Plexus

KAPITOLA (3)

Jen několik málo měsíců trvalo toto nebeské období. Zakrátko se to všechno mělo obrátit v nesnáze, bídu a frustraci. Než jsem vypadl do Paříže, otiskli mi pouze tři krátké články – jeden v časopisu zaměřeném na osvětu barevných spoluobčanů, druhý v časopise sponzorovaném mým přítelem, který se dočkal pouze prvního čísla, a třetí v časopise redigovaném starým dobrým Frankem Harrisem.

Od té doby bude všechno, co nabídnu k vydání, nést podpis mé ženy. (Až na jednu chabou výjimku, o které bude řeč později.) Shodli jsme se na tom, že sám nejsem ničeho schopen. Já budu prostě jen psát a zbytek nechám na Moně. Její smlouva v divadle dávno vypršela. Nájemné jsme dlužili už za hezkou dobu. Mé návštěvy u Maud byly stále řidší a alimenty jsem platil jen tu a tam, když se nám podařilo něco sehnat. Monin šatník vzal zakrátko za své a já, jako skutečný nuzák, jsem začal marně loudit starší šaty od svých bývalých milenek. Když začalo být sychravo, nosila Mona můj zimník.

Mona by vzala práci v kabaretu, ale já o tom nechci ani slyšet.

V každé poště hledám dopis, že mou práci přijali, a s ním šek. Po světě už mi lítá nejméně třicet rukopisů. Rozesílám je jako poštovní holuby a oni se jako dobře cvičení holubi vracejí. Skoro už nemám ani na poštovné. Všechno je teď problém.

Uprostřed této první tísně nás na krátkou dobu zachrání příjezd mého starého přítele O‘Mary, který se po odchodu od Kosmodémonické telegrafní společnosti vydal na rybářskou výpravu do karibské oblasti. Toto dobrodružství mu vyneslo nějaké peníze.

Ještě jsme se ani pořádně neobjali na uvítanou, když O‘Mara svým charakteristickým způsobem obrátil kapsy a vysypal peníze na stůl. „Společná kasa,“ řekl. Mělo to být pro společný účel.

Celkem to dělalo jen pár set dolarů, což by stačilo buď na uhrazení našich dluhů, nebo na živobytí na jeden dva měsíce.

„Máte tu něco k pití? Ne? Pro něco doběhnu.“

Vrátil se zpátky s několika láhvemi a plnou taškou jídla. „Máte tady kuchyň? Žádnou nevidím.“

„Tady není kuchyň, nepředpokládalo se, že se tu bude vařit.“

„Cože?“ křičel. „Žádná kuchyň? A kolik za tuhle díru platíte?“

Když jsme mu to řekli, odpověděl, že jsme dočista zešíleli. Monu tím příliš nepotěšil.

„Jak to potom zvládnete?“ zeptal se a škrábal se na hlavě.

„Abych byl upřímný, nezvládáme to.“

Mona už měla slzy na krajíčku.

„Ani jeden z vás nepracuje, co?“ pokračoval.

„Val pracuje,“ špitla Mona.

„Spíš chceš říct, že píše?“ řekl na to O‘Mara tónem, ze kterého bylo jasné, že moje psaní považuje pouze za hraní.

„Jasně,“ zavrčela na něj Mona, „a co jiného by měl podle tebe dělat?“

„Podle mě? Pro mě za mě ať nedělá nic. Jenom jsem se pozastavil nad tím, z čeho žijete… Víš, kde vůbec berete prachy?“

Na chvíli se odmlčel a pak řekl: „Mimochodem, ten maník, co mě pustil dovnitř, to byl váš domácí? Vypadal jako rovnej chlap.“

„Taky že je,“ přikývl jsem. „Je z Virginie. Nikdy nás neuhání o nájemné. Je to opravdový džentlmen.“

„Měli byste se k němu chovat fér,“ pravil …