Sexus

KAPITOLA (4)

Následujícího večera se za mnou zastavil můj starý přítel Stanley. Maud nemá Stanleyho ráda a má k tomu dobrý důvod. Kdykoliv se na ni totiž Stanley podívá, změří si ji od hlavy až k patě a tiše zakleje. Jeho pohled říká zcela jasně: „Kdybych já měl takovouhle štětku doma, tak vezmu sekeru a udělám s ní krátký proces.“ Stanley je plný potlačené nenávisti. Je stejně vychrtlý a šlachovitý, jako když se před léty vrátil od kavalerie ve Fort Oglethorpe. Stále hledá něco, co by mohl zavraždit. Zabil by i mě, svého nejlepšího přítele, kdyby mu to mohlo projít. Je vyvržencem světa, neustále zelený od nahromaděné zášti a pomstychtivosti. Chodí za mnou proto, aby se ujistil, že nedělám žádné pokroky, ale že se propadám hlouběji a hlouběji. „Nikdy to nikam nedotáhneš,“ říká. „Jsi stejný jako já – slaboch. Nemáš žádné ambice.“ Jednu ambici máme společnou, a té se oba držíme – touhu psát. Měli jsme však větší šanci před patnácti lety, když jsme si psali dopisy. Ve Fort Oglethorpe to Stanleymu svědčilo; stal se tam z něho ochlasta, hazardní hráč a zloděj. Jeho dopisy se tím staly zajímavými. Nikdy nepsal o armádě, ale o exotických, romantických spisovatelích, které se snažil napodobit, když psal. Stanley se nikdy neměl vracet na Sever. Měl vypadnout z vlaku na Chickamauga, obalit se tabákovým listím a kravským hnojem a najít si squaw. Místo toho přijel na Sever, našel si místo u pohřebního ústavu, vzal si tlustou polskou rajdu s úrodnými vaječníky, obklopil se hejnem polských harantů a marně se pokoušel psát při mytí nádobí. Stanley málokdy mluvil o současnosti. Raději dával přednost neuvěřitelným historkám z vojny.

Stanley měl všechny špatné vlastnosti Poláků. Byl budižkničemu, násilník, šlechetný, když neměl, romantický jako vysloužilý bachař, věrný jako pitomec a přitom proradný. Kromě toho se pořád užíral záští a žárlivostí.

Jednu věc mám ale na Polácích rád – jejich jazyk. Polština, když jí mluví inteligentní lidé, mě přivádí do extáze. Zvuk této řeči ve mně vyvolává zvláštní představy, ve kterých vždy hrají významnou úlohu pastviny zelené, omamně vonící trávy, sršni a hadi. Vzpomínám si na dávné okamžiky, kdy mě Stanley zval, abych se seznámil s jeho příbuznými. Vždycky mě přesvědčil, abych nesl svazek not, protože se se mnou chtěl před těmito bohatci chlubit. Dobře si na tu atmosféru vzpomínám, protože jsem se ve společnosti uhlazených, přehnaně zdvořilých a totálně falešných Poláků cítil velice mizerně a nepohodlně. Ale když si povídali mezi sebou – někdy francouzsky, někdy polsky – jenom jsem seděl a fascinovaně zíral. Dělali legrační polské grimasy, úplně jiné než naši příbuzní, kteří jsou stupidní barbaři. Poláci byli jako stojící hadi s límci sršňů. Nikdy jsem neměl ani páru, o čem to brebentí, ale vždy mi to připadalo, jako by někoho zdvořile vraždili. Všichni byli vyzbrojeni šavlemi a meči, které drželi mezi zuby nebo jimi divoce mávali kolem sebe. Nikdy nesešli z cesty, ale bezohledně nakládali s dětmi a ženami, které bodali dlouhými bodci ozdobenými krvavě rudými praporci. To vše se pochopitelně dělo v obývacím pokoji nad šálky silného čaje – muži ve svých sametově bílých rukavičkách a ženy šermující svými směšnými lorňony. Ženy byly vždy úchvatně krásné – plavovlasé hurisky, získané před staletími během křížových výprav. Syčely svá dlouhá pestrobarevná slova skrz jemná, smyslná ústa, jejichž rty byly hebké jako listy muškátu. Tato divoká banda zmijí a růžových plátků vyluzovala omamnou hudbu, kovové drmolení, ve kterém bylo možné zachytit také anomální zvuky jako vzlyky a šplouchání vody.

Po cestě domů jsme jezdívali po rozbitých cestách krajinou plnou benzínových nádrží, kouřících komínů, pásových dopravníků, sazí a ostatních chemických emulzí naší slavné civilizace. Cesta domů mi pokaždé připomněla skutečnost, že jsem pouhé hovno, další kus smrdutého nic, jako dýmající smetiště podél cesty. Celou cestu nás štípal do nosu kyselý zápach hořících chemikálií, hořícího odpadu, pálících se mršin. Poláci byli rozvrácená rasa a jejich řeč na mně ulpěla jako doutnající zbytky minulosti, o které jsem nic nevěděl. Jak jsem mohl tušit, že jednoho dne pocestuji tou jejich podivnou zemí ve vlaku plném Židů, kteří se rozklepali strachy, kdykoliv na ně nějaký Polák promluvil? Dokonce se francouzsky (já, malý smrad z Brooklynu) pustím do hádky s jedním polským šlechticem, protože jsem se nemohl dívat na ty vystrašené Židy. Pojedu na panství jednoho polského hraběte, abych se díval, jak maluje sentimentální obrázky pro Salon d’Automne. Copak mě mohlo něco takového napadnout, když jsem se kodrcal tou měsíční krajinou se svým násilnickým, žlučovitým přítelem Stanleyem? Cožpak jsem si vůbec dokázal představit, že já, slabý a bez ambicí, se jednoho dne dokážu urvat a vypadnout, naučit se nový jazyk, naučit se novému způsobu života, zamilovat si ho, ztratit sám sebe, přetnout všechna pouta, a na všechno, s čím se dnes potýkám, vzpomínat jako na zlý sen, který vám na nádraží vypráví nějaký kretén jedné chladné noci, když čekáte na příští spoj?

Právě tu noc se zastavil také malý Curley. Maud z Curleyho nic nemá, kromě vzrušení, které jí způsobil tím, že ji pohladil po zadku, když se sehnula, aby dala maso do trouby. Curley si vždycky myslí, že si ho při těchto věcech nikdo nevšimne. Maud nechává lidi tyhle věci na sobě dělat a tváří se při tom, že se jedná o náhodu. Stanley vždycky dělá, že nic nevidí, ale pod stolem zatíná pěsti. Já osobně jsem si všiml všeho, dokonce i několika nových trhlin v omítce, do které tak často upřeně zírám, když jsem sám, a ze které, kdybych na to měl čas, bych mohl vyčíst, aniž bych vynechal jedinou pomlčku, celou historii lidské rasy otisknutou do toho určitého bodu omítky, na který civěly mé oči.

Tu noc bylo venku teplo a tráva byla jako samet. Nebyl žádný důvod trčet doma a tiše se navzájem mordovat. Maud chce, abychom vypadli. Znesvěcujeme svatyni. Kromě toho bude mít za den nebo za dva krámy, to má vždycky plačtivou a nemluvnou náladu. Nejlepší …