Magorův zápisník

Socha piešťanských parků 69

Nemáme u nás mnoho příležitostí vidět díla významných tvůrců moderního světového sochařství – jak bychom tedy neuvítali výstavu, která nám jich přinesla hned celou řadu: v Piešťanech uspořádali loni v létě obvyklou výstavu Socha piešťanských parků s výlučně mezinárodní účastí. Komisařem byl Lubor Kára, muž, který k nám zřejmě dovede přitáhnout zvučná jména současné světové scény (vzpomeňme na první Danuvius), na jejichž práce si v Praze asi ještě dlouho počkáme. O stínech piešťanské výstavy jsem psal v 10.–11. čísle Výtvarné práce 1969, zaměřím se tedy především na vlastní díla. V úvodu katalogu se Lubor Kára zmiňuje o rozhodnutí nedržet se klasické hranice plastiky; soubor vystavených prací toto rozhodnutí nejen opravňuje, ale dokázal navíc, že opak by znamenal naprosté zkreslení současného stavu toho, čemu se dosud nepřesně říká sochařství, a připravil by výstavu o některé z nejzajímavějších exponátů. Není také nezajímavé, jak mnoho z nejvýznamnějších plastických realizací vytvářejí umělci, kteří jsou buď původem malíři, nebo které lze přinejmenším těžko vměstnat do obvyklého schématu sochaře – jako v Piešťanech vystavujícího Heinze Macka.

Vcelku si myslím, že se v Piešťanech v názorové konfrontaci, která rozdělila vystavené práce zhruba do dvou skupin – do linie v podstatě nového konstruktivního cítění a do linie tradičního, víceméně figurativního sochařství –, prokázala nadmíru přesvědčivě beznadějnost orientace oné druhé skupiny, respektive těch jejích představitelů, kteří byli v Piešťanech zastoupeni. Uvědomuji si nepřesnost takového hrubého rozdělení, označení figurativní je jen pomocné – například do odsuzované skupiny nijak nepočítám Niki de Saint Phalle –, nicméně je podezřelé, že se mezi figurativními díly objevuje daleko vyšší procento špatných věcí a že jsou daleko odpudivější než slabší realizace konstruktivního zaměření. Jedním z důvodů bude nepochybně delší tradice figurativního sochařství a z toho vyplývající únava, chce-li sochař pouze vymýšlet nové deformace v pošetilé snaze vzbudit snad náš odpor, hněv či soucit, jak se o to pokouší Belgičan Roel D’Haese ve svých zrůdných patetických figurách. Ne sice tak jednoznačně, ale přesto nepřesvědčivě působil francouzský sochař Viseux se svými kumulacemi průmyslových odpadů – opět jedno odvětví moderního umění, které se již stačilo dokonale zakademizovat. Ve Viseuxově případě se nabízí zajímavé srovnání s Neprašem, vytvářejícím některé svoje figury na první pohled dost obdobným způsobem, jenomže Neprašovy sochy v sobě nesou mýtus, oživující jejich banální součásti, a to je asi právě to, co Viseuxovým plastikám tak citelně chybí.

V oblasti živočišného naturalismu si v Piešťanech konkurovaly dvě realizace – polyesterový Prs Césara Baldacciniho a Podušky-břicha Aliny Szapocznikowové, slepeniny realisticky vulgárních torz, obklopené v kontrastu, který jsem nepochopil, drobnými zmuchlanými objekty, z nichž déšť částečně smyl jejich někdejší černou barvu a které vytvořily kolem plastiky pozoruhodné smetiště. Ovšem tyto jmenované realizace, jakkoli pochybné, jsou alespoň do jisté míry nekonvenční, a tím koneckonců zajímavé. Nejméně neklidu vzbuzuje na takovýchto výstavách a nejméně pozornosti asi zaslouží ono sochařství, dobývající pracně z kamene s větší či menší dávkou rukodělné zručnosti elementární tvary, poučené celou škálou otců moderního sochařství Arpem počínaje a Moorem konče, jak je v Piešťanech zastupovali především dva jugoslávští sochaři Olga Jančićová a Branko Ružić. Proti této poloze do sebe uzavřeného sochařského díla, usilujícího přimět diváka jaksi „násilím“ ke kontemplaci, sugerujíc mu různými skrytými symboly tajemství obsažené uvnitř díla (jak ostatně napovídají názvem Kameny k meditaci dalšího zástupce této větve, vídeňského Karla Prantla), stála v Piešťanech Velká černá akrobatka Niki de Saint Phalle. Dílo myslím nijak zvlášť hluboké, provedené jak s francouzskou elegancí, tak s celou její povrchností – nicméně přes tento nátěr dílo barbarsky osvěživé a naznačující jednu velice zanedbávanou možnost současného umění: oblast čistého humoru. Jestliže Niki de Saint Phalle se svou akrobatkou obratně balancuje na hranici elegance a povrchnosti, Martial Raysse ji tentokrát překročil do té míry, že mu to stěží můžeme odpustit. Těžko si představit, jak by působila jeho plastika v jiném kontextu, ale v Piešťanech nebyla ničím víc než lacinou pouťovou atrakcí, ať už se jí říká civilizační, nebo ne, únosnou snad jen pro lidi, které vzrušuje pohled na fungující barevné neóny. Kromě Raysse byla v Piešťanech ještě jedna plastika se schopností prezentovat se i večer – Schöfferova šestimetrová věž Chronos 8B se zrcadly nastavenými do různých směrů, ale osvětlená jenom jediným reflektorem. Ani ve dne ovšem Schöffer nikterak neoslňoval i pro toho, kdo zná jeho dílo jen z reprodukcí, začíná být tato produkce poněkud stereotypní a nevzrušivá.

Tím nejlepším, co se dalo v Piešťanech vidět, byly pro mne plastiky dvou umělců, kteří spolu vystavovali již vícekrát a za významnějších okolností, především když se podíleli na přelomu padesátých a šedesátých let na výtvarném definování nového pocitu v evropském duchovním klimatu: Pola Buryho a Heinze Macka. Je potěšitelné zjistit, že ačkoli se jejich dílo stalo již jaksi „klasickou“ hodnotou, neztratilo nic na své kvalitě a vnitřní naléhavosti. Bury vystavil „174 malých válečků…