Magorův zápisník

V

Na poklepávání po ramenou
by zahynula jakákoli kultura…

(s Ivanem M. Jirousem rozmlouvá Petruška Šustrová)

Napřed mi řekni, jak se máš a jak se cítíš.

Přesně nevím. Rozhodně líp, než když jsem se vrátil, ale spíš se zeptej mojí ženy nebo mého okolí, protože já sám to nemůžu posoudit. Ještě bych mohl říct, že se cítím čím dál tím líp – to neznamená, že se mám čím dál tím líp.

Ty jsi profesí kunsthistorik. Jak si představuješ práci kunsthistorika?

Mohl bych se chytnout té formulace. Já si ji skutečně jenom představuju. Asi je špatný tvrzení, že jsem profesí kunsthistorik. Já jsem kunsthistorik vzděláním, nikoli profesí.

Ale vždyť jsi to léta dělal.

Kunsthistorii jsem nedělal nikdy. Dělal jsem novináře. Pokud se něčím cítím jako profesí, to znamená povoláním, jsem spíš novinář. Novinář s kunsthistorickým vzděláním. Kunsthistorik je ten, kdo se zabývá vědecky materiálem, to znamená výtvarným uměním. Já na to nemám sicflajš. Nechtěl jsem nikdy dělat akademickou kariéru a vždycky mě zajímal spíš život, kterej je kolem toho. Pokud jsem přemýšlel o kunsthistorii jako o povolání, jako o řemesle, tak se domnívám, že by se kunsthistorie měla vrátit k Vasarimu, k tomu, který psal životopisy umělců. To byl vlastně – jak se říká – první kunsthistorik, zakladatel řemesla. Později se kunsthistorie od něho odvrátila natolik, že se stala samostatnou vědou. Podle mého názoru ke své škodě, protože interpretace díla se budou lišit léta od let, epochu od epochy, ale mám za to, že my, současníci umělců, bychom měli spíš vydat svědectví o tom, jací opravdu byli. To udělal Vasari o Leonardovi, Michelangelovi a svých současnících a doposud to podle mého názoru nikdo nepřekonal. Ovšem můžeš na to správně říct, že to je z nouze ctnost, protože já na interpretaci cizího uměleckého díla nemám.

Znamená to, že tvoje stati o Plasticích nebo o jiných zpěvácích a skupinách nebyla interpretace díla, ale svědectví?

Všimni si, že se ve všech svých textech o hudbě rafinovaně vyhýbám nějaké hudební analýze, mimo jiné proto, že nemám hudební sluch. Ale to už trochu odbočuješ, protože kunsthistorie v úzkém slova smyslu se zabývá historií výtvarného umění.

Pokud už jde o Plastiky a o to, co jsem psal třeba o kapelách undergroundu, tam už jsem se vlastně od své původní profese, chceš-li, velice vzdálil. Ze své akribie bych mohl psát pouze o výtvarných umělcích. U mne to vyústění, že se dneska věnuju nejspíš psaní o hudbě, undergroundové hudbě, je spojení mé – možná – někdejší akribie s mou nejvlastnější náklonností. Z hlediska svého studia jsem mohl dělat pouze výtvarnýho teoretika nebo kritika. V normálně hierarchizovaným světě.

A to jsi nikdy dělat nechtěl?

Chtěl a nechtěl. Především jsem línej. Mám nechuť k akademické kariéře. Může to být z nouze ctnost. Umění je pro mne něco mnohem živějšího, než abych se je pokoušel vměstnat do kunsthistorických šablon. Neber to ale jako výpad proti kunsthistorii, protože kunsthistoriků, kteří skutečně dokázali svoji práci dobře dělat – a je jich tady řada, právě proto je nebudu jmenovat, abych na ně neupozornil –, si hluboce vážím.

Před mnoha lety mi řekl můj jakýsi duchovní sponzor, Jiří Padrta, že jsem spíš umělec než kunsthistorik. Tenkrát jsem mu to nevěřil, dneska mu celkem dávám za pravdu. Ovšem zase – umělec. Já vím, že nejsem ani jedno, ani druhý, spíš zvláštní hybrid. Velice si vážím Šaldy, a vždycky mě fascinovalo, jak je možný, že Šalda, kritik, jakých jsme měli ne málo, ale jednoho, tedy jeho, mohl psát tak špatná literární díla. Že to nedokázal poznat. Je to asi zvláštní tajemství nekritičnosti některých kritiků, ale já nejsem ten případ. Já například vím, že básně, který píšu, nejsou básně, že to je… Vidíš, teď jsi mne donutila – nebo jsem se donutil –, abych o tom přemýšlel. Já nejsem básník, ale přesto jsem přiměl lidi, třeba svou poslední sbírkou, aby mě brali za básníka. V době, kdy už mně je to úplně jedno, se tomu směju. Mně nejde ani o to být umělec. Domnívám se, že tajemství života spočívá v něčem úplně jiném. Není to v tom, jestli dosáhnu kariéry nebo nějakého stupně ocenění jako vědec, což je kunsthistorik, a to jsem rozhodně nikdy nebyl, ani jako umělec, to jest třeba jako básník, což jsem si dokonce chvílema myslel, že jsem, než jsem přišel na to, že i to je jenom fasáda. Že to je asi v něčem hlubším, co se těchto věcí může dotýkat a chvílema se s nimi i stýkat, ale skutečný naplnění života bude mimo tyto a podobné kategorie. Člověk musí být především člověkem. To zní tak blbě, že to musím upřesnit: zdá se mi, že ne náhodou lidi, s kterýma jsem dneska zajedno, respektive spojený v jednom společenství, kladou důraz především na takzvaná lidská práva. To je asi to, co je v životě nejdůležitější, co lidi spojuje. Ostatní navíc, ať věda, nebo umění – pokud to není umění sloužící církvi nebo Bohu –, jsou vlastně jenom záliby, kterýma ozvláštňujeme a ozdobujeme svůj život. Nic proti tomu, já mám rád život ozdobnej, ale hlavní důraz by měl být na něčem, co je pod tím… nebo nad tím… Teď jsem se zamotal, ale zkusím to rozseknout gordicky: zkrátka je mi dneska fuk, jestli jsem kunsthistorik, nebo básník. Ale nejsem ani jedno z toho. Pokouším se najít v tomhle zmateném světě znova nějaký způsob, jak může člověk existovat, aniž by byl jedno nebo druhý nebo cokoli dalšího, a přesto zůstal pevně na téhle zemi.

Asi bude lepší vzít to spíš konkrétněji, takhle obecně to těžko komu co řekne. Myslím, že člověk, který umění tvoří, vůbec nemusí vědět, zda slouží církvi nebo Bohu.

Musím to s tou církví upřesnit. Nemyslel jsem služebníka stávající církve katolické, jejímž jsem údem a k níž mám tolik výhrad, že by to zaplnilo deset takovýchhle rozhovorů. Myslím umělce, který skutečně slouží církvi, i když může být třeba z církve vyobcovávanej. To nemusíme rozvádět. Daleko nejkrásnější definici toho nalézám u Hanče, kterej říká – cituju nepřesně a může to nepřesně zůstat, protože je to přesná parafráze: „Rozhodl jsem se stát spisovatelem, to jest nikoli spisovatel…