. „Tuan Abu, můj otec, mě vybral, abych s tebou sdílela tvůj život, neboť pro muže není dobré, když je sám. A ty už žiješ sám celé tři měsíce.“

N’ai bylo asi čtrnáct let, ale v zemích, kde se střídá prudké slunce s prudkými dešti, je čtrnáctileté děvče už ženou s ženskými touhami, a má se už vdát nebo aspoň žít s mužem, kterého jí vybere otec. Její tmavá pleť měla jakýsi mléčný odlesk, její oči byly jako krystaly topasu, ruce byly poupata ohnivých orchidejí, nohy něžné, tělo dítěte i ženy hedvábné a sídlilo v něm štěstí kolibříka. Byla dítětem slunce a tropického deště.

N’ai byla jako hedvábí, jako tekuté hedvábí. Pevné tam, kde mělo být pevné. Měkké tam, kde mělo být měkké. Silné tam, kde mělo být silné. A slabé tam, kde mělo být slabé.

Měla havraní vlasy. Dlouhé. Nosila na nich lehoučkou síťku.

Petr Marlowe se na ni usmál. Pokusil se skrýt rozpaky a být jako ona, svobodná, šťastná a beze studu. Svlékla si sarong, stála hrdě před ním, a Petr řekl: „Modlím se, abych byl schopen učiniti tě šťastnou a dát ti sladký spánek. A prosím tě, abys mě naučila vše, co potřebuje žena, aby ‚byla blíž k bohu‘.“

Blíž k bohu, jak nádherné, myslil si Petr Marlowe. Jak nádherné vyjádření podstaty lásky.

Podíval se na Sutru: „Ano. Milovali jsme se velice a dlouho. Děkuji Alláhovi, že jsem žil a miloval až na práh věčnosti. Jak nádherné jsou cesty Alláhovy.“

Na nebi se objevil mrak a začal bojovat s měsícem o vládu nad nocí.

„Je dobré být mužem,“ řekl Petr Marlowe.

„Trápí tě dnes v noci tvá ztráta?“

„Ne. Opravdu. Dnes v noci ne.“ Petr se pozorně zadíval na starého Malajce. Byl mu vděčný za tu nabídku, vyslovenou tak jemně.

„Poslyš, tuane Sutro. Otevřu ti své myšlenky, neboť věřím, že v pravý čas z nás mohou být přátelé. V pravý čas budeš mít možná příležitost zvážit mne a mé přátelství. Válka je však vrahem času. Proto s tebou budu mluvit jako tvůj přítel, kterým ještě nejsem.“

Stařec neodpověděl. Dýmal z cigarety a čekal.

„Potřebuji malou část přijímače. Je snad ve tvé vesnici starý přijímač? Třeba rozbitý. Třeba bych z něho mohl vzít malý kousek.“

„Ty víš, že přijímače Japonci zakázali.“

„Pravda. Ale jsou tajná místa, ve kterých je možné skrýt to, co je zakázáno.“

Sutra přemýšlel. Přijímač je skryt v jeho domě. Možná Alláh poslal tuana Marlowa, aby jej odnesl. Cítil, že mu může důvěřovat, protože před ním mu důvěřoval už tuan Abu. Kdyby však tuana Marlowa chytili s přijímačem mimo tábor, trest by nevyhnutelně dopadl i na vesnici.

Ponechat přijímač ve vesnici je také nebezpečné. Člověk by jej ovšem mohl zahrabat někde uprostřed džungle, ale to se ještě nestalo. Mělo se stát, ale nestalo, neboť pokušení poslouchat bylo vždy příliš veliké. Pokušení žen naslouchat řvavé hudbě bylo příliš veliké. Pravdivě je psáno: „Marnost, nic než marnost.“

Lépe, rozhodl se, když věci bílých mužů zůstanou s bílými muži

Vstal, pokynul Petru Marlowovi a odvedl ho korálkovým závěsem do tmavé části domu. U vchodu do Sulininy ložnice se zastavil. Ležela na lůžku pod svým sarongem a měla vlhké oči.

„Sulino,“ řekl Sutra, „jdi na verandu a dávej pozor.“

„Ano, otče.“ Sulina sklouzla z lůžka, upravila s…