Magorův zápisník

* * *

Asi týden nato jsme přišli s Julianou večer do Ječné. Byli tam Dino a Dlouhán z Umělé hmoty 2, druhý den jsme chtěli dělat na Housce nahrávku.

Já jsem měl jet pochopitelně v roli kuchaře. Ale v Ječné nám rozčileně oznamovali, že Pájka je nezvěstnej a Kába nepřišel domů z práce. Mezitím volala paní Janíčková, že Pepa je na VB a že jí na její dotaz řekli, že něco „prošvih“. „Takže je to jasný,“ řekl jsem, „spadla klec.“ Dino, Dlouhán a další se rozběhli po Praze se vzkazy, že začalo zatýkání. Metodik Starej chladnokrevně zasedl ke svému archívu a začal třídit strojopisy, které je třeba schovat. Za hodinu odešla Mirena, která se tam náhodou stavila cestou z hor, s horolezeckým batohem na zádech plným literatury. Já jsem chtěl jít do Kriváně. Věra, která mívá záblesky intuice, mi řekla: „Do Kriváně nechoď!“ Zamyslel jsem se a uznal, že má asi pravdu. Nechte si od Žlutáka vypravovat, jak tam na mne tři dny čekali každý večer a on vybíhal na zvonění ven a koulením očima a posunky zaháněl přátele, kteří se dobývali dovnitř.

A tak jsem poslal Davida s Ondrou pro pivo asi do šesti Maxerových džbánů. Ale kromě mne nechtěl nikdo pít, jenom tak ucucávali ze skleniček. Seděli jsme v pokoji u stolu, přede mnou džbány a vypíjel jsem je jeden za druhým. Juliana měla na krajíčku, nelíbilo se jí, že tolik piju. „Je to na dlouhou dobu poslední pivo, tak mne nech,“ chlácholil jsem ji. Spali jsme s Julianou v Ječné v Markétině posteli. Ráno jsme šli za Padrtou, který bydlel také pod Zvonařkou, o tři domy dál. Vzal nás na oběd do Excelsioru. Něco jsem si dal, Juliana snad taky, ale seděla jak zařezaná. Tíha toho, co nás čeká, na ní zřetelně ležela. Padrtovi jsem říkal, že mě zavřou, napřed odporoval, že to snad nebude tak zlý. Když jsem ho ujistil, že bude, otočil se na Julianu: „Jo, holt jste si vzala revolucionáře.“

Rozloučili jsme se s Jirkou a šli domů, chtěl jsem si tam vzít nějaké věci. Šli jsme průjezdem z Bělehradské a po nějaké chvíli nás minula šedivá volha s dvěma chlápky. Nikdy jsem si nepřestal vyčítat, že jsem nereagoval, jak jsem měl. Nemít tak strašnou kocovinu! V domě číslo čtyři – dům před námi – byla svobodárna, zrovna jsme míjeli vchod, když volha zastavila před šestkou. Mohli jsme zabočit a schovat se, ale jako beran jsem šel dál. Přišli jsme k domovním dveřím a sousedka, se kterou právě chlápkové v chodbě mluvili, na nás ukázala: „Zrovna jdou!“ Kdo to je, jsem věděl hned, v podvědomí jsem to věděl už ve chvíli, kdy nás auto míjelo, ale kocovina to do vědomí nepustila. Jeden z estébáků – byli šediví jako jejich vůz, alespoň mi to tak připadalo, ale spíš mi v té chvíli zešedlo všechno – mi strčil před oči pověstný kulatý smaltovaný odznak. Abych získal čas, nevím k čemu, požádal jsem ho, aby mi ho ukázal ještě jednou. Vyhověl mi, ale neviděl jsem stejně nic.

Nejhorší bylo, že jsem s sebou vláčel manažerský kufřík, jak mu kluci posměšně říkali, podobný nosil kdysi Kríťo, a v něm jsem měl tlustou složku se jmény lidí, kteří se účastnili Bojanovic. Mohl jsem ji dávno zničit, nebýt toho, že spousta lidí – samozřejmě nejbližších přátel – peníze dlužila a nechtěl jsem o tom zničit záznamy. Dodneška si pamatuju, že Stankovičovi dluží 80 korun, Věra 40 a Starej 40, ale komu je to co platný? Místo abych si je přepsal na zvláštní papírek, i když starat se…